21 Cdo 1992/2022 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1992/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 3. 2023 Spisová značka:21 Cdo 1992/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1992.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Veřejná dobrovolná dražba [ Veřejná dražba ] Bezdůvodné obohacení Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 28 předpisu č. 26/2000 Sb. § 24 předpisu č. 26/2000 Sb. § 17 předpisu č. 26/2000 Sb. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 5. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1336/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1992/2022-143 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Debtless s. r. o. se sídlem v Polné, Jungmannova č. 149, IČO 09074295, zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Palackého č. 5001/1, proti žalované Dražbyprost s. r. o. se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí č. 2/5, IČO 28741552, zastoupené JUDr. Filipem Štípkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště č. 96/6, o 595 757,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 209/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. března 2022, č. j. 8 Co 147/2021-116, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2022, č. j. 8 Co 147/2021-116, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že otázku neplatnosti veřejné dražby nelze posuzovat v jiném řízení než v řízení vedeném podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou, že „pokud žaloba na určení neplatnosti veřejné dražby v prekluzivní lhůtě podána nebyla, nemůže být taková dražba považována za neplatnou“, že „naopak právní úprava zákona o veřejných dražbách porušením povinnosti vydražitelem uhradit ve stanovené lhůtě dražební cenu má za důsledek zmaření dražby a povinnost vydražitele hradit s tím náklady spojené včetně opakované dražby“, že „jestliže tak právní předchůdce žalobkyně D. S. hradil náklady zmařené dražby …, šlo o plnění, jež má důvod v právní úpravě obsažené v ustanovení § 28 odst. 3, 4“ zákona o veřejných dražbách, a že proto na „straně žalované … nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení … a lze rovněž vyloučit, že by žalobkyni jako postupníku domnělého nároku D. S. vzniklo právo na případnou náhradu škody, neboť k rozhodnutí soudu o určení neplatnosti dražby … nedošlo a naopak ke zmaření dražby došlo v důsledku chování právního předchůdce žalobkyně“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Podle ustálené soudní praxe je veřejná dobrovolná dražba neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005, který byl uveřejněn pod č. 52/2006 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 953/2014, uveřejněný pod č. 48/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 718/2007). Soud může vyslovit neplatnost veřejné dobrovolné dražby, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti dražby, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, jestliže žalobu o určení neplatnosti dražby podala osoba, která je k návrhu podle tohoto ustanovení oprávněna (věcně legitimována), směřuje-li žaloba proti osobám, jejichž práv a povinností se řízení a rozhodnutí o neplatnosti veřejné dobrovolné dražby týká (pasivně věcně legitimovaným), a byla-li žaloba podána ve lhůtě uvedené v tomto ustanovení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2062/2007, který byl uveřejněn pod č. 16/2009 v časopisu Soudní judikatura). Dovodil-li proto odvolací soud, že se nemůže otázkou (ne)platnosti dražby provedené žalovanou jako dražebníkem dne 27. 11. 2019 zabývat (za situace, kdy žaloba na určení neplatnosti této dražby nebyla podána) jako předběžnou otázkou v řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého podle tvrzení žalobkyně na straně žalované uhrazením nákladů zmařené dražby a nákladů opakované dražby právním předchůdcem žalobkyně D. S. žalované, je tento jeho závěr zcela v souladu s konstatntní judikaturou Nejvyššího soudu. Namítá-li dovolatelka, že „zmařená dražba … není nic jiného než dražba neplatná“, pak přehlíží, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena též v závěrech rozlišujících zmaření dražby od její neplatnosti (nehledě na výslovné a pochybnosti nevzbuzující znění zákona o veřejných dražbách, který tyto instituty zřetelně odlišuje a spojuje s každým z nich jiné právní následky). K tomu srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005, z jehož odůvodnění (mimo jiné) vyplývá, že při veřejné dražbě přechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby na vydražitele na základě právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora [srov. § 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách]. Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 30 odst. 1 zákona o veřejných dražbách). V případě, že cena nebyla vydražitelem ve stanovené lhůtě uhrazena, dochází ke zmaření dražby [§ 2 písm. n) zákona o veřejných dražbách] a vydražitel nenabývá vlastnické nebo jiné právo k předmětu dražby (§ 24 odst. 1 zákona o veřejných dražbách). Naproti tomu neplatnost veřejné dobrovolné dražby může soud vyslovit, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti dražby, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách (k institutům zmaření dražby a neplatnosti dražby srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1295/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp zn. 21 Cdo 1673/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 771/2012). Oba instituty rozlišuje i odborná literatura, která upozorňuje na skutečnost, že prostřednictvím institutu neplatnosti dražby není možné obcházet důsledky zmaření dražby plynoucí pro obmeškalého vydražitele z § 28 odst. 3 a 4 zákona o veřejných dražbách (srov. LÍZNEROVÁ, J. § 24 Zmaření a neplatnost dražby, s. 311. In: RAKOVSKÝ, A. a kol. Zákon o veřejných dražbách. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019). Dovozuje-li žalobkyně, že „pokud na straně žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení, je třeba se zabývat i otázkou, zda žalovaná jakožto dražebník, který nesplnil své zákonné povinnosti“ (neboť si nevyžádala souhlasy ve smyslu ustanovení § 17 odst. 5 a 7 zákona o veřejných dražbách), „neodpovídá za škodu tím způsobenou“, pak nebere náležitě v úvahu, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že předpokladem vzniku nároku vydražitele na náhradu škody (ať již podle ustanovení § 63 zákona o veřejných dražbách, nebo podle ustanovení občanského zákoníku) je mimo jiné příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4444/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1673/2012). Neuhradil-li právní předchůdce žalobkyně D. S. cenu dosaženou vydražením, stal se v důsledku vlastního jednání (opomenutí) bez dalšího obmeškalým vydražitelem, který má povinnost uhradit náklady zmařené dražby a náklady opakované dražby ve smyslu ustanovení § 28 odst. 3 a 4 zákona o veřejných dražbách, a mezi touto úhradou nákladů a žalobkyní tvrzeným porušením § 17 odst. 5