21 Cdo 1547/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1547/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 9. 2007 Spisová značka:21 Cdo 1547/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1547.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1547/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému T. S., a. s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod. sp. zn. 20 C 289/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2005, č. j. 17 Co 73/2005-343, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. září 2004, č. j. 20 C 289/98-316 ve znění usnesení ze dne 3. března 2005, č. j. 20 C 289/98-337 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.               Odůvodnění: Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný na odškodnění pracovního úrazu zaplatil na bolestném 17.344,- Kč, na stížení společenského uplatnění 81.450,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 25. 10. 1996 do 8. 6. 1997 a od 23. 6. 1997 do 7. 11. 1997 částku 212.006,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od skončení pracovní neschopnosti od 8. 11. 1997 do 31. 7. 2003 částku 1.235.033,80 Kč a na věcné škodě 33.968,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že v souvislosti s plněním povinností vyplývajících z pracovního poměru utrpěl dne 25. 10. 1996 při řízení osobního automobilu na služební cestě pracovní úraz, že žalovaný svou odpovědnost za vzniklou škodu uznal, avšak její náhradu snížil o 50% vzhledem k tomu, že žalobce se měl v tomto rozsahu podílet na vzniku úrazu. Protože však žalobce „tvrdí, že ve smyslu ust. § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce svým zaviněním neporušil žádné předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“, domáhal se, aby mu žalovaný doplatil zbytek vzniklé škody. Žalovaný namítal, že žalobce porušil svým zaviněním právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a toto porušení bylo jednou z příčin škody; z tohoto důvodu se zaměstnavatel zprostil své odpovědnosti za škodu a pracovní úraz odškodnil pouze v rozsahu 50%. Žalovaný navrhoval, aby soud žalobu žalobce zamítl. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 10. 2001, č. j. 20 C 289/98-125 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že žalobce porušil ustanovení § 3 odst. 1 písm. a), § 15 odst. 5 písm. d) a  § 16 odst. 1 zákona č. 99/1989 Sb., neboť „nepřizpůsobil své chování situaci v silničním provozu, nevěnoval se plně řízení vozidla, nesprávně se rozhodl pro předjíždění vlevo, ačkoliv tři vozy před ním předjížděly vpravo a tudíž ho musely informovat o změně směru jízdy, překročil povolenou rychlost, nebyl připoután bezpečnostním pásem“, a proto se žalovaný své odpovědnosti „zcela zprostil podle ust. §191 odst. 1 písm. a) zák. práce“. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2002, č. j. 21 Co 485/2001-182 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil souhlas se závěry soudu prvního stupně, že pravidla silničního provozu náleží mezi předpisy, které slouží rovněž k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a že podmínka, aby s nimi byl žalobce řádně seznámen „je nepochybně splněna tím, že žalobce byl držitelem řidičského průkazu“. Vzhledem k tomu však, že soud prvního stupně nedoplnil dokazování o revizní znalecký posudek, i když se jej žalobce domáhal, a „pokud odvolatel tvrdí, že vypracovaný posudek souzené věci není dostatečný, není možné bez dalšího dojít k závěru, že jde o důkaz nadbytečný“. Protože se žalobce domáhal „doplnění dokazování tímto způsobem již před soudem prvního stupně“, byl z tohoto důvodu napadený rozsudek zrušen. Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 15. 9. 2004, č. j. 20 C 289/98-316 (ve znění usnesení ze dne 3.3.2005, č.j. 20 C 298/98-337)  rozhodl, že „žaloba je po právu z 90%“. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že řidič vozidla DAF (do něhož žalobce narazil) „nedal včas a s dostatečným předstihem znamení levým ukazatelem směru jízdy o změně směru jízdy vlevo“ a nepřesvědčil se, „a to dostatečně, zda v levém jízdním pruhu se nenachází nějaké předjíždějící vozidlo“. Žalobce, který „byl již se svým vozidlem Mercedes v levém jízdním pruhu, neboť předjížděl několik vozidel za sebou, a proto také zvyšoval rychlost, aby mohl všechna vozidla včas předjet, dokud žádné vozidlo v protisměru nejelo“, podle názoru soudu prvního stupně „v daném případě neporušil, jako řidič služebního vozidla, žádné ustanovení pravidel silničního provozu a jeho jízda nijak neohrozila ostatní účastníky dopravního provozu“. Vzhledem k tomu však, že „rychlost vozidla Mercedes, které řídil žalobce v době před dopravní nehodou, se pohybovala od 106-116 km/h, a tím porušil ustanovení § 16 odst. 2 pravidel silničního provozu“, a protože „nebyl připoután“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „žalobce se podílel na vzniku škody v rozsahu 10%“. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2005, č. j. 17 Co 73/2005-343 změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve znění opravného usnesení ze dne 3. 3. 2005“, tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit „na náhradu nákladů státu částku 47.413,10 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že žalobce viděl před sebou zpomalující nákladní automobil DAF, který najížděl ke středové čáře, za ním jedoucí auta však na situaci reagovala a začala najíždět vpravo, a „v tuto chvíli bylo předjíždění žalobcem založené na spoléhání, že řidič vozu DAF plně sleduje provoz za sebou, značně riskantní.“ Žalobce „jel rychlostí 108 km/hod. a i když nemohl na koncové ukazatele směru odbočujícího vozu vidět, nebylo možné přehlédnout, že vozy před ním zpomalují, vozidlo DAF mění směr a tři vozy před ním se chystají k předjetí odbočujícího vozu vpravo“. Kdyby za normální situace chtěly tyto vozy předjet, učinily by tak vlevo, protože v protisměru žádné vozidlo nebylo. „Je proto pravděpodobné, že řidič vozu DAF dával znamení a vozy za ním na to reagovaly, kromě toho, úmysl vozu DAF byl patrný z jeho chování“. Žalobce „navázal vizuální kontakt s osádkou předjíždějícího vozu, což zabralo čas několika sekund a nevěnoval se tak plně dopravní situaci v době těsně před střetem. Kdyby jel žalobce rychlostí menší než 100km/hod. a věnoval se řízení, stačil by střetu zabránit“. Závěr uváděný žalobcem v jeho odvolání, že nemohl střetu v žádném případě zabránit, se podle názoru odvolacího soudu „vztahuje pouze k případu, že by vůz DAF neměl vůbec zapnutý ukazatel a pohyboval se ještě v přímém směru – pak by předjíždějící vůz neměl důvod na tento způsob jízdy reagovat“. Z těchto důvodů závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce neporušil žádné ustanovení pravidel silničního provozu, „neodpovídá obsahu spisu“. Odvolací soud proto dovodil, že „při střetu se dopustili oba řidiči porušení pravidel silničního provozu“. Řidič vozu DAF tím, že vybočil ze z svého jízdního pravého pruhu, aniž by včas dal znamení o svém úmyslu, porušil ustanovení § 19 odst. 1 pravidel silničního provozu. Za situace, „kdy tři předchozí řidiči aut si manévru všimli a reagovali objetím vpravo, což při odbočování předchozího auta vlevo je podle § 15 odst. 1 pravidel silničního provozu přípustné, je zřejmé, že svým chováním dal řidič vozidla DAF úmysl odbočit dostatečně najevo, a že žalobce měl určitou časovou rezervu k reakci a vyhodnocení“. Předjíždění za této situace „bylo riskantní“ a žalobce se při tom dopustil přestupku „především tím, že zvýšil rychlost nad povolenou mez (§ 16 odst. 1, 2 pravidel silničního provozu), přičemž pokud by k tomuto přestupku nedošlo,  nedostal by se žalobce vůbec do situace předjíždění“. Kromě toho „navázal vizuální kontakt s autem předjíždějícím a nevěnoval se tak dostatečně řízení (§ 5 odst. 1 písm. b) pravidel silničního provozu)“ a „nemohl tak ihned reagovat na manévr vozidla DAF a nevyhodnotil situaci tak, aby přizpůsobil jízdu vzniklé dopravní situaci“. Porušení pravidel spočívající v tom, že žalobce nebyl připoután, podle názoru odvolacího soudu „nemělo vliv na vznik škody, na její výši