21 Cdo 1791/2001 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1791/2001; 21 Cdo 1885/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 9. 2002 Spisová značka:21 Cdo 1791/2001; 21 Cdo 1885/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1791.2001.1; ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1885.2001.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 46 odst. 1 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb. § 35 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb. § 73 odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb. § 141a odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1791/2001 21 Cdo 1885/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců A) Ing. K. J., zastoupeného advokátem, B) Mgr. A. P. a C) Ing. P. S., proti žalované České republice - České obchodní inspekci se sídlem v Praze 2, Štěpánská č. 15, o neplatnost výpovědí z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 46/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2000 č.j. 13 Co 237/2000-34 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2000 č.j. 13 Co 400/2000-60, takto : I. Dovolání žalované se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisy ze dne 11.12.1998 žalovaná sdělila žalobcům, že jim pro závažné porušení pracovní kázně dává výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm. f) zák. práce. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že žalobci jako kontrolní pracovníci České obchodní inspekce odmítli splnit povinnost „účastnit se ověření odborné způsobilosti pracovníků ČOI v termínu určeném Opatřením ústředního ředitele ČOI č. 34/1998, tj. 3. prosince 1998“, která jim byla uložena „pod bodem č. 2 Opatření ústředního ředitele ČOI č. 42/1998“ ze dne 30.11.1998. Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi z pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu odůvodnili zejména tím, že u žalované pracovali jako odborní radové a že „s odvoláním na vyhlášku FMK č. 275/92 Sb. - § 13 odst. 4“ v prosinci roku 1995 [žalobce C) i v prosinci roku 1994] složili zkoušku odborné způsobilosti se stupněm hodnocení „vyhověl(a)“. Vzhledem k této skutečnosti, na kterou žalovanou několikrát upozornili, „považovali další přezkoušení na nadbytečné“, a proto se zkoušky v termínu 3.12.1998 nezúčastnili. V tomto jednání však nelze podle jejich názoru spatřovat závažné porušení pracovní kázně, neboť „příkaz k účasti neměl vliv na splnění důležité pracovní povinnosti“, když „všichni žalobci plnili své pracovní úkoly řádně, včas a v potřebné kvalitě“ a za pracovní výsledky byli pravidelně odměňováni a mimořádné odměny obdrželi i po neúčasti na zkoušce a převzetí výpovědi. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6.1.2000 č.j. 27 C 46/97-20 žalobu o určení neplatnosti výpovědí daných žalobcům dopisy žalované ze dne 11.12.1998 zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházeje z ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) a § 141a zák. práce dospěl k závěru, že žalobci nesplněním příkazu žalované účastnit se zkoušky odborné způsobilosti porušili interní předpis - příkaz ústředního ředitele č. 1/1993 ze dne 29.3.1993 (spočívající v přezkoušení zaměstnanců mimo jiné v případě, že dojde k zásadním změnám právních předpisů vztahujícím se ke kontrolní činnosti). Protože se jednalo „o zcela vědomé jednání žalobců“, kteří byli na následky odmítnutí příkazu žalovanou předem upozorněni (naposledy v den konání zkoušky), posoudil jednání žalobců „již s ohledem na funkce, které zastávali“, jako závažné porušení pracovní kázně odůvodňující dání výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Městský soud v Praze k odvolání žalobce A) rozsudkem ze dne 11.8.2000 č.j. 13 Co 237/2000-34, a k odvolání žalobců B) a C) rozsudkem ze dne 29.11.2000 č.j. 13 Co 400/2000-60, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce dané žalobcům žalovanou dne 11.12.1998 jsou neplatné, a žalované uložil, aby žalobci A) zaplatila na nákladech řízení před soudem prvního stupně 3.150,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 3.150,- Kč, obojí k rukám JUDr. J. M., a žalobcům B) a C) na nákladech řízení před soudem prvního stupně každému 1.000,- Kč a na nákladech odvolacího řízení každému 1.000,- Kč. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že v jednání vytčeném žalobcům v dopisech žalované ze dne 11.12.1998 nelze spatřovat ani porušení ustanovení § 141a zák. práce (které zaměstnancům ukládá povinnost prohlubovat si soustavně kvalifikaci k výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě), neboť v odůvodnění výpovědi se porušení takové povinnosti žalobcům nevytýká, ani porušení pracovní kázně podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) zák. práce. Protože žalobci odmítnutím podrobit se zkoušce odborné způsobilosti pracovní kázeň neporušili, odvolací soud uzavřel, že „nebyly dány důvody pro výpověď podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce“ [nedostatky v odborné způsobilosti by podle jeho názoru mohly být pouze důvodem pro výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce] a výpovědi jsou tudíž neplatné. Proti těmto rozsudkům odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobci odmítnutím podrobit se zkoušce odborné způsobilosti nedopustili porušení pracovní kázně, není správný. Zdůraznila, že, je-li zaměstnavatel ze zákona oprávněn uložit zaměstnancům účast na školení k prohloubení kvalifikace (§ 141a zák. práce), je zároveň oprávněn uložit závěrečné ověření získaných znalostí, a povinností zaměstnance pak je takového ověření se zúčastnit. Ve vytčeném jednání žalobců je proto třeba zcela jednoznačně spatřovat zaviněné (úmyslné) porušení základních povinností zaměstnanců, konkrétně pokynů nadřízených [§ 73 odst. 1 písm. a) zák. práce], „formalizovaných Opatřeními ústředního ředitele České obchodní inspekce č. 34/1998 a č. 42/1998“, a porušení povinnosti „dodržovat ostatní (tedy i vnitřní) předpisy vztahující se k práci žalobci vykonávané“ [§ 73 odst. 1 písm. c) zák. práce], které se projevilo nesplněním povinnosti účastnit se ověření odborné způsobilosti. S přihlédnutím k „mimořádné odpovědnosti žalobců za plnění úlohy dozorového orgánu zajišťujícího ochranu života, zdraví a podstatných ekonomických zájmů spotřebitelů“, jakož i k „zásadní změně dozorových kompetencí vyplývajících z nové právní úpravy“ a k možnému dopadu jejich chování na morálku ostatních zaměstnanců, je pak podle názoru dovolatelky „na místě kvalifikovat toto jednání jako závažné porušení pracovní kázně“ opravňující zaměstnavatele dát zaměstnanci výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozsudky odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudky, proti kterým je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené rozsudky bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání nejsou opodstatněná. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobcům výpovědi z pracovního poměru dopisy ze dne 11.12.1998, které žalobci převzali téhož dne - podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle ustanovení zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen „zák. práce\"). Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracov