21 Cdo 1553/2003 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1553/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 11. 2003 Spisová značka:21 Cdo 1553/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1553.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 7 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 2 odst. 3 předpisu č. 186/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1553/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o 100.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 101/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2003 č.j. 17 Co 451/2002-122, takto: I. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. června 2002 č.j. 8 C 101/98-89 se zrušují a řízení se zastavuje. II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Ministerstvu vnitra České republiky k dalšímu řízení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 100.520,- Kč s 26% úrokem od 23.2.1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že rozkazem náčelníka Krajské správy S. m. P. a Středočeského kraje ze dne 23.5.1990 č. 836/90 byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka S.; poté, co bylo jeho odvolání rozhodnutím I. náměstka ministra vnitra ČR ze dne 31.8.1990 č.j. KČ 2000-48/10-90 zamítnuto, podal žalobce správní žalobu, na základě níž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9.9.1997 č.j. 6 A 99/95-64 obě výše zmíněná rozhodnutí zrušil a věc vrátil Ministerstvu vnitra ČR k dalšímu řízení. Protože podle ustanovení § 110 zákona č. 186/1992 Sb. dojde-li ke zrušení rozhodnutí o skončení služebního poměru, služební poměr trvá se všemi právy, požadoval žalobce po žalované zaplacení dlužného služebního příjmu za říjen 1997 až leden 1998, který mu podle platných znění zákona č. 143/1992 Sb. a nařízení vlády č. 79/1994 Sb. „v podobě základního platu s 25% navýšením, příplatku za vedení, hodnostního příplatku a osobního příplatku“ náležel ve výši 25.130,- Kč měsíčně. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 11.12.1998 č.j. 8 C 101/98-20, ve znění usnesení ze dne 9.3.1999 č.j. 8 C 101/98-28, žalované uložil, aby zaplatila žalobci „jako služební příjem“ částku 100.520,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 23.2.1998 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 13.400,- Kč a na soudním poplatku 4.024,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobce. Soud prvního stupně zabývaje se nejprve existencí služebního poměru žalobce v rozhodné době jako otázkou předběžnou vycházel ze zjištění, že poté, co rozhodnutí náčelníka Krajské správy S. P. a Středočeského kraje ze dne 23.5.1990 o propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka S. a rozhodnutí I. náměstka ministra vnitra ČR ze dne 31.8.1990 o zamítnutí odvolání žalobce byla zrušena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9.9.1997, Ministr vnitra dne 31.8.1998 rozhodl pod č. 1459/1998 o propuštění žalobce ze služebního poměru k 3.7.1990. Jelikož podle ustanovení § 103 zákona č. 100/1970 Sb. platí, že zruší-li se na základě odvolání příslušníka rozhodnutí o skončení služebního poměru, služební poměr trvá a příslušníku nadále náleží všechny dosavadní náležitosti, dovodil, že „služební poměr žalobce u žalované trvá nebo trval nejpozději do oznámení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 31.8.1998“ (podle názoru soudu prvního stupně ustanovení § 101 odst. 6 zákona č. 100/1970 Sb. „neumožňuje zpětnou účinnost propuštění žalobce dnem 3.7.1990“) a že proto je uplatněný nárok žalobce na služební příjem za dobu od října 1997 do ledna 1998 opodstatněný v požadované výši. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.8.1999 č.j. 17 Co 374, 375/99-33 rozsudek soudu prvního stupně „ve znění opravného usnesení ze dne 9. března 1999“ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nesprávně posoudil právní význam a důsledky rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 31.8.1998 č. 1459/1998, kterým byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka S. dnem 3.7.1990. Zdůraznil, že jde o správní rozhodnutí (učiněné podle zákona č. 100/1970 Sb., který obsahuje vlastní procesní ustanovení o postupu při rozhodování o právních poměrech příslušníků S.), z jehož nezákonnosti nemůže soud v řízení podle části třetí a čtvrté o.s.ř. vyvozovat jeho neplatnost. Případná nezákonnost správního rozhodnutí může být odstraněna jen postupem podle části páté o.s.ř., jinak je i nezákonné rozhodnutí pro účastníky správního řízení závazné a soud z něj musí vycházet (§ 135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), ledaže jde o rozhodnutí nulitní; o takový případ se však v posuzovaném případě nejedná. Protože proti výše zmíněnému rozhodnutí ministra vnitra byl podán rozklad, o němž dosud nebylo rozhodnuto, a protože rozhodnutí daného sporu je závislé na výsledku tohoto správního řízení, odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby řízení přerušil až do ukončení správního řízení a poté podle jeho výsledku rozhodl o uplatněném nároku. Okresní soud pro Prahu 7 (poté, co usnesením ze dne 28.9.1999 č.j. 8 C 101/98-37 řízení přerušil do pravomocného skončení správního řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru, vedeného u Ministerstva vnitra pod č. 1459/1998) rozsudkem ze dne 28.6.2002 č.j. 8 C 101/98-89 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že rozhodnutím Ministra vnitra ze dne 14.5.1999 č. 236 bylo k rozkladu žalobce potvrzeno rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 31.8.1998 č. 1459/1998 o propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka S. ke dni 3.7.1990 a že řízení o žalobě podané proti tomuto rozhodnutí bylo pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.2001 č.j. 6 A 69/99-31 zastaveno. Protože za této situace je soud vázán rozhodnutím Ministra vnitra ze dne 31.8.1998 č. 1459/1998, podle kterého služební poměr žalobce skončil již 3.7.1990, dospěl k závěru, že se žalobce „nemůže úspěšně domáhat finančních náležitostí ze služebního poměru za období října 1997 až ledna 1998“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.2.2003 č.j. 17 Co 451/2002-122 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy žalobce nebyl ve správním řízení vedeném u Ministerstva vnitra ČR pod č. 1459/1998 úspěšný a kdy rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 31.8.1998 č. 1459/1998 o propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka S. ke dni 3.7.1990 a rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 14.5.1999 č. 236 o rozkladu nejsou nulitní (protože z ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 100/1970 Sb. není možno dovodit, že by šlo o rozhodnutí „absolutně nepříslušného orgánu“), je třeba z uvedených správních rozhodnutí vycházet, „když soudní řízení o žalobě proti těmto správním rozhodnutím bylo zastaveno a tedy se uvedených správních rozhodnutí nijak nedotklo“. Protože podle citovaných rozhodnutí byl služební poměr žalobce skončen před obdobím, které je předmětem tohoto řízení, nemůže být uplatněný nárok důvodný. K námitkám žalobce odvolací soud uvedl, že v daném případě nejde o porušení zásady rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), jestliže soud ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vychází z pravomocného a vykonatelného správního rozhodnutí o skončení služebního poměru žalobce, neboť žalobce měl možnost využít opravných prostředků a žaloby v jiném samostatném řízení u soudu a „těmito prostředky mohl vyvinout snahu zvrátit správní rozhodnutí, s nimiž nesouhlasil“. V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že se domáhal platových nároků vyplývajících z jeho prvého propuštění rozhodnutím náčelníka Krajské správy S. P. a Středočeského kraje ze dne 23.5.1990 č. 836/90 se dnem skončení služebního poměru ke dni 24.6.1990, které bylo jako nezákonné zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9.9.1997 č.j. 6 A 99/95-64. Pouze toto rozhodnutí bylo v dané věci relevantní a soud byl povinen podle ustanovení § 135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. z něj vycházet. Pravomocné rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 31.8.1998 č. 1459/98 se žalovaných nároků nijak nedotýkalo,