21 Cdo 1840/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1840/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 8. 2020 Spisová značka:21 Cdo 1840/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1840.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovněprávní vztahy Pracovní doba Překážky v práci Náhrada mzdy Dotčené předpisy:§ 77 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. § 77 odst. 4 předpisu č. 262/2006 Sb. § 208 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:21. 11. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1840/2020-287 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce R. M., narozeného dne XY, bytem XY, proti žalovaným 1) Lidl E-Commerce Logistics s.r.o., se sídlem v Plzni, Univerzitní č. 1220/64, IČO 04935004, zastoupené doc. JUDr. Martinem Štefko, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 745/24, a 2) EMONA KRONI s.r.o., se sídlem v Plzni, Rubešova č. 645/29, IČO 26382661, zastoupené Mgr. Štěpánem Brunclíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská č. 1136/12, o neplatnost výpovědi dohody o pracovní činnosti a o 66.306,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 39 C 81/2019, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. února 2020 č. j. 15 Co 8/2020-266, t a k t o : Rozsudek krajského soudu se v měnící části výroku II. o věci samé, jímž bylo žalované 2) uloženo zaplatit žalobci dalších 10.191,- Kč, a v částech výroků IV. a V., v nichž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2), zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď dohody o pracovní činnosti „daná žalovanými“ dne 1. 3. 2019 je neplatná, a aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 66.306,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce a žalovaná 1) „si sjednali pracovněprávní vztah prostřednictvím agentury práce“ – žalované 2) na základě dohody o pracovní činnosti ze dne 6. 9. 2018, jejíž nedílnou součástí je „uživatelská doložka – přidělenka“. Zdůraznil, že podle zákona o agenturním zaměstnávání „jde o smlouvu tří rovnoprávných subjektů, z nichž každý nese odpovědnost“. Dne 28. 2. 2019 se žalobce dostavil na naplánovanou směnu u žalované 1) a po půlhodině práce se podrobil dechové zkoušce. Výsledek 0,19 promile však byl žalovanou 1) mylně hodnocen jako pozitivní, a když se proti tomuto žalobce ohradil, žalovaná 1) s ním „ukončila s okamžitou platností jejich vztah“. Žalobce však tento postup žalované 1) odmítá, protože má za to, že „nic neporušil“. Uzavřená dohoda o pracovní činnosti sice umožňuje ukončit pracovněprávní vztah i bez udání důvodu, „ale použití falešného důvodu je protiprávní“; proto předmětnou výpověď považuje za „nezákonnou“, a tedy neplatnou. Po obou žalovaných požadoval rovněž náhradu „ušlé mzdy“ (odměny) od 28. 2. 2019 do opětovného zaměstnání nebo platného ukončení pracovněprávního vztahu, maximálně za dobu 6 měsíců, vycházeje z průměrné měsíční odměny za I. čtvrtletí 2019 ve výši 11.051,66 Kč. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 19. 11. 2019 č. j. 39 C 81/2019-225 zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi vůči oběma žalovaným (výrok I.), zamítl žalobu o náhradu „ušlé mzdy“ vůči žalované 1) (výrok II.), žalované 2) uložil, aby zaplatila žalobci 169,- Kč „jako odměnu za práci dne 28. 2. 2019“, a „ve zbytku nárok na odměnu za práci“ vůči žalované 2) zamítl (výrok III.); současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) 21.702,40 Kč a žalované 2) 21.465,60 Kč, obojí k rukám jejich „právních“ zástupců (výroky IV. a V.). Vycházel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovanou 2), která je agenturou práce, byla dne 6. 9. 2018 uzavřena dohoda o pracovní činnosti na dobu určitou do 31. 8. 2019 na druh práce operátor skladu v Plzni, podle níž vznikl mezi účastníky pracovněprávní vztah za účelem dočasného přidělování zaměstnance k výkonu práce u uživatele – žalované 1) ve smyslu ustanovení § 66 zákona o zaměstnanosti. Dne 28. 2. 2019, poté co byla žalobci v rámci noční směny na pracovišti u žalované 1) „cca po 30 minutách práce“ provedena dechová zkouška na přítomnost alkoholu v krvi, žalobce pracoviště opustil a následujícího dne 1. 3. 2019 převzal od žalované 2) výpověď dohody o pracovní činnosti. Vzhledem k tomu, že „je to právě agentura, která má se zaměstnancem uzavřen pracovněprávní vztah“, a „uživatel tedy není zaměstnavatelem“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná 1) není v daném sporu pasivně věcně legitimována, a proto byla žaloba vůči ní v plném rozsahu zamítnuta. Žalobu o neplatnost výpovědi soud prvního stupně zamítl i ve vztahu k žalované 2), neboť v dohodě o pracovní činnosti byla ujednána možnost dání výpovědi z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu, a proto „soud nenašel důvody, pro které by výpověď shledal neplatnou“. Ani co se týče náhrady „mzdy“, neshledal soud prvního stupně uplatněný nárok žalobce důvodný, jelikož „dohody o pracovní činnosti nejsou podřízeny ochraně zákoníku práce v otázce odstupného, odměňování, přidělování práce“. Žalobci vůči žalované 2) přiznal toliko odměnu za hodinu práce ve výši 169,- Kč, což byla „nejzazší doba, kterou žalobce jako setrvání v zaměstnání dne 28. 2. 2019 tvrdil“. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 2. 2020 č. j. 15 Co 8/2020-266 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (výrok I.), ve výroku III. změnil tento rozsudek tak, že „kromě částky 169,- Kč je žalovaná 2) povinna zaplatit žalobci 10.191,- Kč“, a „ve zbytku, v částce 55.946,- Kč“ jej v tomto výroku potvrdil (výrok. II); současně rozhodl, že „odvolání žalobce proti výroku o částce 169,- Kč se odmítá“ (výrok III.), dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. tak, že žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení před soudem prvního stupně žalované 1) 10.851,20 Kč „advokátovi doc. JUDr. Martinu Štefko, Ph. D.“ a žalované 2) 10.732,80 Kč „advokátovi Mgr. Štěpánu Brunclíkovi“ (výrok IV.), a vyslovil, že tamtéž je žalobce povinen zaplatit na nákladech odvolacího řízení žalované 1) 5.713,30 Kč a žalované 2) 2.601,50 Kč (výrok V.). Odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení § 77 odst. 4 zák. práce může být dohoda o pracovní činnosti jednostranně vypovězena zaměstnavatelem i zaměstnancem kdykoliv bez uvedení důvodu, podmínkou platnosti je pouze to, že je výpověď písemná a je doručena druhé straně. Taková podmínka byla v projednávané věci splněna, proto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že „neexistují žádné důvody pro neplatnost přezkoumávané výpovědi“, a tudíž „je výrok I., jímž byla zamítnuta žaloba o neplatnost výpovědi vůči oběma žalovaným, věcně správný“. Protože mezi žalobcem a žalovanou 1) nevznikl pracovněprávní vztah, žalovaná 1) „vystupovala ve vztahu k žalobci pouze jako uživatel (§ 307a a násl. zák. práce)“ a zaměstnavatelem žalobce byla pouze žalovaná 2), jakožto agentura práce, s níž žalobce uzavřel dohodu o pracovní činnosti (§ 66 zákona o zaměstnanosti), je nedůvodná rovněž žaloba o náhradu odměny vůči žalované 1). Ve vztahu k nároku na náhradu odměny vůči žalované 2) však odvolací soud akcentoval, že zákoník práce stanoví pro výpověď dohody o pracovní činnosti patnáctidenní výpovědní dobu, „jejímž smyslem a účelem je, stejně jako v případě výpovědní doby dle § 51 zák. práce, ochrana zaměstnance při ztrátě zaměstnání, a tomu odpovídá povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci po tuto dobu práci a poskytovat mu mzdu nebo její náhradu“. Žalovaná 2) však svým postupem nedodržela ani výpovědní dobu pěti dnů sjednanou v dohodě o pracovní činnosti a práci přestala žalobci přidělovat okamžitě. Takový postup byl podle názoru odvolacího soudu nesprávný, „fakticky nahrazující okamžité skončení pracovního poměru a argument, že zaměstnanci v pracovněprávním vztahu nemusí být přidělována práce v rozsahu týdenní pracovní doby, nemění nic na tom, že zákon stanoví pro případ výpovědi dohody o pracovní činnosti výpovědní dobu“. Vzhledem k tomu, že „délku výpovědní doby není třeba uvádět ve výpovědi a nehraje roli, je-li v dohodě o pracovní činnosti nebo ve výpovědi dohody uveden údaj nesprávný“, odvolací soud uzavřel, že „pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou 2) skončil v souladu s ust. § 77 odst. 4 písm. b) zák. práce až patnáct dnů po doručení výpovědi, tedy trval do 16. 3. 2019“. Protože žalovaná 2) neumožnila žalobci vykonávat práci ve výpovědní době, ačkoli „žalobce s