21 Cdo 1486/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1486/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2021 Spisová značka:21 Cdo 1486/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1486.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Diskriminace Škoda Plat Dotčené předpisy:§ 16 předpisu č. 262/2006Sb. § 2 odst. 3 předpisu č. 198/2009Sb. § 122 předpisu č. 262/2006Sb. § 110 předpisu č. 262/2006Sb. § 134 předpisu č. 262/2006Sb. § 131 předpisu č. 262/2006Sb. § 265 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 4. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1486/2020-660 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně L. K., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem se sídlem v Brně, Dřevařská č. 855/12, proti žalovanému Ř. s. a d. Č., příspěvkové organizaci se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici č. 1034/6, o upuštění od diskriminačního jednání a o 4 750 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 118/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2020 č. j. 30 Co 10/2020-595, takto: I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. září 2019 č. j. 48 C 118/2013-545 ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému upustit od rozdílného odměňování žalobkyně spočívajícího v jejím nezařazení do srovnatelné platové třídy oproti kompetenčně a hierarchicky srovnatelným pracovníkům žalovaného, kterými jsou V. F., V. M., J. V., B. S., Z. D., B. J., L. P., B. J., A. J., K. S. a M. S.; od nepřiznávání a neplacení srovnatelných pravidelných pololetních odměn oproti týmž pracovníkům žalovaného včetně osobního ohodnocení; od rozdílného zacházení se žalobkyní spočívajícího v nepravdivém obviňování z porušování povinností vztahujících se k jí vykonávané práci a v neposkytování srovnatelné součinnosti, tj. aktuálně dostupných informací o skutečnostech důležitých pro řádné plnění jednotlivých jí zadávaných pracovních úkolů; a od neoprávněného vyhrožování užitím pracovněprávních sankcí, a v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá. II. Rozsudek městského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. září 2019 č. j. 48 C 118/2013-545 ve výroku o zamítnutí žaloby o 4 750 000 Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. září 2019 č. j. 48 C 118/2013-545 v části, v níž byla zamítnuta žaloba o 4 750 000 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 12. 8. 2013 domáhala, aby žalovaný „upustil od porušování zákazu diskriminace jednáním popsaným v čl. I.“ žaloby a aby jí zaplatil jako „spravedlivé zadostiučinění“ 4 750 000 Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je od 1. 7. 2009 zaměstnána u žalovaného na pracovišti „XY“, že na základě ústní dohody o nástupním platu po skončení zkušební doby jí měl být přiznán plat ve výši 25 000 Kč, k čemuž nedošlo, že pracovní poměr byl opakovaně prodloužen na dobu určitou a teprve dnem 1. 7. 2011 došlo ke změně pracovního poměru na pracovní poměr na dobu neurčitou, že od počátku pracovního poměru vůči svým nadřízeným uplatňovala kritické výhrady k některým postupům žalovaného týkajícím se žalobkyni svěřené agendy, že opakovaným sjednáním pracovního poměru na dobu určitou a nesplněním příslibu navýšení tzv. základního platu na úroveň odpovídající vykonávané práci došlo k porušení povinnosti rovného zacházení, neboť ostatním zaměstnancům byl umožněn přiměřený kariérní i platový postup, a zákazu diskriminace, neboť za kritiku zaměstnavatele nesmí být zaměstnanec jakkoli přímo, ani nepřímo postižen, že se stala terčem přímých ústních „výtek“ – domnělých, nedůvodných či neoprávněných výhrad k vykonávané práci – a současně opakovaného „vyhrožování“ různými osobními postihy, zejména postihem platovým či výpovědí z pracovního poměru. Namítala, že ze strany žalovaného docházelo k různým formám bránění v přístupu k relevantním informacím potřebným k plnění pracovních úkolů, ke kladení překážek v plnění pracovních povinností (například vydávání protichůdných pokynů ke zpracovávání dílčích úkolů v rámci agendy žalobkyně) a k neposkytování relevantních informací týkajících se vnitřní organizace práce v rámci plnění jednotlivých úkolů žalovaného ve vztahu k vnějším subjektům a že byla podstatně hůře odměňována (nižší plat, příp. příplatky či odměny) než srovnatelní zaměstnanci co do hierarchie jejich postavení u žalovaného, resp. co do náplně práce, a to i přestože rozsah a odbornou náročnost agendy svěřené žalobkyni lze považovat nejméně v rámci detašovaného pracoviště „XY“ za časově i věcně nadstandardní. Uvedla, že celá situace vyvrcholila doručením tzv. vytýkacího dopisu ze dne 2. 11. 2012, ve kterém žalovaný tvrdí údajné nedodržování termínů při doručování zpráv (uvnitř organizační struktury žalovaného i navenek) a údajné nedodržování předepsaných formálních postupů, a odebráním tzv. osobního příplatku, čímž tehdejší plat žalobkyně ve výši 23 640 Kč poklesl na 20 640 Kč. Žalovaný zejména uvedl, že žalobkyně ve své žalobě opakovaně tvrdí nerovné zacházení ze stany žalovaného, na žádném místě však netvrdí a neuvádí důkaz či náznak pro závěr, že by toto údajné nerovné zacházení bylo založené na některém z diskriminačních důvodů stanovených taxativně v § 133a občanského soudního řádu, že zaměstnanci žalovaného, s nimiž se žalobkyně srovnává, jsou zvoleni zcela náhodně a v omezeném počtu a žalobkyně svá tvrzení o jejich platech nijak nedokládá, přestože nese důkazní břemeno ke všem jí tvrzeným skutečnostem, že i kdyby byly tyto údaje pravdivé, nelze z nich dovodit nedůvodnou nerovnost v odměňování, neboť jednotliví zaměstnanci neměli totožný objem a rozsah práce, a že osobní příplatek odňal žalovaný žalobkyni v souladu se zákonem a judikaturou, neboť žalobkyně nedosahovala dlouhodobě velmi dobrých pracovních výsledků, jež by odůvodňovaly další poskytování osobního příplatku. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 7. 2016 č. j. 48 C 118/2013-263 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 601 128 Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Smejkala. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 23. 6. 2009 jako investiční referent, že od 1. 12. 2012 byla stejně jako ostatní investiční referenti zařazena do 11. platové třídy, že do 1. 12. 2012 vyplácel žalovaný žalobkyni osobní příplatek ve výši 3 000 Kč měsíčně, že všichni referenti měli srovnatelnou výpočetní techniku, že žalobkyně byla emailem ze dne 4. 5. 2012 svým nadřízeným vyrozuměna o tom, že podkladová stanoviska k územně plánovací dokumentaci bude třeba odevzdávat minimálně sedm dní před zákonným termínem, že na tuto povinnost opakovaně upozornila své podřízené M. S. emailem ze dne 10. 1. 2013, že žalobkyně dané termíny nedodržovala, že případ Frýdek-Místek s termínem odevzdání 5. 10. 2012 předložila až 11. 10. 2012, případ Krmelín s termínem odevzdání 5. 10. 2012 předložila až 9. 10. 2012 a případ Ropice s termínem odevzdání 13. 10. 2012 předložila až 16. 10. 2012 a že pro nedodržování termínů k vyřízení písemností sloužících jako podklady k územně plánovací dokumentaci a pro postup v rozporu s podpisovým řádem žalovaný přistoupil k udělení výtky žalobkyni a odebrání osobního příplatku. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně byla od počátku řízení soudem opakovaně vyzývána, aby doplnila své tvrzení, jak konkrétně s ní bylo zacházeno jinak než s ostatními srovnatelnými zaměstnanci, že nebylo prokázáno, že by byla terčem nedůvodných výtek, že by jí bylo vyhrožováno nebo byla jinak pronásledována, že vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně skutečně své povinnosti plynoucí jí z pracovního poměru porušovala, přistoupil žalovaný oprávněně k udělení výtky a že žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by se jiní s ní srovnatelní zaměstnanci dopouštěli obdobných pochybení a bylo s nimi nakládáno jinak. Dále dospěl k závěru, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně byla jako zaměstnanec státní příspěvkové organizace odměňována v souladu se zákoníkem práce a s nařízením vlády č. 564/200