21 Cdo 2144/2016 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2144/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 2. 2017 Spisová značka:21 Cdo 2144/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2144.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Obec Dotčené předpisy:čl. 33 odst. 3 písm. e) předpisu č. 262/2006Sb. čl. 33 odst. 4 písm. e) předpisu č. 262/2006Sb. čl. 122 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. čl. 134 předpisu č. 262/2006Sb. čl. 102 odst. 2 písm. b) předpisu č. 128/2000Sb. čl. 103 odst. 1 předpisu č. 128/2000Sb. čl. 23 odst. 1 písm. b) předpisu č. 250/2000Sb. čl. 35a odst. 1 předpisu č. 128/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:26. 5. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2144/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce JUDr. E. K., zastoupeného JUDr. Evou Šámalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební č. 484/2, proti žalované Domov důchodců Roudnice nad Labem, příspěvkové organizaci se sídlem v Roudnici nad Labem, Sámova č. 2481, IČO 00828998, zastoupené JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Školská č. 694/32, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 321/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. února 2016 č.j. 8 Co 196/2015-217, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce, který byl ke dni 1. 5. 2009 jmenován usnesením Rady města Roudnice nad Labem statutárním orgánem (ředitelem) žalované, se žalobou podanou dne 18. 9. 2014 u Okresního soudu v Litoměřicích domáhal zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že mu bylo vyplacení uvedené částky jako odměny schváleno dne 27. 11. 2013 usnesením Rady města Roudnice nad Labem č. 1000/2013, čímž se odměna stala nárokovou složkou jeho mzdy, že z odpovědi starosty ze dne 5. 6. 2014 na jeho stížnost se vedle skutečnosti, že mu výplata odměny byla pozastavena usnesením rady města č. 97/2014 dozvěděl také výši odměny, a že mu žalovaná dopisem ze dne 3. 7. 2014, odmítla odměnu vyplatit s odůvodněním, že neobdržela od města Roudnice nad Labem příkaz k jejímu vyplacení. Žalovaná nárok žalobce neuznala, neboť Rada města Roudnice nad Labem sice dne 27. 11. 2013 schválila vyplacení uvedené odměny, avšak ze strany osoby jednající za město Roudnice nad Labem nebyl učiněn žádný úkon, kterým by byla odměna žalobci přiznána, a proto žalobci nevznikl na vyplacení odměny vůči žalované právní nárok. Žalovaná dále poukázala na to, že žalobce byl poté, co došlo v lednu 2014 ,,k vyhrocení situace v Domově důchodců Roudnice nad Labem“, odvolán z funkce ředitele žalované. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 8. 9. 2015 č.j. 9 C 321/2014-180 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 29.354,60 Kč k rukám „právního zástupce“ žalované. Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobci nevznikl nárok na vyplacení odměny ve výši 100.000,- Kč, neboť zástupce zřizovatele žalované (starosta města Roudnice nad Labem) nevydal konkrétní rozhodnutí o přiznání této odměny, přičemž dopis starosty města Roudnice nad Labem ze dne 5. 6. 2014, kterým ,,potvrdil schválení vyplacení odměny 100.000,- Kč“, nelze za takové rozhodnutí považovat. Podle soudu prvního stupně v usnesení Rady města Roudnice nad Labem ze dne 27. 11. 2013 č. 1000/2013 jednak chybí konkrétní údaje o výši, splatnosti odměny a o důvodech k jejímu přiznání, jednak podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3049/2007 samotné rozhodnutí rady obce není právním úkonem, nýbrž jde o materiálně právní podmínku pro vyjádření vůle obce navenek starostou nebo místostarostou. Soud prvního stupně nepovažoval za právně relevantní žalobcem navrhované výslechy svědků, jelikož přiznání uvedené odměny mohlo být prokázáno pouze listinným důkazem. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 2. 2016 č.j. 8 Co 196/2015-217 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 1. 1. 2014 do zaplacení a současně rozhodl o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 32.532,30 Kč a na nákladech odvolacího řízení 18.068,- Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Šámalové. Odvolací soud vycházel z toho, že je nutné odlišovat situaci, kdy rada obce rozhoduje, zda bude s třetí osobou uzavřena smlouva o prodeji nemovité věci (vůle obce musí být v takovém případě aprobovaným způsobem projevena), od rozhodování rady obce o interní záležitosti, kdy její rozhodnutí samo o sobě způsobuje určité právní následky, ačkoliv nejde o právní úkon. Odvolací soud došel na základě výše uvedeného k závěru, že v posuzovaném případě vznikl žalobci nárok na vyplacení odměny 100.000,- Kč již na základě usnesení Rady města Roudnice nad Labem ze dne 27. 11. 2013 č. 1000/2013, neboť rozhodnutí v pracovněprávní oblasti mohla vůči žalobci činit výhradně Rada obce Roudnice nad Labem, a že ke vzniku tohoto nároku nebyl nutný další ,,dovršující“ úkon starosty nebo kohokoliv jiného (pokyn od starosty či pověřeného zaměstnance k výplatě odměny představuje pouze administrativní opatření bez vlivu na existenci nároku). Odvolací soud vyložil usnesení Rady města Roudnice nad Labem ze dne 27. 11. 2013 č. 1000/2013 v souvislosti s odpovědí starosty ze dne 5. 6. 2014, z níž podle odvolacího soudu vyplývá, že členové rady města věděli, v jaké výši byla žalobci odměna schválena, a proto bylo uvedené usnesení Rady města Roudnice nad Labem natolik určité, že založilo žalobci nárok na vyplacení odměny ve výši 100.000,- Kč. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud se svým závěrem o tom, že žalobci již na základě usnesení Rady města Roudnice nad Labem ze dne 27. 11. 2013 č. 1000/2013 vznikl nárok na vyplacení odměny ve výši 100.000,- Kč, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2005 sp. zn. 32 Odo 11/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3049/2007), z níž jednoznačně vyplývá, že samotné rozhodnutí zastupitelstva nebo rady obce není právním úkonem, ale představuje pouze materiálně právní podmínku pro vyjádření projevu vůle, který činí starosta (v posuzovaném případě starosta města Roudnice nad Labem projev vůle obce vůči žalobci neučinil). Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3488/2006, uveřejněný pod č. 65 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 500/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 32 Cdo 923/2011) rovněž v otázce určitosti a srozumitelnosti rozhodnutí, kterým měla být žalobci přiznána nenároková složka mzdy, neboť z usnesení Rady města Roudnice nad Labem ze dne 27. 11. 2013 č. 1000/2013 není zřejmé, jakému zaměstnanci a v jaké výši byla odměna přiznána (chybí také údaj o splatnosti). Odvolací soud podle dovolatelky na postavení žalované nesprávně aplikoval ustanovení § 24 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, která však dopadají na činnost organizačních složek územního samosprávného celku, nikoliv na činnost příspěvkových organizací zřízených územním samosprávným celkem, což vedlo ve spojitosti s aplikací ustanovení § 102 odst. 2 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) k nesprávnému závěru odvolacího soudu o tom, že rozhodování o jmenování a odvolání vedoucího zaměstnance příspěvkové organizace zřízené obcí náleží do pravomoci rady obce (a tedy, že pouze rada obce byla oprávněna učinit rozhodnutí o odměně pro tohoto zaměstnance podle ustanovení § 134 zákoníku práce). Dovolatelka dále poukázala na to, že odvolací soud se nevypořádal se skutečností, že Rada města Roudnice nad Labem platně a účinně (v souladu s metodickým doporučením Ministerstva vnitra) revokovala své usnesení ze dne 27. 11. 2013 č. 1000/2013 usnesením ze dne 23. 6. 2014 č. 577/2014, že závěr odvolacího soudu o písemném vyrozumění žalobce o vzniku nároku na odměnu starostou z dokazování neplyne, a že odvolací soud v odůvodnění uvedl, že rozhodnutí rady obce není právním úkonem, ale zároveň konstatoval, že rozhodnutí obce je perfektním právním úkonem, který vyvolává zamýšlené