21 Cdo 2018/2001 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2018/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 7. 2002 Spisová značka:21 Cdo 2018/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.2018.2001.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2018/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. Š. S. proti žalované České republice - Nejvyššímu kontrolnímu úřadu se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 63, o neplatnost platového výměru a o 23.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 62/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1999 č.j. 17 Co 522/99-67, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu) proti žalovaným označeným jako Nejvyšší kontrolní úřad a jako Česká republika - Nejvyšší kontrolní úřad, aby bylo určeno, že „platový výměr Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 14.4.1997, kterým byl odebrán žalobci celý osobní příplatek“, je neplatný a že „žalobci přísluší původní osobní příplatek 3.500,- Kč měsíčně“, a aby byla žalovaným uložena povinnost „doplatit žalobci část platu za období od 1.4.1997 do 31.1.1998 v celkové výši 23.500,- Kč“ s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pracoval u Nejvyššího kontrolního úřadu jako kontrolor a že mu byl od 1.2.1996 platovým výměrem ze dne 21.2.1996 přiznán osobní příplatek ve výši 3.500,- Kč za dlouhodobě dosahované kvalitní výsledky v práci. Platovým výměrem ze dne 14.4.1997 mu byl osobní příplatek odejmut s odůvodněním, že nesplnil v požadované kvalitě konkrétně zadaný úkol. Tímto postupem zaměstnavatel podle názoru žalobce porušil ustanovení § 7 odst. 2 a § 74 písm. f) zák. práce, § 2 zákona č. 85/1990 Sb., § 12 zákona č. 143/1992 Sb. a „§ 1 odst. 3 vládní vyhlášky č. 150/58 Ú.l.“. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 15.4.1998 č.j 12 C 62/97-20 řízení zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 3.225,- Kč na účet advokátky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodování o přiznání, snížení, zvýšení či odejmutí osobního příplatku nespadá do pravomoci soudu a ani soudu nepřísluší přezkoumávat důvodnost či nedůvodnost takového rozhodnutí. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.10.1998 č.j. 17 Co 500/98-30 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že předmětná právní věc je věcí vyplývající z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a Nejvyšším kontrolním úřadem a spadá proto do rozsahu pravomoci soudu. Obvodní soud pro Prahu 7 poté rozsudkem ze dne 14.4.1999 č.j 12 C 62/97-46 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 12.960,- Kč na účet advokátky. Ve věci samé vůči žalované České republice žalobu zamítl, neboť Česká republika „z hlediska hmotného práva, jenž je předmětem tohoto řízení, není subjektem práva“. Zabývaje se dále důvodností uplatněných nároků vůči žalovanému Nejvyššímu kontrolnímu úřadu dovodil, že platový výměr není právním úkonem, nýbrž potvrzením o výši platu, a proto se nelze úspěšně domáhat určení jeho neplatnosti. Protože vzhledem k ustanovení § 7 odst. 4 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. „nelze fakultativní složky mzdy od zaměstnavatele vynucovat“, není podle názoru soudu prvního stupně opodstatněný ani „návrh žalobce na přiznání osobního příplatku ve výši 3.500,- Kč včetně celkové dlužné částky ve výši 23.500,- Kč“. K odvolání žalobce „proti zamítnutí žaloby na NKÚ (už ne ČR NKÚ)“ Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.11.1999 č.j. 17 Co 522/99-67 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé“ potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek „jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 13.410,- Kč, „jinak jej v tomto výroku potvrdil“; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.810,- Kč na účet jejich zástupkyně. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná Česká republika není v daném sporu pasivně legitimována. Oproti soudu prvního stupně sice dovodil, že předmětný platový výměr je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 240 zák. práce, avšak podle jeho názoru žalobě o určení jeho neplatnosti „nelze vyhovět proto, že jde o určovací petit a žalobce neprokázal svůj naléhavý zájem na tomto určení, protože je zřejmé, že je možné žalovat na plnění“. Jelikož o poskytnutí, resp. snížení či odejmutí osobního příplatku (jako fakultativní složce mzdy) rozhoduje výhradně zaměstnavatel a „soudu takové rozhodnutí nepřísluší“, není tak možno vyhovět ani požadavku žalobce na zaplacení osobního příplatku za období 1.4.1997 do 31.1.1998, „protože rozhodnutí o přiznání příplatku již netrvá, novým rozhodnutím zaměstnavatele bylo změněno“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť otázku, „zda, jak a podle čeho má soud posuzovat spravedlivost odebrání osobního příplatku za práci“, je třeba považovat za zásadně právně významnou. Zdůraznil, že čl. 28 Listiny základních práv a svobod zaručuje zaměstnancům právo na spravedlivou odměnu za práci, a proto, stanoví-li zákon „fakultativnost přiznání“ osobního příplatku „na základě splnění formálních podmínek zákona“, pak podle názoru dovolatele „spravedlivost přiznání nebo odejmutí musí být dovozována z toho, zda je spravedlivý také obsah hodnocení práce zaměstnance zaměstnavatelem“. Nelze totiž připustit, aby „fakultativní část odměny za práci byla považována za spravedlivou, aniž by předtím byla posouzena správnost – spravedlivost hodnocení práce zaměstnance, které je její podmínkou“. Názor, že hodnocení pracovních výsledků zaměstnance nezáleží výhradně na zaměstnavateli, ale může v něm ve sporech rozhodovat také soud, žalobce dovozoval též „z analogického ustanovení § 60 odst. 1 a 4 zák. práce“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný Nejvyšší kontrolní úřad navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě, bude-li věc přezkoumávána po věcné stránce, aby bylo dovolání zamítnuto, neboť závěry odvolacího soudu jsou v souladu s právními předpisy i s konstantní judikaturou. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Přihlédl rovněž k tomu, že počínaje dnem nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (t.j. dnem 1. ledna 2001), se žalovaný Nejvyšší kontrolní úřad stal organizační složkou státu (§ 51 odst. 1 uvedeného zákona) a v řízení pokračoval ve smyslu ustanovení § 52 odst. 1 a 3 uvedeného zákona s Českou republikou jako s účastníkem řízení. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně