21 Cdo 1957/2022 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1957/2022-457 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně O. H., zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Nové Bělé, Ovesná č. 356/7, proti žalovanému Statutárnímu městu Opava se sídlem magistrátu v Opavě, Horní náměstí č. 382/69, IČO 00300535, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 74/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. února 2022, č. j. 16 Co 267/2021-410, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Dopisem ze dne 12. 11. 2015 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že žalobkyně se v rámci výkonu funkce „stálého opatrovníka v zastoupení SMO“ dopustila několika závažných porušení svých pracovních povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, které byly zjištěny interním auditem, jenž probíhal v době od 20. 10. do 9. 11. 2015 a byl zaměřen na prověření stavu vedení spisové agendy u osob, které jsou omezeny ve způsobilosti k právním úkonům, u nichž Statutární město Opava vykonává funkci opatrovníka. Je poukazováno zejména na pochybení žalobkyně jako opatrovnice v případě prodeje pozemku opatrovance J. Š., kdy došlo k poškození jeho práv jednáním opatrovníka v úzké spolupráci s M. (zaměstnancem žalovaného), kdy opatrovanec musel zaplatit (P. M.) částku 13 000 Kč jako úhradu za zprostředkování prodeje, přičemž tento úkon měl být vykonán zaměstnanci SMO bezplatně bez nároku na odměnu, a na další pochybení žalobkyně při správě majetku J. S., jemuž rovněž vykonává opatrovnici, v případě nákupu bytu pro něj a všech operací spojených s tímto nákupem, kdy došlo ke zneužití jeho finančních prostředků; žalobkyni je v té souvislosti vytýkáno uložení finančních prostředků v „neexistující příruční pokladně“ (částky 18 000 Kč jako rozdílu mezi dohodnutou provizí 2 000 Kč a částkou 20 000 Kč, na kterou byl žalobkyní vystaven platební poukaz na výplatu provize, a další částky 10 000 Kč dle platebního poukazu ze dne 20. 10. 2015 nesprávně vyplaceného v hotovosti), což žalovaný považuje za hrubé porušení povinnosti řádné správy svěřeného majetku opatrovance ze strany opatrovníka. Je zdůrazňováno, že v obou případech vystupuje vedle žalobkyně (jako opatrovnice) i P. M. jednak v roli „zaměstnance SMO“, jednak jako fyzická osoba poskytující právní služby za úplatu. 2. Dalším dopisem ze dne 30. 11. 2015 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. Důvody této výpovědi z pracovního poměru jsou z hlediska obsahu totožné s důvody výpovědi z pracovního poměru ze dne 12. 11. 2015. 3. Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti obou výpovědí z pracovního poměru. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se vytýkaných závažných porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci nedopustila. Má za to, že skutečným důvodem výpovědí je fakt, že na počátku roku 2015 začala žít s M. jako druh a družka a byla ze strany žalovaného z tohoto důvodu vystavena šikaně. V první řadě však namítala, že obě výpovědi z pracovního poměru jí byly dány v době těhotenství, tedy v ochranné době. 4. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 C 74/2016-121, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 12. 11. 2015 daná žalovaným žalobkyni je neplatná (výrok I), že výpověď z pracovního poměru ze dne 30. 11. 2015 daná žalovaným žalobkyni je neplatná (výrok II), a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 32 820 Kč k rukám její zástupkyně (výrok III), že žalovaný je povinen zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Opavě na nákladech řízení 89 Kč (výrok IV), a že „usnesení zdejšího soudu č. j. 6 C 74/2016 ze dne 11. 8. 2016 se zrušuje“ (výrok V). Ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru ze dne 12. 11. 2015 soud prvního stupně dovodil, že byla žalobkyni dána v době, kdy byla těhotná, což zjistil z vyjádření MUDr. Igora Michalce ze dne 7. 9. 2016, jímž byla vyšetřena dne 13. 11. 2015, a dospěl k závěru, že byla žalobkyni dána v rozporu se zákoníkem práce, který pro případ těhotenství realizaci práva zaměstnavatele dát výpověď zakazuje. Ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru dne 30. 11. 2015 dovodil, že „žalobkyně neprokázala, že by i ke dni druhé výpovědi, tj. 30. 11. 2015, byla těhotná“, přičemž opět vycházel z vyjádření MUDr. Igora Michalce, který sdělil, že další vyšetření u něj žalobkyně podstoupila dne 11. 12. 2015 (uváděla větší krvácení, děloha odpovídala fázi menstruačního cyklu) a že (vzhledem k tomu, že žalobkyně jím nebyla vyšetřena přesně 30. 11. 2015, ale až s odstupem 11 dnů, kdy již krvácela) „se nemůže jednoznačně vyjádřit, zda ke dni 30. 11. 2015 byla těhotná nebo již proběhl samovolný spontánní potrat“; ke dni 11. 12. 2015 již lékař těhotenství nepotvrdil a sdělil, že vyjádření k tomuto dni by bylo v rovině spekulací. Ačkoliv ve vztahu ke svému tvrzení o svém těhotenství ke dni 30. 11. 2015 navrhla žalobkyně další důkazy, zejména provedení znaleckého posudku, soud k jejich provedení nepřistoupil. Zabývaje se dále otázkou platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 11. 2015 z hlediska naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, dospěl k závěru, že i tato výpověď je neplatná, neboť žalovaný neprokázal, že by u žalobkyně byly dány důvody, pro které by s ní žalovaný mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, ani neprokázal, že by se žalobkyně dopustila závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nebo že by se žalobkyně dopouštěla soustavně méně závažného porušování takových povinností a byla by v době posledních 6 měsíců písemně upozorněna na možnost výpovědi. I kdyby se žalobkyně dopustila vytýkaných porušení pracovních povinností, šlo o porušení „pouze drobná, neděla se soustavně, nedosahovala minimálního počtu alespoň tří porušení a žalobkyně ani ve lhůtě 6 měsíců písemně nebyla upozorněna na možnost výpovědi“; navíc jimi nebyla způsobena žádná škoda. 5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 5. 2017, č. j. 16 Co 17/2017-191, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku potvrdil (výrok I), v odstavci II. výroku jej změnil tak, že žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 30. 11. 2015 je neplatná, zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III) a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Opavě na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 89 Kč (výrok IV). Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně týkajícími se těhotenství žalobkyně v době doručení obou výpovědí z pracovního poměru, tedy že žalobkyně byla ke dni 12. 11. 2015 těhotná, ovšem ke dni 30. 11. 2015 již těhotná nebyla, přičemž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o neprovedení dalšího důkazu navrženého žalobkyní k jejímu těhotenství ke dni 30. 11. 2015 (znaleckého posudku), pro nadbytečnost. Ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 11. 2015 s poukazem na konstantní judikaturu, dle které v případě, že ve výpovědi je uvedena řada výpovědních důvodů, resp. jednání v rozporu s povinnostmi zaměstnance, zcela dostačuje, pokud alespoň jedno z těchto jednání splňuje kritéria uvedená v § 52 písm. g) zákoníku práce, se odvolací soud „soustředil na dle jeho závěrů nejpodstatnější porušení povinnosti ze strany žalobkyně, tj. otázku výběru částky 20 000 Kč a jednání žalobkyně v této souvislosti“. Poté, co dokazování doplnil žalovaným a žalobkyní navrženými důkazy (výslechem svědků a listinami), na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně „nejen zastírala, že nevybrala toliko částku 2 000 Kč, ale částku 20 000 Kč“, ale že „po dobu 111 dnů si přisvojila částku 18 000 Kč, a poté, co byl prováděn audit, tuto částku vrátila zpět tím způsobem, že ji uložila v obálce do uzamykatelné skříňky“, a dospěl k závěru, že žalobkyně v rozporu se svou pracovní náplní a v rozporu se základní povinností zaměstnance podle ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce „úmyslným jednáním zaútočila na majetek svého zaměstnavatele“; uvedené ustanovení se vztahuje i na majetek opatrovanců, který zaměstnavatel opatruje. Úmyslné jednání zaměstnance proti majetku zaměstnavatele, potažmo majetku opatrovance, hodnotil jako závažné porušení povinností zaměstnance. 6. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 21 Cdo 82/2018-277, zrušil rozsudek soudu odvolacího a soudu prvního stupně (s výjimkou výroků vztahujících se k výpovědi z pracovního poměru ze dne 12. 11.