21 Cdo 1452/2025 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1452/2025-236 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně J. Š., zastoupené Mgr. Danielem Tesařem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí č. 47/27, proti žalované Základní škole Dobřany, příspěvkové organizaci se sídlem v Dobřanech, tř. 1. máje č. 618, IČO 49180878, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova č. 419/21, o 465 420 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 222/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2025, č. j. 10 Co 1059/2024-206, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 630 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Daniela Tesaře, advokáta se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí č. 47/27. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2025, č. j. 10 Co 1059/2024-206, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Přípustnost dovolání nezakládá předestřená právní otázka, „zda lze či nelze v tomto případě uznat jako nemoc z povolání takové zdravotní problémy, které žalobkyni údajně znesnadňují povolání učitelky základní školy (navíc se zcela speciálním režimem a s minimálním počtem vyučovaných žáků), byť se žalobkyně aktivně zájmově věnuje zpěvu a nadto vystupuje v zájmových pěveckých sborech“, a jaká je v této souvislosti „nejvyšší přípustná zákonná míra ochrany slabší strany“. 3. Odvolací soud otázku, jakou nemoc lze považovat za nemoc z povolání, vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v seznamu nemocí z povolání, tj. v nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2480/2012, ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2463/2014, nebo ze dne 26. 5. 2025, sp. zn. 21 Cdo 752/2025). Nemocí z povolání je potom i těžká hyperkinetická dysfonie a těžká fonastenie, která vzniká při práci spojené s vysokou profesionálně podmíněnou hlasovou námahou (srov. kapitola VI seznamu nemocí z povolání, který tvoří přílohu nařízení vlády č. 290/1995 Sb.), diagnostikovaná u žalobkyně v řízení vypracovaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví prof. MUDr. Milana Tučka, CSc. (dále jen „znalecký posudek“). 4. Soudní praxe se rovněž ustálila na závěru, že je nerozhodné, zda zaměstnanec mohl nebo nemohl onemocnět anebo onemocněl nebo neonemocněl nemocí z povolání z příčin vyskytujících se nebo vyskytnuvších se na pracovišti zaměstnance u posledního zaměstnavatele, nýbrž že odpovědnost posledního zaměstnavatele je dána bez zřetele na tyto skutečnosti již tou okolností, že na pracovišti zaměstnance u tohoto zaměstnavatele se vyskytují předpoklady (podmínky), za nichž vzniká (může vzniknout) příslušná nemoc z povolání (srov. odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 1963, sp. zn. 12 Co 169/63, uveřejněného pod č. 5/1964 Sb. rozh. obč.). Pro vznik odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání proto není důležité, zda je dána příčinná souvislost mezi vznikem onemocnění a prací zaměstnance, ani zjišťování, kde a za jakých okolností s „vysokou pravděpodobností“ zaměstnanec nemocí skutečně onemocněl; rozhodující je, zda pracoval za podmínek, za nichž konkrétní nemoc z povolání vzniká, a zda je dána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vzniklou škodou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2308/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3789/2012). 5. Zaměstnavateli, u něhož zaměstnanec naposledy pracoval za podmínek, za nichž jinak nemoc z povolání vzniká, musí být sice umožněno, aby případně podal důkaz, kterým bude najisto postaveno, že v konkrétním případě nemoc vznikla výhradně z příčin, které nebyly v souvislosti s prací u zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2267/2003). Ze znaleckého posudku však bylo zjištěno, že žalobkyně u žalované pracovala za podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká, a že „ke vzniku nemoci z povolání u žalobkyně vedla zátěž z pracovní činnosti“, odvolací soud proto v souladu s těmito zjištěními mimopracovní aktivity žalobkyně nepovažoval za výhradní příčinu zjištěné nemoci z povolání. 6. Je-li odpovědnost za škodu při nemoci z povolání tzv. objektivní odpovědností, kdy zaměstnavatel odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2308/2002, nebo ze dne 26. 5. 2025, sp. zn. 21 Cdo 752/2025, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3248/2010), nejsou opodstatněné ani námitky, podle kterých nelze uzavřít, „že by žalobkyně pracovala u žalované za nevhodných podmínek“. 7. Jako „druhou otázku“ dovolatelka formuluje „posouzení toho, zda a jak se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího (případně event. i Ústavního) soudu“; odvolacímu soudu vytýká odchýlení od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 263/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3823/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2711/2018, a nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17. Námitka rozporu napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí však požadavku na vymezení právní otázky, jež má být dovolacím soudem vyřešena, nevyhovuje, jedná se jen o pouhou kritiku právního posouzení odvolacího soudu, která k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Ani uvedená námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. 8. Přestože dovolatelka namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, ve skutečnosti je podstatou jejího dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními (že „skutečným důvodem výpovědi z pracovního poměru byla nemoc z povolání, která byla u žalobkyně zjištěna již v roce 2018, tedy za trvání pracovního poměru“, a že u žalované „žalobkyně také evidentně pracovala za podmínek, za nichž tato nemoc vzniká, když je práce učitele zařazena mezi činnost hlasových profesionálů s požadavkem na vysokou kvalitu hlasu, a navíc se jednalo o náročné prostředí školy pro děti se speciálními požadavky“) a s hodnocením důkazů (zejména znaleckého posudku), na jejichž základě k nim soudy dospěly. 9. Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší s