21 Cdo 2104/2001 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2104/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. T., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Speciální školy a Učiliště se sídlem v K., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 175/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. listopadu 2000, č.j. 16 C 175/98-57, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2001, č. j. 24 Co 199/2001-80, takto: I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. listopadu 2000, č.j. 16 C 175/98-57, se zastavuje. II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2001, č. j. 24 Co 199/2001-80, se zamítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 14. 9. 1998 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí pro závažné porušení pracovní kázně. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce ve dnech od 28.8. do 11. 9. 1998 odmítl konat přímou vyučovací činnost stanovenou pedagogickým pracovníkům v příloze nařízení vlády č. 68/1997 Sb. a další práce, které vyplývají z organizace vzdělávání a výchovy na školách a školských zařízeních, a že neuposlechl nařízení ředitele školy z 27. 8. 1998 k nástupu na pracoviště a plnění pracovních úkolů vyplývajících z pracovní smlouvy. Ve výpovědi dále uvedl, že „neplnění pracovních povinností nelze ospravedlňovat stávkou, neboť ta vzhledem k ustanovení Hlavy čtvrté Čl. 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod neslouží k ochraně hospodářských, sociálních a kulturních práv“, a že „stávkou nelze vymáhat, kdo bude nebo nebude ředitelem školy, neboť jeho jmenování a odvolání je upraveno zvláštními zákonnými předpisy“. Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 14. 9. 1998 je neplatná a že pracovní poměr trvá. Žalobu odůvodnil zejména tím, že uvedená výpověď je nekonkrétní (není v ní uvedeno, „jaké konkrétní úkoly odmítl plnit a jaká opatření bylo nutno přijmout“) a že je navíc účelová; tvrdí, že na pracovišti byl, účastnil se však stávky, a že žalovaný, ačkoliv nesouhlasil s jednáním žalobce jako účastníka stávkové pohotovosti a následně stávky, nepodal „žalobu proti stávce jako neoprávněné“. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 28. 4. 1999, č. j. 16 C 175/98-24, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dne 14. 9. 1998 je neplatná, a rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Vycházel z toho, že dopis žalovaného ze dne 14. 9. 1998 splňuje formální náležitosti výpovědi z pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce, neboť je v něm „dostatečně vylíčeno, kdy a jakého jednání se žalobce dopustil, porušení jakých povinností je v tomto jednání spatřováno a jaký zákonný důvod výpovědi je z toho vyvozován“, a ze zjištění, že žalobce se zúčastnil stávky vyhlášené odborovou organizací pracovníků žalovaného ve dnech 28. 8. 1998 až 17. 9. 1998 a že v těchto dnech nevykonával pracovní činnost podle pracovní smlouvy. Soud prvního stupně, zabývaje se dále „zkoumáním dopadů vyhlášení stávky na posuzování neplnění pracovních povinností zaměstnanci“, s odkazem na Listinu základních práv a svobod (Čl. 27 odst. 4) aplikoval zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, a dovodil, že stávka, která byla vyhlášena nikoliv v souvislosti s vyjednáváním o kolektivní smlouvě, ale jako výraz nesouhlasu s odvoláním ředitelky žalovaného a na její podporu, „se jeví“ jako nezákonná. Protože se však žalovaný u příslušného krajského soudu (§ 9 odst. 2 písm. f) o.s.ř., § 21 zákona č. 2/1991 Sb.) nedomáhal rozhodnutí o nezákonnosti stávky, nelze podle názoru soudu prvního stupně v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru otázku zákonnosti stávky řešit, a to ani jako otázku předběžnou. Proto soud prvního stupně posoudil účast žalobce ve stávce jako omluvenou nepřítomnost v zaměstnání a uzavřel, že neplnění pracovních povinností žalobcem během stávky nelze považovat za hrubé porušení pracovních kázně, které by mohlo být důvodem výpovědi z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 1999, č. j. 24 Co 515/99-35, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že po skutkové stránce neposuzoval opodstatněnost důvodů uvedených ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 14.9.1998, jakož i nesprávnost jeho závěru, že „při neexistenci právní úpravy stávky nesplňující charakter takovéto stávky je namístě použití zákona č. 2/1991 Sb.“, a že „o určení nezákonnosti stávky měl žalovaný podat návrh u příslušného krajského soudu“. I když rovněž dovodil, že stávka, které se žalobce zúčastnil, nebyla stávkou ve smyslu zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, zdůraznil, že v České republice upravují stávku i další právní předpisy a mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána (Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, uveřejněný vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat, uveřejněná ve „vyhl. č. 489/1990 Sb.“, a Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 98 o provádění zásad práva organizovat se a kolektivně vyjednávat, uveřejněná ve „vyhl. č. 470/1990 Sb.“). Vzhledem k tomu, že důvodem posuzované výpovědi z pracovního poměru nebyla účast žalobce ve stávce, ale neplnění pracovních povinností v době stávky, uložil odvolací soud soudu prvního stupně, aby se zabýval oprávněností tvrzení, že žalobce ve výpovědi uvedených dnech odmítl konat přímou vyučovací činnost a další práce, a aby po doplnění dokazování v naznačeném směru zvážil, zda tímto způsobem závažně porušil pracovní kázeň, jak předpokládá ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Protože žalobce odůvodňuje svou nečinnost na pracovišti účastí na stávce, uložil dále soudu prvního stupně, aby předběžně posoudil, zda se jednalo o stávku přípustnou (podle ústavního práva, případně citovaných mezinárodních norem), jaké byly její cíle, a aby se zabýval i tím, jaká jednání stávce předcházela, jak byla stávka vyhlášena, jaká jednání mezi stávkujícími a zaměstnavatelem proběhla, zda a jaké byly vytvořeny podmínky pro zmírnění dopadu stávky na společnost a jaký dopad stávka způsobila. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 29. 11. 2000, č.j. 16 C 175/98-57, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 7.450,- Kč „na účet právního zástupce žalovaného“. Poté, co dokazování doplnil a co se ve smyslu pokynů odvolacího soudu zabýval zkoumáním okolností a dopadů vyhlášení stávky a posouzením, zda se nejednalo o stávku nezákonnou, či zda nebyly nezákonné některé její důsledky, dospěl soud prvního stupně k závěru, že stávka, které se žalobce v době od 27. 8. do 17. 9. 1998 účastnil, nebyla stávkou, jejímž cílem by byla ochrana hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců žalovaného, ale stávkou za prosazení personálních požadavků, která jde nad rámec práva na stávku ve smyslu citovaných právních předpisů a mezinárodních smluv, a že účastí v takové stávce nelze omlouvat neplnění pracovních povinností vyplývajících z pracovní smlouvy. Dovodil proto, že žalobce se odmítáním plnění pracovních povinností uvedených ve výpovědi z pracovního poměru dopustil porušení pracovní kázně a že výpověď, kterou mu žalovaný podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce dal, je platná. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2001, č.j. 24 Co 199/2001-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč „na účet právního zástupce žalovaného“; o návrhu žalobce na připuštění dovolání ve výroku rozsudku nerozhodl. Odvolací soud, který se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, zdůraznil, že bezprostředním důvodem k vyhlášení nejprve stávkové pohotovosti a posléze i stávky, bylo odvolání bývalé ředitelky žalovaného Mgr. H. T. a jmenování PaeDr. P. T. na její místo, a že stávka, které se žalobce zúčastnil, nebyla stávkou na obranu hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců žalovaného, když šlo o prosazování personálních požadavků stávkujících. K námitkám žalobce v odvolání připomněl, že výpověď z pracovního poměru byla žalobci dána nikoliv pro samotnou účast ve stávce, ale pro neplnění pracovních povinností neomluvitelné účastí ve stávce. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a vý