21 Cdo 1840/2020 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1840/2020-287 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce R. M., narozeného dne XY, bytem XY, proti žalovaným 1) Lidl E-Commerce Logistics s.r.o., se sídlem v Plzni, Univerzitní č. 1220/64, IČO 04935004, zastoupené doc. JUDr. Martinem Štefko, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 745/24, a 2) EMONA KRONI s.r.o., se sídlem v Plzni, Rubešova č. 645/29, IČO 26382661, zastoupené Mgr. Štěpánem Brunclíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská č. 1136/12, o neplatnost výpovědi dohody o pracovní činnosti a o 66.306,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 39 C 81/2019, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. února 2020 č. j. 15 Co 8/2020-266, t a k t o : Rozsudek krajského soudu se v měnící části výroku II. o věci samé, jímž bylo žalované 2) uloženo zaplatit žalobci dalších 10.191,- Kč, a v částech výroků IV. a V., v nichž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2), zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď dohody o pracovní činnosti „daná žalovanými“ dne 1. 3. 2019 je neplatná, a aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 66.306,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce a žalovaná 1) „si sjednali pracovněprávní vztah prostřednictvím agentury práce“ – žalované 2) na základě dohody o pracovní činnosti ze dne 6. 9. 2018, jejíž nedílnou součástí je „uživatelská doložka – přidělenka“. Zdůraznil, že podle zákona o agenturním zaměstnávání „jde o smlouvu tří rovnoprávných subjektů, z nichž každý nese odpovědnost“. Dne 28. 2. 2019 se žalobce dostavil na naplánovanou směnu u žalované 1) a po půlhodině práce se podrobil dechové zkoušce. Výsledek 0,19 promile však byl žalovanou 1) mylně hodnocen jako pozitivní, a když se proti tomuto žalobce ohradil, žalovaná 1) s ním „ukončila s okamžitou platností jejich vztah“. Žalobce však tento postup žalované 1) odmítá, protože má za to, že „nic neporušil“. Uzavřená dohoda o pracovní činnosti sice umožňuje ukončit pracovněprávní vztah i bez udání důvodu, „ale použití falešného důvodu je protiprávní“; proto předmětnou výpověď považuje za „nezákonnou“, a tedy neplatnou. Po obou žalovaných požadoval rovněž náhradu „ušlé mzdy“ (odměny) od 28. 2. 2019 do opětovného zaměstnání nebo platného ukončení pracovněprávního vztahu, maximálně za dobu 6 měsíců, vycházeje z průměrné měsíční odměny za I. čtvrtletí 2019 ve výši 11.051,66 Kč. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 19. 11. 2019 č. j. 39 C 81/2019-225 zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi vůči oběma žalovaným (výrok I.), zamítl žalobu o náhradu „ušlé mzdy“ vůči žalované 1) (výrok II.), žalované 2) uložil, aby zaplatila žalobci 169,- Kč „jako odměnu za práci dne 28. 2. 2019“, a „ve zbytku nárok na odměnu za práci“ vůči žalované 2) zamítl (výrok III.); současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) 21.702,40 Kč a žalované 2) 21.465,60 Kč, obojí k rukám jejich „právních“ zástupců (výroky IV. a V.). Vycházel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovanou 2), která je agenturou práce, byla dne 6. 9. 2018 uzavřena dohoda o pracovní činnosti na dobu určitou do 31. 8. 2019 na druh práce operátor skladu v Plzni, podle níž vznikl mezi účastníky pracovněprávní vztah za účelem dočasného přidělování zaměstnance k výkonu práce u uživatele – žalované 1) ve smyslu ustanovení § 66 zákona o zaměstnanosti. Dne 28. 2. 2019, poté co byla žalobci v rámci noční směny na pracovišti u žalované 1) „cca po 30 minutách práce“ provedena dechová zkouška na přítomnost alkoholu v krvi, žalobce pracoviště opustil a následujícího dne 1. 3. 2019 převzal od žalované 2) výpověď dohody o pracovní činnosti. Vzhledem k tomu, že „je to právě agentura, která má se zaměstnancem uzavřen pracovněprávní vztah“, a „uživatel tedy není zaměstnavatelem“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná 1) není v daném sporu pasivně věcně legitimována, a proto byla žaloba vůči ní v plném rozsahu zamítnuta. Žalobu o neplatnost výpovědi soud prvního stupně zamítl i ve vztahu k žalované 2), neboť v dohodě o pracovní činnosti byla ujednána možnost dání výpovědi z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu, a proto „soud nenašel důvody, pro které by výpověď shledal neplatnou“. Ani co se týče náhrady „mzdy“, neshledal soud prvního stupně uplatněný nárok žalobce důvodný, jelikož „dohody o pracovní činnosti nejsou podřízeny ochraně zákoníku práce v otázce odstupného, odměňování, přidělování práce“. Žalobci vůči žalované 2) přiznal toliko odměnu za hodinu práce ve výši 169,- Kč, což byla „nejzazší doba, kterou žalobce jako setrvání v zaměstnání dne 28. 2. 2019 tvrdil“. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 2. 2020 č. j. 15 Co 8/2020-266 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (výrok I.), ve výroku III. změnil tento rozsudek tak, že „kromě částky 169,- Kč je žalovaná 2) povinna zaplatit žalobci 10.191,- Kč“, a „ve zbytku, v částce 55.946,- Kč“ jej v tomto výroku potvrdil (výrok. II); současně rozhodl, že „odvolání žalobce proti výroku o částce 169,- Kč se odmítá“ (výrok III.), dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. tak, že žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení před soudem prvního stupně žalované 1) 10.851,20 Kč „advokátovi doc. JUDr. Martinu Štefko, Ph. D.“ a žalované 2) 10.732,80 Kč „advokátovi Mgr. Štěpánu Brunclíkovi“ (výrok IV.), a vyslovil, že tamtéž je žalobce povinen zaplatit na nákladech odvolacího řízení žalované 1) 5.713,30 Kč a žalované 2) 2.601,50 Kč (výrok V.). Odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení § 77 odst. 4 zák. práce může být dohoda o pracovní činnosti jednostranně vypovězena zaměstnavatelem i zaměstnancem kdykoliv bez uvedení důvodu, podmínkou platnosti je pouze to, že je výpověď písemná a je doručena druhé straně. Taková podmínka byla v projednávané věci splněna, proto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že „neexistují žádné důvody pro neplatnost přezkoumávané výpovědi“, a tudíž „je výrok I., jímž byla zamítnuta žaloba o neplatnost výpovědi vůči oběma žalovaným, věcně správný“. Protože mezi žalobcem a žalovanou 1) nevznikl pracovněprávní vztah, žalovaná 1) „vystupovala ve vztahu k žalobci pouze jako uživatel (§ 307a a násl. zák. práce)“ a zaměstnavatelem žalobce byla pouze žalovaná 2), jakožto agentura práce, s níž žalobce uzavřel dohodu o pracovní činnosti (§ 66 zákona o zaměstnanosti), je nedůvodná rovněž žaloba o náhradu odměny vůči žalované 1). Ve vztahu k nároku na náhradu odměny vůči žalované 2) však odvolací soud akcentoval, že zákoník práce stanoví pro výpověď dohody o pracovní činnosti patnáctidenní výpovědní dobu, „jejímž smyslem a účelem je, stejně jako v případě výpovědní doby dle § 51 zák. práce, ochrana zaměstnance při ztrátě zaměstnání, a tomu odpovídá povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci po tuto dobu práci a poskytovat mu mzdu nebo její náhradu“. Žalovaná 2) však svým postupem nedodržela ani výpovědní dobu pěti dnů sjednanou v dohodě o pracovní činnosti a práci přestala žalobci přidělovat okamžitě. Takový postup byl podle názoru odvolacího soudu nesprávný, „fakticky nahrazující okamžité skončení pracovního poměru a argument, že zaměstnanci v pracovněprávním vztahu nemusí být přidělována práce v rozsahu týdenní pracovní doby, nemění nic na tom, že zákon stanoví pro případ výpovědi dohody o pracovní činnosti výpovědní dobu“. Vzhledem k tomu, že „délku výpovědní doby není třeba uvádět ve výpovědi a nehraje roli, je-li v dohodě o pracovní činnosti nebo ve výpovědi dohody uveden údaj nesprávný“, odvolací soud uzavřel, že „pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou 2) skončil v souladu s ust. § 77 odst. 4 písm. b) zák. práce až patnáct dnů po doručení výpovědi, tedy trval do 16. 3. 2019“. Protože žalovaná 2) neumožnila žalobci vykonávat práci ve výpovědní době, ačkoli „žalobce se domáhal písemně dalšího zaměstnávání“, „je povinna mu poskytnout náhradu odměny po tuto dobu a také za den 28. 2. 2019“. „S ohledem na specifika dohod o pracovní činnosti, kdy zaměstnanec vykonává práci dle jednotlivých pokynů uživatele“, lze však podle mínění odvolacího soudu „určit její výši pouze odhadem“, což „umožňuje § 136 o.s.ř.“. Vycházeje z předpokladu, že by žalobce odpracoval kromě dne 28.2, též noční směnu 2.3., 8.3., 9.3., 10.3., 15.3. a 18.3., dovodil, že mu náleží za den 28.2. za dalších 7 hodin 1.183,- Kč a dále „za 2 noční směny (2x1.416,- Kč) a 4 noční směny o víkendu (4x1.554,- Kč), tedy celkem za výpovědní dobu odměna 10.191,- Kč“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do měnící části výroku II. o věci samé) podala žalovaná 2) dovolání. Namítala, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, podle kterého není možné sjednat při uzav