21 Cdo 1674/2003 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1674/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 1. 2004 Spisová značka:21 Cdo 1674/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1674.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 187 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. § 14 odst. 1 písm. e) předpisu č. 367/1990Sb. § 25 odst. 4 písm. e) předpisu č. 576/1990Sb. § 8 odst. 2 písm. b) předpisu č. 418/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1674/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. Š. zastoupeného advokátem, proti žalované Městské části P., zastoupené advokátkou, o 453.436,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 81/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2003, č.j. 51 Co 459/2002-92, takto : Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 453.436,- Kč s úrokem z prodlení (ve výši, z částek a ode dne, jež uvedl). Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl u žalované v pracovním poměru od 1. 2. 1992 jako odborný referent v oddělení přestupků. Dne 17. 3. 1999 mu žalovaná dala výpověď z pracovního poměru a poté s ním dne 2. 4. 1999 okamžitě zrušila pracovní poměr. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 42 C 164/99-42, ze dne 3. 8. 2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2001, č.j. 51 Co 635/2000-64, bylo rozhodnuto, že uvedená rozvázání pracovního poměru jsou neplatná. Žalobce od počátku s rozvázáním pracovního poměru nesouhlasil a dne 6. 4. 1999 žalované oznámil, že trvá na tom, aby byl dále zaměstnáván. Žalovaná umožnila žalobci výkon práce teprve s účinností od 1. 4. 2001. Proto požaduje náhradu mzdy za období od 6. 4. 1999 do 31. 3. 2001 a náhradu škody ve výši 17.530,- Kč „v důsledku plošného zvýšení platů u zaměstnanců žalované“, ve výši 4.500,- Kč za „plošně vyplácený příspěvek ze sociálního fondu“ a ve výši 21.096,- Kč „za stravenky, plošně přiznávané všem zaměstnancům u žalovaného“. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. 3. 2002, č.j. 42 C 81/2001-50, žalované uložil zaplatit žalobci 359.404,- Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež ve výroku uvedl, co do částky 43.818,- Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 692,- Kč ode dne 11. 8. 1999 do zaplacení a z částky 43.126,- Kč ode dne 10. 5. 2001 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 2% z částky 13.850,- Kč ode dne 11. 3. 2001 do zaplacení a z částky 15.234,- Kč ode dne 11. 4. 2001 do zaplacení žalobu zamítl, co do částky 50.214,- Kč s 10% úrokem z prodlení ode dne 10. 5. 2001 do zaplacení řízení zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 30.942,- Kč na nákladech řízení k rukám JUDr. J. P. a České republice „na účet Obvodního soudu pro Prahu 4“ 14.380,- Kč soudní poplatek. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná s žalobcem neplatně rozvázala pracovní poměr, a, protože žalobce dne 6. 4. 1999 oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, což mu žalovaná umožnila teprve 1. 4. 2001, přísluší mu ve smyslu ustanovení § 61 zák. práce za uvedené období náhrada mzdy. Nároky žalobce na náhradu škody považoval za nedůvodné. Škoda ve výši 17.530,- Kč v důsledku „plošného zvýšení platů zaměstnanců žalované“ žalobci nevznikla, protože ke mzdovému nárůstu, ke kterému v průběhu roku dochází, bylo přihlédnuto ve smyslu ustanovení § 17 zákona č. 1/1992 Sb. při výpočtu náhrady mzdy žalobce. Nevyplacením příspěvku ze sociálního fondu ve výši 2.000,- Kč v roce 1999 a ve výši 2.500,- Kč v roce 2000 a tím, že žalobce neobdržel stravenky v období od 6. 4. 1999 do 31. 3. 2001, žalobci škoda nevznikla, neboť se nejedná o právní nároky. Z příslušných ustanovení „Sociálního fondu“ žalované vyplývá toliko možnost, nikoliv povinnost poskytovat jejím zaměstnancům uvedené příspěvky. Příspěvek na stravování není navíc vyplácen v hotovosti, ale je zahrnut v ceně stravenek pro zaměstnance. Nebyl tak splněn základní předpoklad odpovědnosti žalované za případnou škodu vzniklou žalobci ve smyslu ustanovení § 187 a násl. zák. práce, když na straně žalované nedošlo k porušení právních povinností nebo úmyslného jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. Řízení částečně zastavil (ohledně částky 50.214,- Kč), neboť žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět a žalovaná s tímto částečným zpětvzetím souhlasila. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2003, č.j. 51 Co 459/2002-92, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. ohledně částky 25.596,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o soudním poplatku potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí 31.068,- Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 8.490,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku „na účet“ advokátky. Vycházeje ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, které nebyly odvoláním napadeny, rovněž dospěl k závěru, že nebyl splněn jeden z předpokladů pro přiznání náhrady škody, jejíž případný vznik však posuzoval podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce, neboť tvrzenou škodu neutrpěl žalobce při plnění pracovních povinností nebo v přímé souvislosti s ním. Podle názoru odvolacího soudu došlo k porušení povinností zaměstnancem žalované tím, že pracovní poměr byl s žalobce skončen neplatně, a žalobci přes jeho sdělení, že trvá na přidělování práce, nebyla práce přidělována. Žalobci však přes toto porušení právní povinnosti nevznikla škoda, neboť z formulace použité ve „Statutu sociálního fondu“ žalované je zřejmé, že na uvedené příspěvky nebyl právní nárok a že záleželo jen na žalované, zda příslušné příspěvky konkrétnímu pracovníku poskytne či ne. Nevyplacením příspěvku tak nemohla žalobci vzniknout škoda. V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť „žalobci se nepodařilo nalézt žádný judikát, který by řešil obdobnou náhradu škody“, a odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem výklad ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce, žalobce namítá, že škoda mu vznikla v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů tím, že mu „bylo žalovanou neoprávněně (nezákonně) zabráněno (resp. nebylo umožněno) pracovní úkoly plnit“; proto měla být věc posuzována podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce. Souhlasí se zjištěním soudu, že žalovaná porušila právní povinnost, avšak nesprávný je závěr, že by žalobci nevznikla škoda spočívající v tom, že se jeho majetek o nevyplacené příspěvky nerozmnožil. Podle názoru žalobce význam slova „mohla“ (správně „lze“) použitého v ustanovení „Sociálního fondu“ je takový, že, pokud žalovaná disponovala penězi do uvedeného fondu, musela poskytnout stravenky každému zaměstnanci, který o ně včas požádal a splňoval podmínky stanovené tímto fondem. Kdyby v předmětném období žalobce u žalované pracoval, podmínky by splňoval, což je „fakt mezi stranami nesporný“. „Ještě zřejmější“ je podle žalobce situace ohledně příspěvků na rekreaci, neboť v dodatku č. 4 k „Sociálnímu fondu“ je jasně uvedeno, že na uvedený příspěvek má nárok každý zaměstnanec. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil, aby zrušil i příslušnou část rozsudku soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, a v případě, že shledá jeho přípustnost, aby je zamítl. Je přesvědčena, že právní otázkou je v projednávaném případě posouzení, zda je škodou ve smyslu ustanovení § 187 zák. práce majetková újma, která vznikla v důsledku neposkytnutí plnění, na které nevznikl právní nárok; pojem škody je však v soudní judikatuře řešen konstantně. I kdyby však dovolání bylo přípustné, je přesvědčena o věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť ten vyšel ze závěru, že se v dané věci nejedná o právní nároky, jejichž plnění by bylo založeno právními předpisy, proto ani nevyplacení příspěvku na rekreaci či neposkytnutí stravenek nelze považovat za škodu, za niž by měla žalovaná odpovědnost. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout p