21 Cdo 1874/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1874/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 3. 2026 Spisová značka:21 Cdo 1874/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.1874.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 4. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1498/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1874/2025-669 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce L. B., zastoupeného Mgr. Peterem Pernišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 26/15, proti žalovanému NEY spořitelní družstvo se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Rohanské nábřeží č. 671/15, IČO 26137755, zastoupenému Mgr. Michalem Vrajíkem, advokátem se sídlem v Praze, Ukrajinská č. 1488/10, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 16 C 220/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2025, č. j. 30 Co 35/2025-609, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Vrajíka, advokáta se sídlem v Praze, Ukrajinská č. 1488/10. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2025, č. j. 30 Co 35/2025-609, není ve věci samé přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Závěr odvolacího soudu, že vykonával-li žalobce jako zaměstnanec v pracovním poměru k žalovanému činnost, kterou po svém zvolení vykonával jako člen představenstva žalovaného, zanikl jeho pracovní poměr konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 3. Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, přihlásil k již dříve jím vyslovenému právnímu názoru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3250/2012), že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení má (musí) vykonávat jako statutární orgán (nebo jeho člen) společnosti, zaniká jeho pracovní poměr (neujednají-li si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru. Z jeho závěrů (jež mimo jiné porovnávají režim podle § 66d obchodního zákoníku s předchozí a následnou právní úpravou) se dále podává, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 již neumožňuje, aby se strany dohodly, že statutární orgán (nebo jeho člen) bude vykonávat obchodní vedení v pracovním poměru, a tedy aby uzavřely dohodu, podle níž zůstane dosavadní pracovní vztah nově zvoleného statutárního orgánu (nebo jeho člena) zachován. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že stranám nic nebrání, aby se dohodly, že původní pracovní poměr zaměstnance, který zanikl jmenováním zaměstnance do funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), se „obnoví“ po zániku této funkce (dále srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3910/2012, ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015, či ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3839/2015, nebo – ve vztahu k členu voleného orgánu družstva – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4479/2017). 4. Předkládá-li žalobce v dovolání jako dosud neřešené právní otázky, zda „může vzniknout konkludentní dohoda o zániku pracovního poměru bez toho, aby o existenci dohody věděli účastníci takové dohody“, a zda „je v případě tvrzení o uzavření konkludentní dohody o rozvázání pracovního poměru nutné prokazovat všechny podstatné náležitosti, tedy jak jednání směřující k nabídce ukončení pracovního poměru, tak i odpovídající jednání druhé strany, z něhož lze dovodit její vůli tuto nabídku akceptovat“, pak přehlíží, že na uvedených otázkách napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Závěr, že mezi stranami došlo ke konkludentní dohodě o rozvázání pracovního poměru, vyplývá – s ohledem na výše uvedené – již ze skutkového závěru, že žalobce byl poté, co vykonával u žalovaného práci v pracovním poměru jako ředitel divize provozu a podpory, zvolen se svým souhlasem do funkce člena představenstva žalovaného a že náplň práce žalobce jako člena představenstva byla stejná jako náplň práce, kterou vykonával před svým zvolením v pracovním poměru. Souběžný výkon činnosti člena představenstva a výkon stejných činností v pracovněprávním vztahu nepřichází v úvahu. 5. Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na další žalobcem formulované otázce, zda „je ve sporném řízení povinen prokazovat existenci a obsah konkludentní dohody o rozvázání pracovního poměru ten účastník, který její existenci tvrdí a dovolává se jí ke svému právnímu prospěchu ve věci“. Odvolací soud vyšel při zjišťování skutkového stavu rozhodného pro závěr, že došlo k rozvázání pracovního poměru konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru, ze shodných tvrzení účastníků (viz odst. 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 6. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda „může za situace oboustranného právního omylu ohledně trvání pracovního poměru, vyvolaného výslovným ujištěním zaměstnavatele, dojít ke konkludentnímu uzavření nové pracovní smlouvy“. Odvolací soud totiž vyšel ze zjištění, že „žalobce v řízení ani netvrdil a tím spíše neprokázal, že by po ukončení výkonu funkce (ke dni 25. 6. 2020) došlo k uzavření nové pracovní smlouvy, byť konkludentní, tedy že by obě strany projevily dostatečnou vůli uzavřít nový pracovní poměr“. 7. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 přitom nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22). 8. Vlastní verzi skutkového stavu formuluje žalobce zejména tam, kde své dovolací důvody staví na předpokladu, že „úmyslem obou účastníků bylo nepřivodit jmenováním žalobce do funkce člena statutárního orgánu žalovaného zánik jeho pracovního poměru“, že „žalobce byl opakovaně ujišťován žalovaným, že odstoupí-li z funkce statutárního orgánu, bude pokračovat v práci podle existující pracovní smlouvy“ (viz bod 12.1 dovolání), a že mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce po dobu svého působení v představenstvu práci na základě své pracovní smlouvy dočasně vykonávat nebude, ale pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným má z vůle obou účastníků trvat i během působení žalobce v představenstvu žalovaného a po skončení tohoto působení se má obnovit v plném rozsahu (viz bod 13.1 dovolání). Tyto skutkové předpoklady žalobce nevycházejí ze skutkových závěrů, k nimž dospěl soud prvního stupně a na které odvolací soud odkázal (viz zejména odst. 4 a 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); na jejich základě formulované práv