21 Cdo 1910/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1910/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 3. 2025 Spisová značka:21 Cdo 1910/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.1910.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dokazování Dotčené předpisy:§ 120 o. s. ř. § 121 o. s. ř. § 132 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1910/2024-178 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně R. K., zastoupené Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 857/18, proti žalovanému Josefu Duškovi se sídlem v Jílovém u Prahy, Pod Mincovnou č. 8, IČO 74916629, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici č. 301/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 32/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2024, č. j. 23 Co 145/2023-138, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Dopisem ze dne 23. 11. 2021 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Jako důvod k tomuto opatření uvedl, že žalobkyně se od 5. 11. 2021 nedostavila do pracovního procesu bez udání důvodu. 2. Žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ dne 31. 1. 2022 se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 23. 11. 2021 je neplatné. V žalobě uvedla, že u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2020 uzavřené na dobu neurčitou na pozici „servírka“, dne 23. 11. 2021 s ní byl rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením z důvodu podle § 55 písm. b) zákoníku práce, ačkoliv pro ně nebyly splněny důvody, okamžité zrušení převzala dne 1. 12. 2021 a dne 10. 12. 2021 zaslala žalovanému písemné oznámení, že trvá na dalším zaměstnávání. V podání ze dne 4. 3. 2022 k výzvě soudu doplnila, že žalovaný jako provozovatel restauračního zařízení byl dotčen mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví České republiky č. j. MZDR 15757/2020-61/MIN/KAN (dále jen „mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví“), které mimo jiné upravovalo povinnost nošení ochrany dýchacích cest ve specifikovaných uzavřených prostorách, mezi něž patřila i provozovna žalovaného. Žalobkyně se do zaměstnání od 5. 11. 2021 skutečně nedostavovala, nikoliv však bez udání důvodu nebo z vlastní vůle, ale na výslovný pokyn žalovaného, když mezi žalobkyní a žalovaným byl spor o plnění povinnosti nosit ochranu dýchacích cest v souvislosti s pandemií Covid-19, žalovaný se pokoušel spor vyřešit rozvázáním pracovního poměru dohodou, s čímž ale žalobkyně nesouhlasila, žalovaný proto situaci vyřešil tak, že dal žalobkyni pokyn, aby do práce dále nedocházela, a výslovně jí sdělil, že pro ni nemá práci, kterou by jí mohl přidělit, nepřítomnost žalobkyně v zaměstnání proto nelze hodnotit jako neomluvenou absenci, pro kterou by bylo možno okamžitě zrušit pracovní poměr. Žalovaný důvod nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti znal a byl jeho původcem, což je zřejmé i z toho, že během několikadenní komunikace se žalobkyně nejen nedotázal, proč není v práci, ale výslovně jí sdělil, že pro ni nemá žádnou vhodnou pozici a přeřadit ji na jiné místo nemůže. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že považuje ukončení pracovního poměru žalobkyně za platné, a dále argumentoval, že uzavřením pracovní smlouvy se žalobkyně mimo jiné zavázala dodržovat povinnosti stanovené právními předpisy, důvody pro okamžité zrušení jejího pracovního poměru shledal ve skutcích, kterých se dopouštěla opakovaně počínaje dnem 1. 11. 2021, od tohoto dne ji opakovaně žádal o doložení jejího tvrzení, že respirátor nemůže nosit ze zdravotních důvodů, jak uváděla, ústní výzvu k odstranění nedostatků v plnění povinností ze strany žalobkyně učinil před ostatními zaměstnanci, žalobkyně mu do 4. 11. 2021 nepředložila žádné lékařské potvrzení o jejím zdravotním stavu, který by ji omezoval v nošení respirátoru, bezprostředně poté z místa výkonu práce odešla, neboť odmítala i nadále dodržovat zákonná opatření spočívající v nošení ochrany dýchacích cest, uvedla, že příslušné nařízení nebude dodržovat, a s tímto odůvodněním z místa zaměstnání odešla. Počínaje dnem 4. 11. 2021 se již do místa výkonu zaměstnání bez omluvy nedostavila, což potvrdila i přípisem ze dne 19. 11. 2021. Svým přístupem žalobkyně do značné míry ohrozila oprávněný zájem zaměstnavatele a tím mohla úmyslně zaviněným jednáním způsobit zaměstnavateli škodu. 4. Okresní soud Praha-západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 1. 2023, č. j. 8 C 32/2022-93, ve výroku pod bodem I určil, že rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 23. 11. 2021 je neplatné, a ve výroku pod bodem II uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 20 328 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako zaměstnanec pracovala pro žalovaného jako zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2020, dopisem datovaným dnem 23. 11. 2021 žalovaný uplatnil vůči žalobkyni okamžité zrušení pracovního poměru s odůvodněním, že žalobkyně porušila „pracovní kázeň“ tím, že se od 5. 11. 2021 nedostavila do pracovního procesu bez udání důvodu, dopisem ze dne 10. 12. 2021 žalobkyně sdělila žalovanému, že nesouhlasí s okamžitým zrušením pracovního poměru, a požadovala, aby ji dále zaměstnával. Žalovaný doručil žalobkyni vytýkací dopis datovaný dnem 11. 11. 2021, kterým ji upozornil na porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k práci vykonávané žalobkyní a vyzval ji k odstranění nedostatků – neplnění povinnosti docházet do zaměstnání a osobně vykonávat práci a povinnosti nosit respirátor ve vnitřních prostorách provozovny, a upozornil ji na možnost výpovědi z pracovní smlouvy. V dopise datovaném dnem 19. 11. 2021 žalobkyně žádala žalovaného, aby jí dal písemnou výpověď z pracovního poměru nebo přidělil jinou práci, když jí 4. 11. 2021 řekl, že již do práce nemá chodit, pokud odmítá respirátor. Z přepisu elektronické komunikace účastníků soud dále zjistil, že 5. 11. 2021 napsal žalovaný žalobkyni, že by chtěl papírově vyřešit rozhodnutí žalobkyně skončit, když trval na povinnosti nošení respirátoru a nabízel žalobkyni dohodu o skončení pracovního poměru, na to reagovala žalobkyně další den zprávou, že ona skončit nechce, to chtěl žalovaný a psal, že ji může přeřadit na jiné místo, k tomu žalovaný uvedl, že jiné místo pro ni nemá, když respirátor se musí nosit všude i na ochranu dalších zaměstnanců, a že by měl zabránit jejímu vstupu na pracoviště bez něj, na to žalobkyně odepsala, aby to uvedl jako důvod výpovědi, že k dohodě nedojde. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že platnost okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba posuzovat výhradně s ohledem na jeho obsah, kdy jediným důvodem uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru bylo tvrzení, že žalobkyně porušila „pracovní kázeň“ tím, že se nedostavila do pracovního procesu bez udání důvodu, žalobkyně však prokázala, že byla z pracoviště vykázána, byť s nejvyšší pravděpodobností bylo toto vykázání (či nesouhlas žalovaného s její přítomností na pracovišti) míněno žalovaným jako platné jen za podmínky, že žalobkyně nebude mít nasazen respirátor nebo jinou ochranu dýchacích ,cest jako opatření proti šíření nemoci Covid-19. Usoudil, že rozhodně nedošlo k tomu, že by žalobkyně sama o své vůli přestala chodit do zaměstnání a o důvodu absence žalovaného nevyrozuměla a zejména že žalovaný o důvodu nevěděl. Důvod prezentovaný v okamžitém zrušení pracovního poměru je tedy nepravdivý, neboť žalovaný nejen že věděl o důvodu, proč žalobkyně do práce nedochází, ale byl sám iniciátorem takové situace. Porušení povinnosti žalobkyně vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci spočívající v tom, že nedodržovala povinnost nosit ochranu dýchacích cest, aniž doložila zdravotní kontraindikaci, žalovaný žalobkyni v okamžitém zrušení pracovního poměru nevytkl, soud proto tuto skutečnost nemohl brát v úvahu při posouzení platnosti okamžitého zrušení. 5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v okamžitém zruše