21 Cdo 2108/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2108/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 9. 2024 Spisová značka:21 Cdo 2108/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2108.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Škoda Přípustnost dovolání Zaměstnanci Pracovní úraz Dokazování Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 271e předpisu č. 262/2006 Sb. § 690 o. z. § 886 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2108/2024-502 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. Z., zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Čížová se sídlem v Čížové č. 85, IČO 00112283, zastoupenému JUDr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem v Blatné, Jana Wericha č. 576, o náhradu újmy z pracovního úrazu a o odstupné, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Generali Česká pojišťovna a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 34/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. února 2024, č. j. 19 Co 1343/2023-404, takto: Dovolání žalobkyně se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2024, č. j. 19 Co 1343/2023-404, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že úkony provedené syny žalobkyně při péči o společnou domácnost v rozsahu 2,5 až 3 hodiny denně zahrnující nakrmení, napájení, venčení a úpravu srsti pěti irských vlkodavů včetně zajištění krmiva pro ně, krmení ovcí, dojení kozy, přípravu vody a krmení slepic, sběr vajec, kydání a odvoz hnoje i sekání trávy, „je třeba zahrnout pod únosnou běžnou lidskou a rodinnou solidaritu, nevymyká se běžné rodinné spolupráci při vedení společné domácnosti žalobkyně a jejích synů“, a to zvláště za situace, kdy „péče o domácí zvířectvo se týká všech členů domácnosti žalobkyně, kteří z ní měli užitek a nebyla vynaložena jen ve prospěch poškozené“, a že proto žalobkyně nemá právo na náhradu věcné škody ve smyslu § 271e zákoníku práce spočívající v nákladech za poskytování osobní péče syny žalobkyně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. 3. Podle ustálené judikatury soudů je věcnou škodou podle ustanovení § 271e zákoníku práce nejen škoda na určité konkrétní věci, kterou měl zaměstnanec na sobě či při sobě v okamžiku pracovního úrazu a která byla následkem úrazového děje zničena nebo poškozena, nýbrž i další škody vzniklé v souvislosti s pracovním úrazem, které nelze zahrnout pod některý z ostatních specificky upravených dílčích nároků na náhradu škody (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2/2019). Judikatura vztahující se k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce) dospěla k závěru, že takovou další škodou je náhrada nákladů, jež musí vynaložit poškozená pracovnice na obstarání prací v domácnosti, které již nemůže vykonávat po úrazu, jinou osobou, i náhrada částky představující hodnotu těchto prací, i když byly vykonány nikoliv cizí osobou, nýbrž příslušníkem rodiny nad míru uvedenou v ustanoveních § 19 a § 35 zák. o rod. (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině), neboť je nutno přihlédnout k tomu, že i manžel má povinnost pečovat o společnou domácnost (§ 19 zák. o rod.) a že děti žijící ve společné domácnosti s rodiči jsou povinny pomáhat jim podle svých schopností (§ 35 zák. o rod.) [srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 1. 1972, sp. zn. 3 Cz 49/71, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR (tzv. Sborník IV), Praha 1986, s. 970]. Tyto závěry se uplatňují i v současné rozhodovací praxi soudů a dovolací soud neshledává žádné důvody k jejich změně. 4. Namítá-li dovolatelka, že z uvedeného rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 1. 1972, sp. zn. 3 Cz 49/71, „jednoznačně plyne“, že pro vznik (a přiznání) nároku na náhradu nákladů péče o domácnost zaměstnance poškozeného pracovním úrazem není rozhodné, zda obstaráním prací v domácnosti ze strany osob blízkých poškozenému zaměstnanci dochází k přesahu běžné lidské solidarity, a že podstatné je pouze to, zda práce, které zaměstnanec před pracovním úrazem běžně vykonával, již není schopen vykonávat a nově je tak musí zajistit jiná osoba, byť člen takové domácnosti, pak přehlíží tu část jeho odůvodnění, z níž vyplývá, že v případě obstarávání prací v domácnosti příslušníky rodiny poškozeného zaměstnance je věcnou škodou náhrada částky představující hodnotu těchto prací vykonaných nad míru uvedenou (tehdy) v ustanoveních § 19 a § 35 zák. o rod. Tuto míru nyní vyjadřují ustanovení § 690 občanského zákoníku (povinnosti manželů ve vztahu k uspokojování potřeb rodiny a rodinné domácnosti) a § 886 občanského zákoníku (povinnost dětí podílet se na péči o chod rodinné domácnosti). Nelze proto souhlasit s názorem dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované tímto rozsudkem. 5. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 870/14 (správně I. ÚS 870/14), podle něhož „není žádoucí, aby bylo na osoby blízké přeneseno břemeno důsledků újmy na zdraví poškozeného v neúměrném rozsahu, a škůdce tak byl od placení osvobozen“, pak především nebere náležitě v úvahu, že tento nález se týká výkladu pojmu „účelné náklady spojené s léčením“ obsaženého v ustanovení § 449 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (účinného do 31. 12. 2013) v souvislosti s náklady na péči o poškozeného, který není schopen se o sebe postarat samostatně, a nikoli práva na náhradu věcné škody podle § 271e zákoníku práce. Kromě toho právní závěry v něm vyslovené rovněž zohledňují při posuzování nároku poškozeného rozsah péče o něj vykonávané blízkými osobami (viz slova „vymyká-li se péče únosnému rozsahu“ v odst. 30 odůvodnění nálezu). Ze stejných důvodů Nejvyšší soud neshledává rozpor ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11 (a v něm deklarovaným „principem plného odškodnění za škodu na zdraví“, který dovolatelka akcentuje), v němž je občanskoprávní nárok na náhradu nákladů na péči o poškozeného situován do podmínek výrazné nesoběstačnosti poškozeného v základních úkonech osobní obsluhy a péče o domácnost, v nichž by přenesení zátěže na osoby blízké představovalo nadměrné břemeno přesahující rámec rozumné a snesitelné solidarity (srov. odstavec 25 odůvodnění nálezu). 6. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nemohou založit ani další námitky, v nichž dovolatelka projevuje nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl, zejména s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl (uvádí-li, že odvolací soud „si zcela dotvořil skutkový stav, který neměl v žádném případě podklad v provedeném dokazování před soudem I. stupně“, že „z proběhlého dokazování nevyplynulo, že by takový užitek synové žalobkyně skutečně měli“, a že odvolací soud „nezohlednil skutečnost, že v řízení po proběhlém dokazování bylo prokázáno, že domácnost žalobkyně byla před pracovním úrazem velmi specifickou, nikoliv běžnou“). 7. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípus