21 Cdo 2149/2019 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2149/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2020 Spisová značka:21 Cdo 2149/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2149.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:8. 6. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2149/2019-621 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně S. J., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Beátou Burianovou, advokátkou se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní třída č. 161/42, proti žalované R. T., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová č. 199/2, o 38 481,60 Kč s příslušenstvím, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupené JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové č. 1664/14, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 185/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. února 2019 č. j. 61 Co 9/2019-472, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 101,90 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislava Jiráska, advokáta se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová č. 199/2. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 101,90 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Roubala, advokáta se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové č. 1664/14. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2019 č. j. 61 Co 9/2019-472 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolatelka svůj nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že „nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti dle § 369 a § 370 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, za období od 27. 2. 2011 do 6. 10. 2011 není po právu“, založila na nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů a se skutkovými závěry, z nichž odvolací soud vycházel [namítá-li, že „znalecké posudky nebyly sepsány po důkladném nastudování zdravotnické dokumentace žalobkyně a ani nebylo provedeno znalci žádné vyšetření žalobkyně a nebyly tak ani hodnoceny a zpracovány výsledky takového vyšetření žalobkyně“, nesouhlasí-li s hodnocením výpovědi svědků V. J. a  J. K., jakož i lékařských zpráv o jejím zdravotním stavu, zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla rozhodující pro závěr odvolacího soudu o tom, že není dána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem žalobkyně ze dne 3. 1. 2011 (jeho následky) a její pracovní neschopností od 27. 2. 2011 do 6. 10. 2011, neboť další zdravotní potíže žalobkyně gynekologického i neurologického charakteru nesouvisely s předmětným pracovním úrazem, a polemizuje-li s tím, ke kterým znaleckým závěrům odvolací soud při posuzování vztahu příčiny a následku přihlížel]. Nastoluje-li v této souvislosti dovolatelka jako právní otázku příčinnou souvislost „mezi pracovním úrazem žalobkyně ze dne 3. 1. 2011 a jejími zdravotními problémy zjištěnými v období od 27. 2. 2011 do 6. 10. 2011“, potom pomíjí, že ustálená soudní praxe vychází dlouhodobě z názoru, že při řešení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím zaměstnance a vznikem škody nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. 21 Cdo 307/2006 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2659/2012); právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat jen ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 654/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012 sp. zn. 28 Cdo 120/2012). Závěr o tom, že nastolená otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, je zcela v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13, na který odkazuje dovolatelka a podle kterého o skutkové námitky půjde jistě v těch případech, kdy směřují proti závěrům ohledně faktické příčinné souvislosti (tj. že určitá událost se fakticky stala v důsledku jiné události), naopak o právní otázky půjde v těch případech, kdy příslušná kauzální teorie – z hlediska právního dopadu míry podílu na vzniklé újmě – neměla být vůbec použita nebo byla použita nesprávně. Vzhledem k tomu, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává extrémní nesoulad právních závěrů odvolacího soudu s vykonanými skutkovými zjištěními, nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2283/17, na který dovolatelka rovněž odkazuje Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Právní závěr odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně – jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů – o tom, že nebyla dána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem žalobkyně ze dne 3. 1. 2011 a ztrátou na výdělku vzniklou žalobkyni v době od 27. 2. 2011 do 6. 10. 2011, neboť její pracovní neschopnost v uvedené době „nesouvisela s pracovním úrazem žalobkyně“, je plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vztahující se k problematice příčinné souvislosti (srov. například stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976), podle které o vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu, tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; pro závěr o existenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a škodou, jejíž náhrady se zaměstnanec z tohoto titulu domáhá, postačí, aby pracovní úraz byl jednou z příčin škody, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou (k uvedenému srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003 sp. zn. 21 Cdo 2169/2002, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1508/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3142/2012, uveřejněného pod č. 41 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3039/2015). Závěr o přípustnosti dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky o „pominutí relevantních skutkových tvrzení dovolatelky“ odvolacím soudem, o tom, že se odvolací soud dostatečně nezabýval „skutkovou, právní a judikaturní odvolací argumentací dovolatelky“, že „si bez souhlasu (a bez možnosti vyjádření) dovolatelky opatřil z vlastní iniciativy zprávy o jejím zdravotním stavu, čímž porušil ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o poskytování zdravotních služeb, ve znění pozdějších předpisů“, že „nepřípustně postupoval podle zásady vyšetřovací a