21 Cdo 1442/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1442/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 6. 2025 Spisová značka:21 Cdo 1442/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.1442.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výklad projevu vůle Smlouva pracovní Práce přesčas Bezdůvodné obohacení Neplatnost právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Pracovní doba Dobrá víra Omyl Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 34b odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. § 331 předpisu č. 262/2006 Sb. § 555 a 557 o. z. § 588 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 7. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 06.09.2025II.ÚS 2605/25 Jiří Přibáň odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost30. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1442/2024-386 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. N., zastoupeného Mgr. et Bc. Martinou Lukschovou, advokátkou se sídlem v Kladně, náměstí 17. listopadu č. 1611, proti žalované Oblastní nemocnici Kladno, a.s., nemocnici Středočeského kraje se sídlem v Kladně, Vančurova č. 1548, IČO 27256537, zastoupené Mgr. Petrou Radzovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1, o 480 568 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 30/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2023, č. j. 23 Co 29/2021-345, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 777,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Radzové, advokátky se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, č. j. 23 Co 29/2021-345, byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 9. 2020, č. j. 21 C 30/2018-222) ve výroku I tak, že se žaloba na zaplacení 480 568 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 000 Kč od 17. 4. 2018 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 380 568 Kč od 13. 6. 2020 do zaplacení zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II (jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v části požadovaných úroků z prodlení) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky III až V rozsudku odvolacího soudu). 2. Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení mzdy za práci, kterou (od února 2016 až dubna 2018, s výjimkou měsíce dubna 2016) pro žalovanou vykonal na základě dohody o pracovní činnosti ze dne 15. 12. 2015, v níž se zavázal pro žalovanou od 1. 1. 2016 vykonávat „ústavní pohotovostní službu“; dohoda o pracovní činnosti je absolutně neplatná pro rozpor s § 34b odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zák. práce“), protože podle ní měl žalobce pro žalovanou vykonávat práce stejného druhu jako na základě pracovní smlouvy, kterou téhož dne s žalovanou uzavřel na sjednaný druh práce „lékař bez výkonu ústavní pohotovostní služby“. Jedná se o v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvoláních účastníků proti témuž rozsudku soudu prvního stupně. Předchozí rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, č. j. 21 Cdo 1929/2021-288; dovolací soud vytkl odvolacímu soudu nesprávný výklad projevu vůle účastníků při uzavření dohody o pracovní činnosti (jeho závěr, že „právní jednání spočívající v uzavření dohody o pracovní činnosti mezi účastníky dne 15. 12. 2015 je simulovaným právním jednáním, kterým mělo být zastřeno jiné právní jednání, tedy pracovní smlouva“), neboť skutkové zjištění, že „vůlí obou účastníků bylo sjednání pouze dalšího časového rozsahu, než jak bylo stanoveno v pracovní smlouvě, tedy v podstatě část pracovní smlouvy“, napovídá tomu, že účastníci tímto společným úmyslem vedeni nebyli a že smyslem a účelem dohody o pracovní činnosti ze dne 15. 12. 2015 bylo – v rozporu s ustanovením § 34b odst. 2, § 78 odst. 1 písm. i), § 93 a § 114 zák. práce – dosáhnout toho, aby doba odpracovaná žalobcem při výkonu práce lékaře na „ústavní pohotovostní službě“ nebyla zahrnována do jeho pracovní doby při výkonu práce lékaře mimo „ústavní pohotovostní službu“ a tím i do doby práce přesčas. 3. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že „vůlí obou účastníků bylo sjednání pouze dalšího časového rozsahu totožné činnosti žalobce pro žalovanou, než jak bylo stanoveno v pracovní smlouvě“, že „takové právní jednání je zcela v rozporu s … § 34b odst. 2 zákoníku práce s úmyslem obejít kogentní ustanovení zákoníku práce o pracovní době, přesčasové práci a jejím odměňování“, a je proto absolutně neplatné „ve smyslu ustanovení § 588 o. z.“ Proto „při existenci platné pracovní smlouvy … je třeba na činnost vykonanou žalobcem nad rozsah stanovený pracovní smlouvou … nahlížet jako na činnost vykonanou dle pracovní smlouvy, avšak s posouzením jako přesčasové práce“. Jestliže potom za tuto činnost žalobci (podle znaleckého posudku) náležela mzda 480 568 Kč hrubého a na odměně mu bylo žalovanou vyplaceno 499 536 Kč, „nedošlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení a žalobou uplatněný nárok tedy není důvodný“. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém formuluje dvě právní otázky: 1) „Jaká je povaha plnění z neplatného (pracovněprávního) jednání?“ a 2) „Za jakých podmínek je zaměstnanec povinen vydat/lze započíst bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního jednání (úkonu)?“. Dovolacímu soudu takto k řešení předkládá otázky (jak tyto vyplývají z obsahu dovolání), zda peněžité plnění, které žalovaná vyplatila žalobci za výkon ústavní pohotovostní služby, je bezdůvodným obohacením a zda jsou splněny podmínky k jeho vydání zaměstnancem podle § 331 zák. práce. Žalobce dále namítá nepřezkoumatelnost a překvapivost rozsudku odvolacího soudu. 5. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí podaného dovolání. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 9. Dovolání žalobce není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho právní závěr, že v souvislosti s výkonem ústavní pohotovostní služby žalobcem „nedošlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak. 10. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru, že zaměstnavatel nebo zaměstnanec, který se v pracovněprávních vztazích bezdůvodně obohatil na úkor druhé smluvní strany základních pracovněprávních vztahů, musí obohacení vydat. V pracovněprávních vztazích je ovšem povinnost vydat bezdůvodné obohacení modifikována v tom smyslu, že přijal-li zaměstnanec peněžité plnění (např. mzdu, plat nebo jejich složku či část) bez právního důvodu [včetně peněžitého plnění z neplatného právního jednání nebo plnění ze zdánlivého právního jednání, k němuž se podle § 554 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“), nepřihlíží, anebo z právního jednání, k němuž se podle zákona nepřihlíží z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v § 551–553 o. z.] nebo z právního důvodu, který odpadl, je povinen takto získané bezdůvodné obohacení svému zaměstnavateli vydat jen tehdy, jestliže – jak vyplývá z ustanovení § 331 zák. práce – věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně urč