21 Cdo 19/2016 — Nejvyšší soud

21 Cdo 19/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 1. 2017 Spisová značka:21 Cdo 19/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.19.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přípustnost dovolání Pracovněprávní vztahy Neplatnost právního úkonu Výpověď z pracovního poměru Povinnosti zaměstnavatelů Náhrada mzdy Důchod starobní Dotčené předpisy:§ 69 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. § 53 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. § 38 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. § 37 odst. 1 předpisu č. 155/1995Sb. čl. I. bod 37 předpisu č. 306/2008Sb. § 243e odst. 1, 2 věta druhá o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 4. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 19/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce B. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Hrdličkou, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 244/53, proti žalované AUTONOVA BRNO spol. s r.o., se sídlem v Brně, Masná č. 418/20, IČO 469 60 341, zastoupené JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá č. 238/39, o zaplacení částky 144.508,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 239/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. srpna 2015 č.j. 15 Co 201/2015-73, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. dubna 2015 č.j. 49 C 239/2014-54 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 6.2.2014 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě mzdy za dobu od 4.2.2014 do 31.8.2014 celkem 144.508,- Kč se zákonnými úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že, ačkoli dopisem ze dne 3.2.2014 oznámil žalované, že ukončení pracovního poměru výpovědí ze dne dne 26.11.2013 považuje za neplatné a trvá na dalším zaměstnávání, nebyl mu výkon práce umožněn. K návratu do zaměstnání byl vyzván až poté, co byla určena rozsudkem pro uznání Městského soudu v Brně ze dne 15.9.2014 č.j. 49 C 24/2014-25 neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9.4.2015 č.j. 49 C 239/2014-54 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 144.508 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 1.9.2014 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 42.074 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Hrdličky. Vycházeje ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15.9.2014 č.j. 49 C 24/2014-25 bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 26.11.2013 je neplatná a že žalobce podáním ze dne 4.2.2014 oznámil žalované, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, dospěl k závěru, že žalobci přísluší náhrada mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 4.2.2014 do 31.8.2014 ve výši 144.508,- Kč. Poukazuje-li žalovaná na skutečnost, že žalobce byl poživatelem starobního důchodu, a proto mu náhrada mzdy nepřísluší, je třeba zdůraznit, že tento názor vycházející ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004 vychází z právní úpravy důchodového pojištění v době vydání uvedeného stanoviska. Od 1.1.2010 je však podle ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ve znění zákona č. 306/2008 Sb. souběh nároku na starobní důchod s příjmem z výdělečné činnosti možný. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.8.2015 č.j. 15 Co 201/2015-73 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 17.424 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Hrdličky. K námitce žalované, že, požádal-li žalobce v únoru 2014 o vyplácení starobního důchodu, dal tím najevo, že jeho hlavním zdrojem příjmů nemá být příjem ze zaměstnání, ale starobní důchod a že žalobce tedy nebyl připraven, schopen a ochoten nadále konat práci pro zaměstnavatele, odvolací soud uvedl, že žalovanou zmiňované stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004 navazuje na dříve platnou právní úpravu důchodového zabezpečení, kdy nebyl možný souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti konané na dobu neurčitou. Vzhledem k tomu, že podle současné právní úpravy důchodového zabezpečení je však tento souběh možný, není pobírání starobního důchodu překážkou pro uplatnění nároku na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud nesprávně právně posoudil jako nepřípadnou judikaturu, která vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, když odkázala na předpisy o důchodovém pojištění, které podle jejího názoru nemají k projednávané věci žádný vztah. Dovodila, že nárok na náhradu mzdy může zaměstnanec uplatnit v případě, že mu není přiznán starobní důchod a že je připraven, ochoten a schopen pracovat. Tyto podmínky nebyly v případě žalobce naplněny, protože žalobce po obdržení výpovědi „okamžitě onemocněl“, od 2.12.2013 do 31.1.2014 byl v pracovní neschopnosti, dne 4.2.2014 oznámil, že považuje výpověď za neplatnou a trvá na dalším zaměstnání, avšak do zaměstnání nenastoupil, „ačkoliv měl 2 měsíce po dobu výpovědní lhůty povinnost do 30.3.2014 pracovat, neboť výpovědní lhůta se prodlužuje o dobu pracovní neschopnosti“. Protože neměl zjevně zájem o další výkon práce“ a žalovaná mu neznemožnila pokračovat v práci“, nebyly zákonné předpoklady pro poskytnutí náhrady mzdy splněny. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době po 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1.1.2014 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 26.11.2013 výpověď z pracovního poměru; rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15.9.2014 č.j. 49 C 24/2014-25 bylo určeno, že tato výpověď je neplatná. Žalobce byl od 2.12.2013 do 31.1.2014 v pracovní neschopnosti, dopisem doručeným dne 4.2.2014 oznámil žalované že trvá na dalším zaměstnávání; žalovaná vyzvala žalobce k nástupu do zaměstnání od 1.9.2014. Od února 2014 byl žalobci na jeho žádost přiznán starobní důchod. Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaký význam má při úvaze, zda zaměstnanci přísluší náhrada mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, skutečnost, že zaměstnanec v době, za kterou náhradu mzdy požaduje, pobíral starobní důchod. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena ve všech souvislostech a že její posouzení bylo pro rozhodnutí soudů významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné. Otázku náhrady mzdy příslušející žalobci z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce poté, co mu žalovaná dala výpověď ze dne 26.11.2014, oznámil žalované dopisem doručeným dne 4.2.2014, že trvá na tom, aby do dá