21 Cdo 2107/2004 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2107/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 2. 2005 Spisová značka:21 Cdo 2107/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2107.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 195 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 17 odst. 1 předpisu č. 1/1992Sb. § 2 odst. 1 předpisu č. 98/1987Sb. § 3 odst. 1 předpisu č. 98/1987Sb. § 5 odst. 6 předpisu č. 98/1987Sb. § 9 odst. 6 předpisu č. 19/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2107/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. W., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O., a. s., členu koncernu K. I., a. s., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 42/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2004 č.j. 16 Co 341/2003-63, takto : Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, jímž byla připuštěna změna žaloby) a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 23. července 2003 č.j. 26 C 42/2002-42 (s výjimkou výroku, jímž byla připuštěna změna žaloby o 13.230,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 9.5.2003 do zaplacení) se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 5. 2002 do 31. 10. 2003, celkem 39.960,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval jako horník-razič, po převedení z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice v roce 1990 pracoval v renovační dílně a po zjištění nemoci z povolání byl v roce 1993 převeden na povrch dolu, kde pracuje jako provozní zámečník. Žalovaný, který uznal svoji odpovědnost za škodu vzniklou nemocí z povolání, mu proplácel náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v rozdílu mezi průměrným měsíčním výdělkem před vznikem škody 7.764,- Kč s připočtením zvláštního příspěvku horníkům ve výši 1.500,- Kč; od součtu těchto částek ve výši 9.264,- Kč, který upravoval postupně podle „valorizačních předpisů“, odpočítával dosažený výdělek a částečný invalidní důchod snížený o 220,- Kč. Od května 2002 však žalovaný provádí výpočet náhrady za ztrátu na výdělku tak, že valorizuje jen průměrný měsíčný výdělek před vznikem škody a k tomuto valorizovanému výdělku potom připočítává zvláštní příspěvek horníkům. Uvedený postup má za následek, že žalovaný poskytuje žalobci náhradu za ztrátu na výdělku o 2.205,- Kč měsíčně nižší. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 29. 11. 2002 č.j. 26 C 42/2002-21 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zvláštní příspěvek horníkům netvoří součást průměrného výdělku, neboť podle ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. se pouze připočítává k průměrnému výdělku před vznikem škody. Uvedený závěr podporuje skutečnost, že podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb. je pro výpočet průměrného výdělku rozhodující hrubá mzda, která byla žalobci zúčtována k výplatě v rozhodném období, „tedy nikoliv též zvláštní příspěvek horníkům, který je navíc vždy příjmem čistým“. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 4. 2003 č.j. 16 Co 84/2003-31 připustil změnu žaloby, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že v případě zvláštního příspěvku horníkům přiznaného ze zdravotních důvodů z ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. vyplývá, že tento zdravotní zvláštní příspěvek se k průměrnému výdělku pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku připočítává, je-li to pro zaměstnance výhodnější. Z toho podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že „se vypočte průměrný měsíční výdělek v hrubé mzdě před vznikem škody, ke kterému se připočte přiznaná výše zvláštního příspěvku horníků, obě částky se sečtou a takto zjištěný průměrný výdělek pro náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání se pak valorizuje podle příslušných valorizačních předpisů“. Na okolnosti, že zvláštní příspěvek horníků se stává neoddělitelnou součástí tohoto průměrného výdělku „nic nemění skutečnost, že zvláštní příspěvek horníků nepodléhá dani, když tento postup vyplývá ze zvláštní úpravy dané ustanovením § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb.“. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 23. 7. 2003 č.j. 26 C 42/2002-42 připustil změnu žaloby – její „rozšíření“ o částku 13.230,- Kč s příslušenstvím, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 2.205,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 25. 8. 2002 do zaplacení a 13.230,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 9. 5. 2003 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Karviné 620,- Kč na soudním poplatku a že je povinen zaplatit žalobci 15.105,- Kč na nákladech řízení k rukám „jeho právní zástupkyně“. Vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu a z toho, že „výše žalovaným nevyplacené náhrady škody byla mezi účastníky nesporná“, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 2. 2004 č.j. 16 Co 341/2003-63 připustil změnu žaloby a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 24.255,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 16. 1. 2004 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení účastníků potvrdil, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 10.635,- Kč k rukám advokátky a že je povinen zaplatit státu částku 1.590,- Kč na soudním poplatku na účet Okresního soudu v Karviné. Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. a z ustanovení § 17a zákona č. 98/1987 Sb. setrval na závěru, že zvláštní příspěvek horníkům se „po připočtení k průměrnému výdělku zaměstnance podle § 9 stává neoddělitelnou součástí tohoto průměrného výdělku“. Podle názoru odvolacího soudu „je také nutno přihlédnout k dříve platné vyhlášce č. 102/1987 Sb., která byla zrušena vyhláškou č. 19/1991 Sb., v níž byl posuzovaný problém řešený jasněji“ a „vzhledem k úmyslům zákonodárce a znění § 9 není rozhodující, že průměrný výdělek žalobce byl vypočten jako hrubý a následně zdaňován a že ZPH představuje částku v čistém, když tato skutečnost vyplývá přímo z § 8 odst. 4 zákona o ZPH, kde je stanoveno, že zvláštní příspěvek nepodléhá dani“. Jak odvolací soud dále uvedl, „lze souhlasit s odvolatelem, že ZPH není mzdou ale zákonnou sociální dávkou upravenou zvláštním předpisem, ovšem to nic nemění na závěru, že sociální dávku je nutno podle citovaného ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. připočítat k průměrnému výdělku před vznikem škody“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že průměrný výdělek pro odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání se zjišťuje podle zákona č. 1/1992 Sb., s jedinou odchylkou spočívající v započtení zvláštního příspěvku horníkům. Podle ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. se však - jak dovolatel zdůraznil - pro účely náhrady škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání zvláštní příspěvek horníkům připočítával jak k průměrnému výdělku před vznikem škody, tak i k výdělku dosahovanému po skončení pracovní neschopnosti. Z ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. jako „jediné právní úpravy odchylného postupu zjišťování rozhodného průměrného výdělku u odškodňovaných horníků, kteří v době vzniku škody pobírají zvláštní příspěvek horníkům nevyplývá, že okamžikem prvního připočtení ZPH k průměrnému výdělku se zvláštní příspěvek horníkům stává trvalou součástí průměrného výdělku před vznikem škody“. Žalovaný zdůraznil, že jde o samostatnou zákonnou sociální dávku, která se připočítává k průměrnému měsíčnímu výdělku, jak při prvním zjišťování výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tak i při každé jeho další valorizační úpravě. Postup, kdy výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vychází z valorizovaného součtu průměrného výdělku a zvláštního příspěvku horníkům a nikoliv z valorizovaného průměrného výdělku, ke kterému se pro účel odškodnění připočte zvláštní příspěvek horníků, je v rozporu s ustanovením § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. a je i v rozporu s obecným způsobem zjišťování průměrného výdělku, podle kterého průměrným výdělkem před vznikem škody je nutno rozumět průměrný výdělek valorizovaný podle právních předpisů o valorizaci v těch případech, na které valorizace dopadá. Zvláštní příspěvek horníkům je upraven samostatným zákonem a jeho výše nebyl