21 Cdo 1776/2021 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1776/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 7. 2022 Spisová značka:21 Cdo 1776/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1776.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zaměstnanci Sociální zabezpečení Vady řízení Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 14 předpisu č. 183/1994 Sb. ve znění od 01.12.1994 § 195 předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění od 01.06.1994 § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 10. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2940/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1776/2021-409 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem v Příbrami I, náměstí T. G. Masaryka č. 1, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu č. 376/1, o 130 478 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 286/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2021, č. j. 62 Co 323/2020-375, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 56 230 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 1. 5. 2013 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že z titulu nemoci z povolání jí byl dne 29. 10. 1990 přiznán částečný invalidní důchod a že od 2. 12. 1990 pobírá náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity), kterou jí nejprve vyplácel její bývalý zaměstnavatel – Národní podnik Rukavičkářské závody Dobříš, a to na základě dohody ze dne 24. 10. 1991 „podle § 195 starého ZP“. Tato dohoda „byla respektována i všemi následnými právními nástupci národního podniku po provedené privatizaci“. Po zániku posledního z nástupců národního podniku přešla od 1. 6. 2009 povinnost vyplácet žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku na žalovanou. Žalovaná (prostřednictvím příslušné pojišťovny) však žalobkyni vyplatila dne 17. 8. 2011 dlužnou náhradu za období od 1. 6. 2009 do 31. 7. 2011 v nižších částkách než obvykle, což podle vyjádření žalované je způsobeno „přechodem ze starého způsobu výpočtu náhrady na nový způsob platný od 1. 6. 1994“, který „byl pro žalobkyni údajně k tomuto datu výhodnější“. S tímto však žalobkyně nesouhlasila. Podle jejího názoru „celý problém spočívá v neodečtení 220 Kč státního vyrovnávacího příspěvku od původně přiznaného částečného invalidního důchodu“ žalobkyně, „jak je uvedeno v § 14 zákona č. 183/1994 Sb.“, který sice nabyl účinnosti až od 1. 12. 1994, ovšem „napravuje nespravedlnost, která se objevila při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku od 1. 6. 1994 do 30. 11. 1994 v souvislosti s vyplácením státního vyrovnávacího příspěvku k invalidnímu nebo částečnému invalidnímu důchodu“. Kdyby žalovaná v rámci porovnání výhodnosti způsobů výpočtu náhrad ke dni 1. 6. 1994 tuto částku správně odečetla od částečného invalidního důchodu žalobkyně nejen při výpočtu náhrady „novým“ způsobem [podle § 195 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“), ve znění účinném od 1. 6. 1994], ale i při výpočtu náhrady „starým“ způsobem (podle § 195 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 5. 1994), musela by dospět k závěru, že „starý“ způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku je pro žalobkyni příznivější. Na základě podrobného výpočtu výše náhrad v jednotlivých měsících v období od 1. 6. 2009 do 31. 3. 2013 požadovala žalobkyně po žalované doplatek v celkové výši 56 230 Kč. Následně rozšířila žalobu až na částku 130 478 Kč s příslušenstvím představující výši doplatku náhrady mzdy za období od 1. 6. 2009 do 30. 6. 2016 v hrubém. Obvodní soud pro Prahu 2 (poté, co předchozí rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3009/2016) rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 42 C 286/2013-345, žalobu zamítl a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení žalované a státu. Uzavřel, že pro žalobkyni byl ke dni 1. 6. 1994 výhodnější výpočet podle § 195 zákoníku práce novelizovaného zákonem č. 183/1994 Sb., kdy se od nelimitovaného průměrného výdělku před vznikem škody (po příslušné valorizaci), který v tomto případě k uvedenému dni činil 5 870 Kč, odečetl částečný invalidní důchod žalobkyně ve výši 1 510 Kč stanovené od 1. 11. 1993, a náhrada tak činila 4 360 Kč. Provedl-li by se výpočet podle ustanovení § 195 zákoníku práce ve znění zákona č. 188/1988 Sb., pak by se od limitovaného průměrného výdělku před vznikem škody, který činil 5 153 Kč, odečetl nezvýšený částečný invalidní důchod ve výši 906 Kč a náhrada by činila 4 247 Kč, tedy méně než podle předchozího výpočtu. Vycházeje z „nového výpočtu“ vysvětlil, proč žalobkyni v předmětném období bylo na náhradách za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za předmětné období vyplaceno více, než stanoví zákon, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, č. j. 62 Co 323/2020-375, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu, a ve výroku o náhradě nákladů účastníků jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení, kterou má žalobkyně zaplatit žalované, činí 5 000 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil, a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že porovnání, která z právních úprav je pro poškozeného zaměstnance příznivější, je třeba provádět podle stavu, jaký tu byl ke dni 1. 6. 1994. Přechodné ustanovení čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb. ve znění zákona č. 220/1995 Sb. sice nabylo vlastní účinnosti teprve dnem 1. 10. 1995, avšak pro posouzení toho, která právní úprava je z hlediska výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti příznivější, je rozhodné datum 1. 6. 1994, k němuž došlo k zásadní změně způsobu výpočtu této náhrady. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Za nesprávný považuje právní názor odvolacího soudu, že porovnání příznivosti by mělo být provedeno k 1. 6. 1994. Přípustnost dovolání shledává pak dovolatelka v tom, že tato právní otázka nebyla dosud dovolacím soudem jasně a komplexně vyřešena. Přístup odvolacího soudu je podle dovolatelky projevem zakázané pravé retroaktivity. Argumentuje-li dovolací soud rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 603/96, jde o výklad jedné věty vytržené z kontextu, neboť datum 1. 6. 1994 je jen datem výpočtu fixních hodnot potřebných k výpočtu staré náhrady. Ústavní soud zrušil čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb. nikoliv zpětně, ale až od 1. 10. 1995, a to právě proto, aby sám neporušil uznávané právní principy. Datum porovnání má tak přímou spojitost s datem účinnosti „čl. VI (6) zákona č. 220/1995 Sb. (novely)“. Žalobkyně nesouhlasí ani s posouzením státního vyrovnávacího příspěvku, neboť při porovnání příznivosti ke dni 1. 6. 1994 soudy při „starém“ způsobu výpočtu vycházely z částečného invalidního důchodu nesníženého o částku 220 Kč, ale při výpočtu nové náhrady již částku 220 Kč odečetly od skutečně pobíraného částečného invalidního důchodu ve výši 1 730 Kč. Dovolatelka v této souvislosti vytýká, že znalec cítil za nutné se vyjadřovat k právnímu hodnocení, kterému mu však nepřísluší Podle dovolatelky je rovněž nesprávný výpočet redukovaného průměrného výdělku ke dni 1. 10. 1995 „starým způsobem“. Žalobkyně dále poukazuje na to, že k jejímu poškození došlo až se změnou plátce náhrady od 1. 6. 2009. Navrhla, aby dovolací soud „rozsudky obou soudů zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí“. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu,