21 Cdo 1645/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1645/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2020 Spisová značka:21 Cdo 1645/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1645.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovněprávní vztahy Náhrada mzdy Dotčené předpisy:§ 208 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.03.2017 § 130 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.03.2017 § 4 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.03.2017 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 3. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1645/2020-781 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce H. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ivanou Zbořilovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Komenského č. 256/23, proti žalované Toyota Peugeot Citroën Automobile Czech, s. r. o. se sídlem v Kolíně I, Na Hradbách č. 126, IČO 26513528, zastoupené JUDr. Jaroslavem Srbem, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní č. 1302/88, o 189 540,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 169/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2020, č. j. 23 Co 293, 294/2019-639, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 15. 6. 2017 domáhal zaplacení částky 189 540,47 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil mimo jiné tím, že dne 7. 6. 2005 vznikl mezi účastníky pracovní poměr, v rámci něhož vykonával pro žalovanou práci dělníka ve výrobě. Od roku 2015 se u něj i u dalších zaměstnanců žalované, kteří pro žalovanou vykonávali tutéž práci jako žalobce, začaly projevovat zdravotní obtíže, které spočívaly v bolestech předloktí a loktů. Žalobce je připisoval nesprávnému nastavení stroje a nedodržování pravidel o střídání pracovních úkonů, které určila žalovaná svými vnitřními předpisy. Podle lékařského posudku poskytovatele pracovně lékařských služeb žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu ujednaného druhu práce. Po skončení dočasné pracovní neschopnosti žalobce posuzovala jeho zdravotní stav Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, která dne 3. 12. 2016 vydala lékařský posudek, podle něhož u žalobce nejde o nemoc z povolání. K návrhu žalobce tento lékařský posudek přezkoumal Magistrát hlavního města Prahy a potvrdil jej. Žalobce poté požádal Všeobecnou fakultní nemocnici v Praze, aby jeho zdravotní stav přezkoumala ještě z hlediska jiné, v úvahu přicházející diagnózy. Žalovaná žalobci po skončení jeho dočasné pracovní neschopnosti až do března 2017 nepřidělovala práci, ani mu neposkytovala náhradu mzdy, a proto je povinna nahradit mu za období od 25. 7. 2016 do 31. 7. 2017 mzdu v celkové výši 189 540, 47 Kč hrubého. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s odůvodněním, že pracovní poměr účastníků řízení vznikl dne 7. 6. 2005 a že zanikl na základě výpovědi, kterou dala žalovaná žalobci, dne 30. 6. 2017. Po skončení dočasné pracovní neschopnosti se žalobce dne 25. 7. 2016 podrobil pracovně lékařské prohlídce, na jejímž základě vydal poskytovatel pracovně lékařských služeb žalované lékařský posudek, podle něhož byl žalobce zdravotně nezpůsobilý k výkonu ujednaného druhu práce. Tentýž závěr vyplývá z lékařského posudku poskytovatele pracovně lékařských služeb žalované ze dne 3. 11. 2016. Teprve dne 23. 3. 2017 vydal poskytovatel pracovně lékařských služeb žalované lékařský posudek, podle něhož žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotního způsobilost k výkonu ujednaného druhu práce. Tento lékařský posudek nabyl právní moci dne 7. 4. 2017. Až na jeho základě vznikla žalované povinnost převést žalobce na jinou práci. Se zřetelem k tomu, že takovou práci pro něj neměla, poskytovala žalobci náhradu mzdy. Žalovaná dále popřela, že by příčinou zdravotních obtíží žalobce bylo porušení jejích povinností jako zaměstnavatelky. Okresní soud v Kolíně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, č. j. 19 C 169/2017-518, ve znění usnesení ze dne 30. 8. 2019, č. j. 19 C 169/2017-570 tak, že výrokem I. žalobu zcela zamítl, a dále zavázal žalobce nahradit žalované náklady řízení ve výši 4 800 Kč a státu ve výši 14 991,19 Kč (výroky II. a III.). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že onemocnění žalobce (epikondylitida ulnární vlevo, tj. „tenisový loket“) nebylo uznáno jako nemoc z povolání a žalobci proto nevznikly nároky na odškodnění nemoci z povolání ve smyslu ustanovení § 366 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Zabývaje se tím, zda žalobou uplatněná částka nemůže představovat nárok na náhradu škody podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce, tedy zda se nejedná o obecnou odpovědnost žalované za vzniklou škodu, dospěl k závěru, že nebyla prokázána tvrzení žalobce o nedodržení hygienických limitů stanovených nařízením vlády č. 361/2007 Sb. k ochraně zdraví při práci. Nebylo zjištěno porušení právní povinnosti žalované jako předpoklad pro její odpovědnost za škodu. Dále se soud prvního stupně zabýval uplatněným nárokem i z hlediska ustanovení § 208 zákoníku práce. I při posuzování této otázky dospěl k závěru, že nárok žalobce uplatněný žalobou není dán, neboť podle posudkových závěrů lékařských posudků poskytovatele pracovně lékařských služeb žalované, které vydal v období od července 2015 do listopadu 2016, byl žalobce zdravotně nezpůsobilý k výkonu práce pro žalovanou, avšak nešlo o dlouhodobé pozbytí způsobilosti konat dále dosavadní práci. Nešlo tedy u žalobce o důležitou osobní překážku v práci, při které by mu vůči žalované příslušelo právo na náhradu mzdy, a nešlo ani o překážku v práci na straně žalované, protože žalovaná nepřidělovala žalobci práci pro nedostatek jeho zdravotní způsobilosti k výkonu práce, nikoliv v důsledku porušení její povinnosti přidělovat žalobci práci nebo jej převést na jinou práci. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci nepříslušela mzda ani náhrada mzdy za období od předložení lékařského posudku, podle něhož nebyl zdravotně způsobilý k práci pro žalovanou, do doby, kdy nastaly právní účinky lékařského posudku, podle něhož dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost konat dále dosavadní práci. Nebyl-li z důvodu svého obecného onemocnění schopen vykonávat práci pro žalovanou, avšak nejednalo se o dlouhodobé pozbytí způsobilosti konat dosavadní práci, nemohl být ani převeden na jinou vhodnou práci. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 23 Co 293, 294/2019-639, rozhodl tak, že výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl, výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 290 387,25 Kč „k rukám právního zástupce žalobce“, výrokem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zavázal žalovanou zaplatit České republice náklady řízení ve výši 14 991,19 Kč a výrokem IV. zavázal žalovanou zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 37 921,16 Kč. Vyšel ze skutkových zjištění, k nimž dospěl již soud prvního stupně, a dále, po doplnění dokazování zprávou poskytovatele pracovně lékařských služeb, ze zjištění, že zdravotní stav žalobce v době od vydání prvního lékařského posudku ze dne 28. 7. 2016 až do vydání zdravotně lékařského posudku ze dne 23. 3. 2017, kde bylo uvedeno, že dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce, nedoznal žádných změn. Poskytovatel pracovně lékařských služeb v podstatě pouze čekal na výsledky šetření, zda žalobce trpí nemocí z povolání, neboť pokud lékařská posudková komise uzavře, že zaměstnanec „dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost“, je povinna uvést důvody, tedy zda pozbyl tuto způsobilost dlouhodobě pro onemocnění nemocí z povolání, či z důvodu onemocnění obecného. Jestliže nedošlo k žádným změnám ve zdravotním stavu žalobce od vydání posudku ze dne 28. 7. 2016, lze uzavřít, že již v té době byl žalobce, byť z důvodu obecných onemocnění, dlouhodobě zdravotně nezpůsobilý konat dosavadní práci. Dovodil, že „…Při posuzování nároku žalobce vycházel odvolací soud i ze základních zásad, na kterých je stavěn zákoník práce, který již v ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) ZP uvádí, že smysl a účel ustanovení tohoto zákona vyjadřují i základní zásady pracovněprávních vztahů, jimiž jsou (kromě jiného) zejména zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance. Odvolací soud by považoval za rozporné s touto zásadou, pokud by zaměstnanci, který podle lékařského posudku není schopen vykonávat dosavadní práci a z hlediska striktního výkladu ustanovení § 41 odst. 1 p