21 Cdo 2045/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2045/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2007 Spisová značka:21 Cdo 2045/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2045.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2045/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. S., podnikajícího pod obchodní firmou \"J. S. – J. C.\", zastoupeného advokátem, proti žalované J. Ž., o 67.305,90 Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 43/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2005 č.j. 10 Co 511/2005-38, takto:  I. Dovolání žalobce se zamítá.  II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 55.831,90 Kč s 11% úrokem z částky 107.034,90 Kč od 22.10.1999 do zaplacení, \"přiznané náklady nalézacího řízení\" ve výši 4.284,- Kč a \"náklady na nařízení exekuce\" ve výši 7.190,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má za manželem žalované V. Ž. pohledávku z důvodu odpovědnosti za škodu za schodek na svěřených hodnotách ve výši 107.034,90 Kč s 11% úrokem z prodlení od 22.10.1999, která mu byla spolu s náhradou nákladů řízení ve výši 4.284,- Kč přiznána soudním smírem, schváleným usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 15.5.2001 č.j. 4 C 222/2000-58. V. Ž. zaplatil na úhradu této pohledávky ve splátkách celkem 47.500,- Kč a exekucí, nařízenou podle tohoto soudního smíru usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 21.3.2003 č.j. 14 Nc 1946/2003-14 a prováděnou soudním exekutorem \"J. Z.\" (správně JUDr. Z. Z.), bylo na tuto pohledávku vymoženo 3.703,- Kč; dne 3.4.2004 V. Ž. zemřel a nepatrný majetek byl v dědickém řízení vydán podle ustanovení § 175h odst.2 o.s.ř. žalované, která se postarala o zůstavitelův pohřeb. Žalobce má za to, že uvedená pohledávka představovala společný závazek žalované a V. Ž. ve smyslu ustanovení § 143 odst.1 písm.b) občanského zákoníku, který byli podle ustanovení § 145 odst.3 občanského zákoníku povinni splnit \"oba manželé společně a nerozdílně\" a jehož splnění věřitel může podle ustanovení § 511 odst.1 občanského zákoníku požadovat po každém z nich; žalovaná však žalobci na úhradu dluhu nic nezaplatila. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 1.4.2005 č.j. 3 C 43/2005-17 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů mimo jiné zjistil, že usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 15.5.2001 č.j. 4 C 222/2000-58 byl schválen smír, kterým se manžel žalované V. Ž. jako bývalý zaměstnanec žalobce zavázal zaplatit na náhradě škody z odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách 107.034,90 Kč s 11% úrokem z prodlení od 22.10.1999 do zaplacení, a že řízení o dědictví po V. Ž., zemřelém, bylo podle ustanovení § 175h odst.2 o.s.ř. zastaveno. Soud prvního stupně dovodil, že závazek V. Ž. z důvodu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách sice jeho smrtí podle ustanovení § 260 odst.3 zákoníku práce nezanikl, neboť byl zaměstnavateli již přiznán pravomocným soudním rozhodnutím, jeho dědici však za něj neodpovídají, neboť dědické řízení bylo zastaveno \"z důvodu zanechání nepatrného majetku\"; na tom nic nemění skutečnost, že závazek vznikl za trvání manželství V. Ž. a žalované, neboť \"jeho rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, kdy splácení dlužné částky by se významně dotýkalo hospodaření rodiny, tudíž i případná vědomost žalované o takovém právním úkonu (závazku) manžela nestačí k tomu, aby vznikl mezi manželi solidární závazek\". K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19.12.2005 č.j. 10 Co 511/2005-38 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně a po provedení důkazu \"spisem sp. zn. D 171/2004 Okresního soudu v Tachově\" o projednání dědictví po V. Ž., zemřelém, odvolací soud dovodil, že \"úmrtím V. Ž. nepochybně zaniklo společné jmění jeho a žalované\" a že \"pasivní legitimaci žalované\" lze posuzovat pouze podle ustanovení § 470 občanského zákoníku, když \"zákoník práce ani žádné jeho odpovídající ustanovení v daném případě aplikovat nelze\". Vzhledem k tomu, že řízení o dědictví po V. Ž. bylo podle ustanovení § 175h odst.2 o.s.ř. zastaveno, žalovaná - i když žalobcova pohledávka za V. Ž. nezanikla - za dluh neodpovídá, neboť \"nenabyla dědictvím žádný majetek\" a závazek V. Ž. nebyl \"vypořádán v rámci dědictví\". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že závazek V. Ž. patřil do jeho společného jmění se žalovanou a že společný závazek smrtí jen jednoho z manželů nezaniká, i když zemřelý manžel nezanechal žádný majetek. Ačkoliv smrtí V. Ž. zaniklo společné jmění se žalovanou, vymáhaná pohledávka nezanikla a v důsledku smrti V. Ž. se žalovaná \"stala jediným zavázaným z tohoto závazku\". Ustanovení § 470 občanského zákoníku není možné v projednávané věci užít, neboť \"řeší otázku, kdy dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy, které na něho přešly zůstavitelovou smrtí\", na žalovanou však \"žádné dluhy nepřešly\" a z vymáhaného dluhu byla zavázána již za života V. Ž. Žalobce dále nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně v tom, že by \"rozsah závazku\" vůči žalobci přesahoval \"míru přiměřenou majetkovým poměrům pana Ž. a žalované\". Poukazuje na ustanovení § 144 občanského zákoníku, podle kterého \"pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů\", a dovozuje, že \"samotný výsledek dokazování před soudem opak nepřipouští\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.]. Dovolac