21 Cdo 1451/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1451/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 6. 2025 Spisová značka:21 Cdo 1451/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.1451.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Dokazování Vady řízení Dotčené předpisy:§ 556 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění do 04.01.2023 § 18 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2021 § 213 předpisu č. 99/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1451/2024-174 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Knaizlem, advokátem se sídlem v Plzni, Harantova č. 511/14, proti žalované Plzeňské městské dopravní podniky, a.s. se sídlem v Plzni – Východní Předměstí, Denisovo nábřeží č. 920/12, IČO 25220683, zastoupené Mgr. Evou Strakovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Vlastina č. 602/23, o zaplacení 174 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 141/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. ledna 2024, č. j. 10 Co 431/2023-152, takto: I. Dovolání žalované v části směřující proti výroku II rozsudku krajského soudu se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u Okresního soudu Plzeň – město dne 21. 4. 2022 se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 174 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 174 000 Kč od 16. 1. 2022 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že účastníci uzavřeli pracovní smlouvu, na základě které žalobce pro žalovanou od 1. 1. 2001 vykonával práci „specialista vozového parku – Karlov“. Dále mezi účastníky byla uzavřena dohoda o pracovní činnosti na práci „řidič autobusu“, a to „s datem účinnosti od 1. 1. 2018“. Dne 27. 10. 2021 účastníci uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru, podle které jejich pracovní poměr skončil k 31. 12. 2021. V dohodě se žalovaná zavázala vyplatit žalobci nejpozději ke dni 15. 1. 2022 „mimořádnou odměnu za spolupráci a podílení se na reorganizaci pracovních pozic pracoviště včetně zapracování nového zaměstnance“ ve výši 174 000 Kč, a to ve výplatním termínu za měsíc prosinec 2021, tj. nejpozději ke dni 15. 1. 2022. Podpisem dohody o zrušení dohody o pracovní činnosti účastníci ukončili ke dni 31. 12. 2021 také dohodu o pracovní činnosti. Ukončením pracovního poměru vznikl žalobci nárok na odstupné, které žalovaná žalobci vyplatila v souladu s § 67 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 52 písm. c) zákoníku práce ve výši 174 000 Kč. Mimořádnou odměnu žalovaná žalobci neuhradila a na výzvu k zaplacení ze dne 3. 2. 2022 žalobci dopisem ze dne 16. 2. 2022 sdělila, že má nárok pouze na zákonné odstupné. 2. Žalovaná odmítá, že by při uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru bylo záměrem zaměstnavatele a zaměstnance sjednat mimořádnou odměnu „nad rámec (vedle) odstupného“. Úmyslem účastníků bylo sjednat pro zaměstnance výplatu peněžitého plnění, které mu při skončení pracovního poměru náleží podle § 67 odst. 1 písm. c) zákoníku práce ve výši podle kolektivní smlouvy, která pro zaměstnance starší 55 let odstupné zvyšuje na čtyřnásobek jejich průměrného výdělku, který u žalobce představuje částka 174 000 Kč. Žalobce požádal žalovanou, aby nebyl v dohodě uveden důvod ukončení pracovního poměru, a z toho důvodu také není v dohodě „používán pojem odstupné, popř. smluvní odstupné, ale odměna“. Těsně před podpisem dohody žalobce požádal o doplnění „dovětku s provazbou na organizační důvody a že vyplacená odměna je za spolupráci a podílení se na reorganizaci pracovních pozic“, znění dohody bylo „relativně narychlo“ upraveno, nicméně na obsahu „dojednaného“ to nemělo žádný vliv – nikdy nebylo záměrem žalované vyplatit žalobci částku 348 000 Kč (odstupné a odměnu) a žalobce si toho byl vědom. 3. Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 25. 9. 2023, č. j. 34 C 141/2022-118, žalobu na zaplacení částky 174 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 174 000 Kč od 16. 1. 2022 do zaplacení zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2 700 Kč (výrok II). 4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval pro žalovanou na základě pracovní smlouvy od 1. 1. 2001, z toho od roku 2018 jako „specialista vozového parku – Karlov“. U žalované byla přijata organizační změna spočívající ve sloučení dvou pracovních míst technickohospodářských pracovníků, z nichž jedno bylo pracovní místo žalobce, ke dni 1. 1. 2022. Dne 27. 10. 2021 účastníci uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru, v níž se dohodli na skončení pracovního poměru k 31. 12. 2021 „z organizačních důvodů – reorganizace pracovních pozic na pracovišti“; v dohodě je ujednáno, že žalobci bude ve výplatě mzdy za prosinec 2021 vyplacena „mimořádná odměna ve výši 174 000 Kč hrubého za spolupráci a podílení se na reorganizaci pracovních pozic pracoviště, včetně zapracování nového zaměstnance“. Podle kolektivní smlouvy zaměstnancům starším 55 let, kteří u žalované pracovali alespoň 5 let, se odstupné zvyšuje „o jednonásobek průměrného výdělku zaměstnance“. Žalovaná zaplatila žalobci odstupné 174 000 Kč. K okolnostem uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 27. 10. 2021 soud prvního stupně zjistil, že žalobce byl koncem září 2021 seznámen s tím, že „bude na konci roku 2021 končit z organizačních důvodů“, a žalobce si vybral skončení pracovního poměru dohodou. Následně „vznesl požadavek, aby v dohodě nebyl uveden údaj o odstupném, že se bude hlásit na úřad práce a že mu nebude náležet podpora“. Svědkyně Ch. „proto připravila novou dohodu, kde bylo uvedeno, že pracovní poměr je rozvázán bez uvedení důvodu, nebyla v něm zmínka o odstupném, nicméně částka odstupného v něm byla nazvána jako mimořádná odměna a tou dobou už byla schválena dopravně-provozním ředitelem a generálním ředitelem. Žalobce pak opětovně vznesl další požadavek na změnu v tom směru, že nebude mít nárok na podporu v nezaměstnanosti v plné výši a že trvá na tom, aby v dohodě bylo uvedeno, že pracovní poměr se rozvazuje z organizačních důvodů, což svědkyně v dohodě přepsala, ale už opomněla přejmenovat mimořádnou odměnu na odstupné a dohoda tudíž byla uzavřena v tom znění, že pracovní poměr se rozvazuje z důvodu nadbytečnosti žalobce v důsledku přijetí organizační změny, ale údaj o odstupném zůstal nahrazen údajem o mimořádné odměně.“ 5. Soud prvního stupně přistoupil k výkladu sporného ujednání dohody o rozvázání pracovního poměru podle výkladových pravidel obsažených v § 555 až 558 občanského zákoníku a § 18 zákoníku práce a zjišťoval společný úmysl stran. Vedle uvedených skutkových zjištění zohlednil, že odstupné a odměna „měly představovat stejné částky“, že u žalované se takto vysoké odměny „nikomu nevyplácely“, že „zaškolování nového zaměstnance navíc nebylo spojeno s takovým pracovním úsilím, které by po hospodářské stránce zdůvodnilo sjednání odměny ve výši čtyřnásobku žalobcova průměrného výdělku“, že (žalobce) „na reorganizaci pracovních pozic pracoviště se nijak nepodílel“, že „samotná dohoda počítá s tím, že nad její rámec (tj. nad rámec 1 x 174 000 Kč) žádné další pohledávky žalobci placeny nebudou“, že žalovaná nemohla mít žádnou motivaci se se žalobcem na rozvázání pracovního poměru raději dohodnout a „uplatit ho“, aby se na rozvázání pracovního poměru dohodl (k rozvázání pracovního poměru výpovědí ještě měla dost času a výpovědní důvod byl naplněn). S ohledem na tyto skutečnosti proto „vysvětlení žalované, proč pod mimořádnou odměnou za zaškolení nového zaměstnance je třeba rozumět zákonný nárok na odstupné, je nejenom plausibilní a logické, ale i odpovídá zjištěným skutkovým okolnostem“; „není podstatné, co žalobce věděl o svém právu na odstupné či mimořádnou odměnu, naopak podstatné je, zda si strany chtěly ujednat povinnost žalované zaplatit žalobci čtyřnásobek jeho průměrného výdělku jen jednou nebo dvakrát“. Tvrdila-li žalovaná, že „ujednání o mimořádné odměně mělo zastřít žalobcův nárok na odstupné“, byla „povinna toto tvrzení prokázat“, přičemž podle soudu prvního stupně „této své procesní povinnosti dostála“. Žalobce „měl nárok na zaplacení částky 174 000 Kč jen jednou z titulu odstupného podle § 67 odst. 1 písm. c) zák. práce ve spojení s kolektivní smlouvou závaznou pro žalovanou“. Tuto částku žalovaná ž