21 Cdo 1985/2007 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1985/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 3. 2008 Spisová značka:21 Cdo 1985/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1985.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1985/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně S. R., zastoupené advokátem, proti žalované D. P. a.s., zastoupené advokátem, o 88.763,- Kč s úroky z prodlení, o úpravu posudku o pracovní činnosti a o úpravu potvrzení o zaměstnání, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 126/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2006 č.j. 20 Co 56/2006-144, takto: Dovolání žalobkyně se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaná zaplatila 68.763,- Kč s 3 % úroky z prodlení z částky 31.681,- Kč od 31.10.2004 zaplacení, aby byla žalované uložena povinnost upravit obsah pracovního posudku ze dne 16.2.2005 tak, že se z posudku vypouští slova „větších“ a dále celá věta „ale také bez zvýšené aktivity“, a aby byla žalované uložena povinnost upravit obsah potvrzení o zaměstnání ze dne 15.9.2004 tak, že datum 30.6.2006 se „nahradí datem 29.12.2004“ a že se vypouští text „uplynutím doby, na kterou jí bylo vydáno povolení k zaměstnání dle § 2a) zákona č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že jako cizí státní příslušnice pracovala v České republice u žalované (podle pracovní smlouvy ze dne 1.7.1998 uzavřené na dobu neurčitou) na základě opakovaných rozhodnutí úřadu práce o povolení k zaměstnání cizince podle ustanovení § 2 odst. 2 a § 2a zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Dne 9.7.2004 v době její pracovní neschopnosti jí byl doručen dopis žalované ze dne 29.6.2004 označený „Ukončení pracovního poměru“, ve kterém žalovaná oznámila žalobkyni, že „na základě zákona č. 167/99 Sb., § 2a odst. 3 pracovní poměr zaniká ukončením povolení k zaměstnání“, které jí bylo uděleno do 30.6.2004. Ačkoli podle názoru žalobkyně jde o „absolutně neplatný“ právní úkon, na jehož základě pracovní poměr ke dni 30.6.2004 neskončil (v přípise „není uveden žádný zákonný důvod k ukončení pracovního poměru, ani jakým způsobem pracovní poměr dle zákoníku práce má být ukončen“), žalovaná jí - přes opakované výzvy – neumožnila, aby po ukončení pracovní neschopnosti od 15.9.2004 dále vykonávala práci podle pracovní smlouvy; protože jí žalovaná neplatila ani náhradu mzdy, žalobkyně s ní z tohoto důvodu dopisem ze dne 21.12.2004 okamžitě zrušila pracovní poměr podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce. Za daného stavu žalobkyně po žalované požadovala, aby jí zaplatila jednak náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dvouměsíční výpovědní dobu podle ustanovení § 54 odst. 3 zák. práce v celkové výši 17.082,- Kč a jednak, aby jí nahradila škodu ve výši 31.681,- Kč, která odpovídá čisté mzdě, kterou by si žalobkyně za období od 15.9.2004 do 27.12.2004 (kdy žalované zaslala okamžité zrušení pracovního poměru) vydělala, kdyby jí žalovaná umožnila pracovat. Žalobkyně rovněž požadovala úpravu potvrzení o zaměstnání a úpravu pracovního posudku „v souladu s realitou“ a konečně též přiměřené zadostiučinění ve výši 20.000,- Kč, neboť má za to, že se žalovaná vůči ní dopustila také „diskriminace z důvodu jejího zdravotního stavu“, jestliže oproti předchozím rokům nepožádala řádně a včas úřad práce o prodloužení povolení k zaměstnání patrně proto, že žalobkyně dlouhodobě onemocněla. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22.7.2005 č.j. 39 C 126/2005-109 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 23.853,55 Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobkyně v dvouměsíční prekluzívní lhůtě uvedené v ustanovení 64 zák. práce nepodala žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného dopisem žalované ze dne 29.6.2004 z důvodu, že po 30.6.2004 (kdy skončila platnost povolení žalobkyně k zaměstnání) již žalobkyně „nebyla oprávněna být účastníkem pracovněprávních vztahů“, skončil pracovní poměr účastnic na základě tohoto úkonu. Protože za tohoto stavu žalovaná v období od září do prosince 2004 již neměla povinnost umožnit žalobkyni výkon práce podle pracovní smlouvy, nenáleží žalobkyni požadovaná částka 31.681,- Kč odpovídající její průměrné mzdě za uvedené měsíce, ani náhrada mzdy podle ustanovení § 54 odst. 3 zák. práce, neboť v době, kdy s žalovanou rozvázala pracovní poměr okamžitým zrušením, již pracovní poměr účastnic neexistoval. Stejně tak soud prvního stupně neshledal důvodným nárok žalobkyně na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, neboť se v daném případě nejednalo o diskriminaci žalobkyně z důvodu její cizí státní příslušnosti a déletrvající pracovní neschopnosti, nýbrž podle názoru soudu „žalovaná naopak postupovala v souladu se zákonem a příslušnou právní úpravou týkající se zaměstnávání cizinců v České republice“. Za neopodstatněné soud prvního stupně konečně považoval i nároky žalobkyně na úpravy pracovního posudku a potvrzení o zaměstnání, když „z předložených důkazů nevyplynulo nic, co by mělo vyvrátit obsah“ těchto listin. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31.10.2006 č.j. 20 Co 56/2006-144 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 31.681,- Kč s úroky z prodlení, o náhradu mzdy za výpovědní dobu ve výši 17.082,- a o požadovanou úpravu potvrzení o zaměstnání ze dne 15.9.2004; v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 20.000,- Kč a o požadovanou úpravu pracovního posudku ze dne 16.2.2005, a v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že, i když dopis žalované ze dne 29.6.2004 (jímž žalobkyni „jasně dává najevo“, že ke dni 30.6.2004 končí její pracovní poměr k žalované) „nenese nadpis okamžité zrušení pracovního poměru dle § 53 zák. práce“ a žalobkyni „lze přisvědčit, že skutečně zákoník práce uplynutí doby povolení pro zaměstnání cizince jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru nezná“, přesto žalobkyně „pochybila, pokud nenapadla tento akt ze strany zaměstnavatele žalobou podle § 64 zák. práce“. Zmíněný dopis žalované totiž podle názoru odvolacího soudu „nese všechny podstatné náležitosti, které jsou kladeny jako zákonný požadavek pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele“, neboť je dodržena písemná forma a uveden důvod, pro který k tomuto kroku ze strany zaměstnavatele dochází. I když tento důvod odvolací soud „samozřejmě považuje za nesprávný“ a „rozhodně není zákonným důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele“, nebyla-li ze strany žalobkyně dodržena lhůta podle ustanovení § 64 zák práce k uplatnění neplatnosti tohoto úkonu, pak „nezbývá než právní úkon žalované ve vztahu k žalobkyni považovat za perfektní“. Za této situace odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal neopodstatněnými nároky žalobkyně na náhradu mzdy po dobu tvrzeného trvání pracovního poměru a za výpovědní dobu i nárok na úpravu potvrzení o zaměstnání, neboť pracovní poměr žalobkyně „skutečně skončil ke dni 30.6.2004“ a „opravdu skončil z důvodu, který je zde uváděn“. Ohledně zbývajících nároků však soudu prvního stupně vytkl, že žalobkyni nedostatečně vyslechl ke všem rozhodujícím skutečnostem, nevyzval ji k doplnění skutkových tvrzení a neprovedl jí navržené důkazy, a uložil mu proto, aby řízení v naznačeném směru doplnil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že přípis žalované ze dne 29.6.2004 (doručený žalobkyni dne 9.7.2004) nelze považovat za právní úkon, se kterým „zákoník práce spojuje skončení pracovního poměru“, neboť přípis měl „pouze informativní charakter“, zejména o době platnosti povolení o zaměstnání a o nemocenských dávkách, které žalobkyně v té době pobírala. Nelze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, který uvedený přípis „vyložil v rozporu s § 240 odst. 3 zák. práce“ jako okamžité zrušení pracovního poměru, neboť podle názoru dovolatelky z obsahové i formální stránky přípisu „není nijak zřejmé“, že vůlí žalované bylo ukončit pracovní poměr žalobkyně okamžitým zrušením podle ustanovení