21 Cdo 1860/2003 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1860/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 1. 2004 Spisová značka:21 Cdo 1860/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1860.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 7 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1860/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce E. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. t., zastoupené advokátkou, o neplatnost usnesení Rady České televize, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 15 C 212/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2003 č.j. 11 Co 412/2002-80, takto: Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal [žalobou podanou proti žalovaným 1) „Č. t.“ a 2) „R. Č. t.“], aby bylo určeno, že usnesení Rady České televize č. 132/07/01 ze dne 19.9.2001, usnesení R. Č. t. č. 138/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení R. Č. t. č. 142/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení R. Č. t. č. 144/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení R. Č. t. č. 145/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení R. Č. t. č. 146/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení R. Č. t. č. 2/M ze dne 10.10.2001, usnesení R. Č. t. č. 3/M ze dne 10.10.2001, usnesení R. Č. t. č. 154/08/01 ze dne 19.10.2001, usnesení R. Č. t. č. 167/09/01 ze dne 24.10.2001, usnesení R. Č. t. č. 168/09/01 ze dne 24.10.2001, usnesení R. Č. t. č. 171/09/01 ze dne 31.10.2001, usnesení R. Č. t. č. 173/09/01 ze dne 31.10.2001 a usnesení R. Č. t. č. 174/09/01 ze dne 31.10.2001 jsou neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že uvedená usnesení přijatá v souvislosti s výběrovým řízením na funkci generálního ředitele Č. t., do něhož se žalobce ve stanovené lhůtě přihlásil, nesplňují podmínku určitosti a srozumitelnosti stanovenou v ustanovení § 37 obč. zák. a že jednáním žalovaných došlo k porušení práv žalobce vyplývajících z Čl. 1 Listiny základních práv a svobod i k porušení ustanovení § 242 odst. 2 písm. b) a § 7 zák. práce, neboť byl vůči němu „ze strany žalované uplatněn nerovný přístup v rámci výběru mezi uchazeči o funkci generálního ředitele Č. t.“. Obvodní soud pro Prahu 4 [poté, co usnesením ze dne 4.12.2001 č.j. 15 C 212/2001-6 řízení proti žalované 2) pro nedostatek její způsobilosti být účastníkem řízení zastavil] rozsudkem ze dne 24.7.2002 č.j. 15 C 212/2001-44 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci na nákladech řízení částku 6.000,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobce. Soud prvního stupně vycházeje z názoru, že „při hodnocení právního vztahu mezi Č. t. a jejím generálním ředitelem sám zákon č. 483/1991 Sb., o Č. t., jednoznačně odkazuje na zákoník práce“ (z jehož ustanovení § 27 odst. 4 vyplývá, že jmenováním generálního ředitele Č. t. R. Č. t. vzniká mezi generálním ředitelem a Č. t. pracovní poměr), dovodil, že „žalovaná Č. t. je pasivně legitimovaným účastníkem k vedení tohoto sporu, neboť hmotné právo jí přiznává postavení zaměstnavatele“. S ohledem na ustanovení § 28 zák. práce, z něhož vyplývá, že ustanovení týkající se rovného zacházení (§ 1 odst. 3 a 4 zák. práce) se vztahují i na jednání zaměstnavatele před vznikem pracovního poměru, daný spor „právně podřadil jako spor pracovní“ a rozhodoval jej podle zákoníku práce. Jelikož z výsledků dokazování vyplynulo, že při výběrovém řízení na funkci generálního ředitele Č. t. bylo porušeno ustanovení § 1 odst. 3 zák. práce, neboť při výběru na pracovní místo nebylo poskytnuto rovné zacházení všem uchazečům, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.2003 č.j. 11 Co 412/2002-80 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že vztah, z něhož byl žalobní nárok uplatněn, nelze posoudit jako vztah pracovněprávní, neboť podle jeho názoru nelze - jak to učinil soud prvního stupně - na daný spor aplikovat ustanovení § 28 věty poslední zák. práce v tom smyslu, že mezi práva a povinnosti, „které by pro zaměstnance z pracovní smlouvy vyplynuly“ (§ 28 věta prvá zák. práce), „náleží i povinnost oznámení (či rozhodnutí), proč uchazeč o post generálního ředitele ČT nebyl zařazen do výběrového řízení“. Vycházeje z ustanovení § 1 odst. 2 zák. práce, z něhož vyplývá, že - pokud zákoník práce nebo jiný právní předpis nestanoví jinak - vznikají pracovněprávní vztahy nejdříve od uzavření pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, a zakládá-li se pracovní poměr zaměstnance volbou nebo jmenováním, nejdříve od jeho zvolení nebo jmenování, dovodil, že v daném případě „jde o posouzení takového předmětu, který předcházel vzniku pracovněprávního vztahu jmenováním“. Protože za tohoto stavu je zřejmé, že „ve smyslu ust. § 7 o.s.ř nejde o spor, jehož projednání a rozhodnutí by spadalo do kompetence soudu“, odvolací soud podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil bez postoupení věci příslušnému orgánu, které v daném případě „nepřichází v úvahu, neboť posuzovaná usnesení Rady ČT nejsou rozhodnutími, která by právo buď deklarovala či zakládala (případně konstitutivně rušila), ale jsou jen jakýmsi organizačním prostředkem při jednání tohoto orgánu“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud náležitě nezdůvodnil svůj závěr o tom, že na danou věc nelze aplikovat pracovněprávní úpravu, jestliže toliko odkázal na odvolání žalované, v němž „toto odůvodnění absentuje“. Kromě toho dovolatel vyslovil nesouhlas s důvody, pro něž odvolací soud nepostoupil věc jinému orgánu, neboť podle jeho názoru odvolací soud zcela pominul, že rozhodnutí Rady České televize, které označil jen za „jakýsi organizační prostředek“, má dopad na další subjekty, „kterým by pak bylo zcela upíráno jejich právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod“. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Protože ze skutkových tvrzení žaloby ani z obsahu spisu nevyplývá, že žalobce míní podávat žalobu nebo opravný prostředek ve smyslu ustanovení § 244 a násl. o.s.ř. (ve znění do 31.12.2002), je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o předmětném požadavku žalobce dána pravomoc soudu. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení § 7 odst. 2 o.s.ř. (nyní § 7 odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném od 1.1.2003, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního) jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Podmínkou pravomoci soudu ve smyslu zmíněných ustanovení tedy je, aby uplatněný nárok byl podle své povahy nárokem vyplývajícím z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních či obchodních vztahů. Z hlediska pravomoci soudu tedy není v posuzované věci podstatná „možnost aplikace ust. § 28 věty poslední zák. práce na daný případ“, jak uvádí odvolací soud, nýbrž to, zda požadavek žalobce za předpokladu, že by byl opodstatněný, by byl podle své povahy nárokem vyplývajícím ze soukromoprávních vztahů uvedených v ustanovení § 7 odst 1 o.s.ř. Charakteristickým znakem soukromoprávních vztahů je především skutečnost, že jejich subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné postavení, tedy že jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka vztahu a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Naproti tomu veřejnoprávní vztahy jsou založen