Z rozhodnutí: Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Mgr. V. V., proti žalované České republice – Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, Jezuitská č. 585/4, o uložení povinnosti žalované podat do rukou ministra spravedlnosti České republiky návrh na jmenování žalobce státním…
21 Cdo 2124/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Mgr. V. V., proti žalované České republice – Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, Jezuitská č. 585/4, o uložení povinnosti žalované podat do rukou ministra spravedlnosti České republiky návrh na jmenování žalobce státním zástupcem s přidělením k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 a o určení, že žalovaná úmyslně neoprávněně zasáhla do práva žalobce na rovnost a rovné zacházení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 24/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2014 č. j. 62 Co 138/2014-460, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 15. 11. 2004 domáhal, aby
I. byla žalovaná povinna podat do rukou ministra spravedlnosti návrh na jmenování žalobce státním zástupcem s přidělením k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1;
II. bylo určeno, že žalovaná úmyslně neoprávněně zasáhla do práva žalobce na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání na volné funkční místo státního zástupce, a to tím způsobem, že dne 14. 11. 2002 rozhodla, že nebude podán návrh na jmenování žalobce státním zástupcem k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 nebo k jinému státnímu zastupitelství České republiky, ačkoli žalobce splnil veškerá zákonná kritéria pro jmenování státním zástupcem;
III. bylo určeno, že žalovaná úmyslně nesprávně a neoprávněně v roce 2002 zamlčela žalobci, že o něm v rozporu s právním řádem a profesní etikou státního zástupce shromáždila osobní údaje, úmyslně mu nedovolila se s těmito údaji o jeho osobě zpracovávanými seznámit a k těmto údajům se vyjádřit v řízení o jmenování státním zástupcem;
IV. byla žalovaná povinna omluvit se žalobci za porušení práva na rovnost a práva na rovné zacházení a nepřípustnou diskriminaci v řízení o přijetí do zaměstnání na volné místo státního zástupce, a to prostřednictvím písemného, datovaného a vlastnoručně podepsaného dopisu, zaslaného a doručeného na adresu žalobce, ve znění uvedeném v žalobě;
V. byla žalovaná povinna zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 1.000.000,- Kč;
VI. byla žalovaná „jednající prostřednictvím“ Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze povinna zaplatit žalobci náhradu škody spočívající v ušlém platu státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 za období ode dne 1. 3. 2002 do okamžiku podání návrhu žalovanou na jmenování žalobce státním zástupcem do rukou ministra spravedlnosti v „minimální výši“ 640.000,- Kč;
VII. byla žalovaná „jednající prostřednictvím“ Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze povinna při výpočtu platu státního zástupce a právní praxe státního zástupce pohlížet na žalobce jako na osobu jmenovanou státním zástupcem k obvodnímu státnímu zastupitelství ke dni 1. 3. 2002 a považovat tento den za den stanovený k nástupu žalobce do výkonu funkce státního zástupce.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 17. 11. 1997 uzavřel pracovní smlouvu s Městským státním zastupitelstvím v Praze, na základě které byl přijat do pracovního poměru jako právní čekatel na funkci státního zástupce, že tento pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou do 31. 5. 2001, že dne 29. 8. 2001 vykonal závěrečnou zkoušku právního čekatele na státního zástupce, že podáním ze dne 7. 9. 2001 požádal Městské státní zastupitelství v Praze o předložení návrhu na jmenování do funkce státního zástupce nejvyšší státní zástupkyni, že Městské státní zastupitelství v Praze mělo povinnost plynoucí z čl. 7 pracovní smlouvy návrh na jmenování předložit v případě, že žalobce vykoná závěrečnou zkoušku právního čekatele a bude splňovat „všechny zákonné podmínky“, že Městské státní zastupitelství v Praze i přes splnění uvedených podmínek návrh na jmenování předložilo nejvyšší státní zástupkyni až poté, co mu to bylo uloženo náměstkem ministra spravedlnosti JUDr. Josefem Baxou (v dubnu 2002), a že nejvyšší státní zástupkyně Mgr. Marie Benešová v listopadu 2002 rozhodla, že nepodá ministru spravedlnosti návrh na jmenování žalobce do funkce státního zástupce, bez uvedení nějakého „legálního, věcného, případně vážného důvodu“, o čemž se žalobce dozvěděl z dopisu Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 11. 2002. Protože nejvyšší státní zástupkyně nepředložila návrh na ustanovení žalobce státním zástupcem ministru spravedlnosti, nemá ministr možnost rozhodnout „kladně či záporně“ o jmenování. Žalobce má za to, že nejvyšší státní zástupkyně je povinna tento návrh podat a že jeho nepodáním došlo „k porušení celé řady jeho ústavně zaručených práv, a to zejména práva na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání“, a (mimo jiné) ustanovení čl. 1 a čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 1 odst. 1 písm. b) Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 111, o diskriminaci v zaměstnání a povolání, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 2 písm. a) a b) směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. 11. 2000, § 1 odst. 4 a 8, § 7 odst. 2, 3 a 4 a § 28 zákoníku práce a § 1 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. Žalobce uvedl, že byl diskriminován pro svůj zdravotní stav (z důvodu, že byl často nemocen), že na délku řízení o jeho jmenování státním zástupcem nahlíží jako na projev šikanování jeho osoby ze strany nejvyšší státní zástupkyně a že žalovaná porušila jeho právo na rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání, neboť v roce 2002 byl žalobce jediným čekatelem, u něhož nebyl podán návrh na jmenování státním zástupcem do rukou ministra spravedlnosti.
Obvodní soud pro Prahu 2 - poté, co usnesením ze dne 2. 12. 2005 č. j. 14 C 266/2004-118 vyloučil k samostatnému řízení návrhy žalobce uvedené pod body I, II, III, IV a V žaloby, a poté, co Vrchní soud v Praze usneseními ze dne 19. 6. 2006 č. j. Ncp 918/2006-118 a č. j. Ncp 917/2006-118 rozhodl, že k projednání žaloby pod body III, IV a V žalobního petitu a k rozhodnutí těchto věcí jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy a že tyto věci budou postoupeny Krajskému soudu v Brně - rozsudkem ze dne 23. 8. 2012 č. j. 14 C 24/2008-242 zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované podat do rukou ministra spravedlnosti České republiky návrh na jmenování žalobce státním zástupcem s přidělením k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 jakož i žalobu o určení, že žalovaná úmyslně neoprávněně zasáhla do práva žalobce na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání na volné funkční místo státního zástupce, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 17. 11. 1997 na dobu určitou do 31. 5. 2001 právním čekatelem na funkci státního zástupce, že Městské státní zastupitelství v Praze se v pracovní smlouvě zavázalo, že pokud žalobce vykoná úspěšně závěrečnou zkoušku právního čekatele a pokud bude splňovat všechny „zákonné podmínky“, Městské státní zastupitelství v Praze předloží nejvyššímu státnímu zástupci návrh na žalobcovo ustanovení do funkce státního zástupce na volné funkční místo v obvodu Městského státního zastupitelství v Praze, že poté, co žalobce úspěšně vykonal závěrečnou zkoušku, městský státní zástupce v Praze dne 15. 4. 2002 předložil nejvyšší státní zástupkyni návrh na jmenování žalobce do funkce státního zástupce a jeho přidělení k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1, v němž podal hodnocení žalobcovy čekatelské praxe se závěrem, že „nenabyl přesvědčení, že žalobce je způsobilý vykonávat praxi státního zástupce“, že žalobce byl dopisem vedoucího oddělení organizačního a personálního Městského státního zastupitelství v Praze Mgr. M. O. ze dne 29. 11. 2002 informován o tom, že nejvyšší státní zástupkyně svým rozhodnutím ze dne 14. 11. 2002 využila svého zákonného práva nenavrhnout žalobce ministru spravedlnosti ke jmenování státním zástupcem, a že ústavní stížnost žalobce proti neoprávněnému zásahu nejvyšší státní zástupkyně Mgr. Marie Benešové ze dne 14. 11. 2002, jímž nebyl postoupen ministru spravedlnosti k rozhodnutí návrh na ustanovení žalobce do funkce státního zástupce, byla Ústavním soudem odmítnuta. Soud prvního stupně dovodil, že nebylo povinností nejvyššího státního zástupce podat návrh na jmenování žalobce státním zástupcem, neboť jde o jeho „svébytné rozhodnutí“, jímž dává najevo své „výlučné právo výběru svých zaměstnanců“ a „formování svých pracovních kolektivů“, a ze žádného právního předpisu nevyplývá povinnost přijmout do pra