21 Cdo 2171/2003 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2171/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 4. 2004 Spisová značka:21 Cdo 2171/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2171.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 4 předpisu č. 1/1992Sb. § 12 odst. 1 písm. b) předpisu č. 1/1992Sb. § 243 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb. § 243 odst. 3 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2171/2003 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně S., a.s., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátkou, o 22.001,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 176/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. července 2003 č.j. 10 Co 376/2003-226, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně (IPS a.s. se sídlem v Praze 10, Kubánské nám. č. 11, IČ 16189400) se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 22.001,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 1.4.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovanému, který u ní pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.2.1999 jako stavbyvedoucí ve středisku 500, byla „v souladu s čl. VII Stimulačního listu“ (uzavřeného mezi účastníky dne 26.3.1999 na dobu do 31.12.1999) vyplacena spolu se mzdou za srpen 1999 „vratná záloha na prémie“ za rok 1999 v hrubé výši 34.500,- Kč, po „zákonných odvodech“ 22.001,- Kč. Protože středisko 500 nesplnilo stanovené úkoly podmiňující výplatu prémií, vznikla žalovanému „ve smyslu čl. VII Stimulačního listu a příkazu ŘZ č. 3/99“ povinnost k vrácení vratné zálohy v uvedené výši. Žalovaný však tuto povinnost odmítá splnit s odůvodněním, že prémii převzal v dobré víře, že jeho pracovní výsledky byly uspokojivé. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 30.11.2000 č.j. 28 C 176/2000-58 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 4.200,- Kč na účet „právní zástupkyně žalovaného“. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy se žalobkyni „nepodařilo prokázat“, že by v měsíci srpnu 1999 převzal žalovaný „tzv. vratnou zálohu na prémie ve smyslu stimulačního listu“ (neboť tento akt stanovil výplatní termín tzv. vratných záloh na prémie na 30.6. a 30.9.), a kdy žalovaný „rozhodně“ nemohl vědět a nevěděl z okolností případu, že se jedná o částku nesprávně určenou nebo omylem vyplacenou („lze hovořit pouze o odměně, kterou žalovaný získal od žalobkyně jako součást své mzdy“), „se rozhodně nemůže v případě žalovaného jednat o bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 243 odst. 1 zák. práce“, které by byl povinen žalobkyni vydat. Uplatněný nárok není podle názoru soudu prvního stupně důvodný též proto, že „stimulační list“ je ve vztahu k žalovanému neplatným právním úkonem, neboť „tuto listinu nelze sjednávat v pracovněprávních vztazích“, a protože „zákoník práce neupravuje institut tzv. vratné zálohy na prémie“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27.2.2001 č.j. 10 Co 148/2001-73 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že z ustanovení § 121 odst. 1 písm. c) zák. práce je zřejmé, že „lze poskytnout zálohu na složku mzdy“, a že závěr soudu prvního stupně o neplatnosti „stimulačního listu“ je „v rozporu s ust. § 112 odst. 1 zák. práce“, podle kterého zaměstnavatelé poskytují zaměstnancům mzdu podle kolektivních smluv, popř. vnitřních mzdových předpisů nebo pracovních smluv. I kdyby byl „stimulační list“ v některých částech neplatný, nelze – jak odvolací soud zdůraznil - přehlédnout existenci „Příkazu ředitele závodu č. 3/99“, který „je bezesporu mzdovým předpisem ve smyslu zmíněného ustanovení“, z něhož nelze jednoznačně dovodit, že by výplata částky 34.500,- Kč mohla být považována za vratnou zálohu pouze tehdy, jestliže by byla provedena v měsíci červnu nebo září, neboť „z logiky věci vyplývá“, že výplata vratné zálohy „k období 01-06“ mohla být provedena i později až po zjištění hospodářských výsledků. Soudu prvního stupně proto uložil, aby se v dalším řízení zaměřil na zjištění, zda žalobkyně podle „Příkazu ředitele závodu č. 3/99“ a „stimulačního listu“ splnil podmínku pro výplatu prémie (event. její poměrné části), a jakým způsobem žalobkyně v tomto směru postupovala vůči jiným zaměstnancům. Okresní soud Plzeň-město (poté, co usnesením ze dne 3.12.2002 č.j. 28 C 176/2000-145 rozhodl, že namísto původní žalobkyně bude nadále jednáno s její právní nástupkyní – S., a.s. rozsudkem ze dne 13.3.2003 č.j. 28 C 176/2000-205 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 22.001,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 1.4.2000 do zaplacení, „a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku“, a rozhodl, že v téže lhůtě je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 14.100,- Kč „k rukám právní zástupkyně žalovaného“. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že „Příkaz ředitele závodu č. 3/99“ i článek IV. „stimulačního listu“ umožňovaly žalobkyni poskytovat žalovanému tzv. vratné zálohy na prémie mimo jiné i za období leden-červen 1999, jestliže středisko, ve kterém žalovaný pracoval, splnilo poměrnou část cílové částky (tj. docílilo poměrné části základního zisku 6,000.000 Kč stanoveného pro celý rok 1999); zároveň uvedené akty stanovily povinnost žalovaného vyplacenou částku vrátit, jestliže ke konci roku 1999 středisko nedosáhne „alespoň 70% (správně 75%) cílové částky“. Protože v daném případě tato situace nastala (za 1. pololetí roku 1999 vykázalo středisko zisk 3.550.721,97 Kč, ke konci roku pouze 87.369,96 Kč), a protože žalovaný neprokázal, že by vyplacená částka 22.001,- Kč „čistého“ byla vyplacena z jiného důvodu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovanému, který „si musel být vědom, že jsou mu poskytovány vratné zálohy na prémie“, vznikla povinnost požadovanou částku žalobkyni vrátit. Skutečnost, že vratná záloha nebyla žalovanému (stejně jako ostatním zaměstnancům střediska) vyplacena v termínu 30.6.1999, ale až v rámci srpnové výplaty za rok 1999, nemá na uvedený závěr žádný vliv, neboť - jak zdůraznil – „z logiky věci vyplývá“, že vratná záloha na prémie za období leden-červen 1999 nemohla být vyplacena ještě během června 1999, protože nebyly známy výsledky hospodaření střediska za 1. pololetí roku 1999. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10.7.2003 č.j. 10 Co 376/2003-226 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 22.001,- Kč s příslušenstvím, a „v části lhůty k plnění“ tento výrok změnil tak, že uvedenou částku je žalovaný povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku; zároveň změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 18.075,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyně „rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl, že v téže lhůtě je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 7.950,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za daného stavu, kdy středisko, ve kterém žalovaný pracoval, v roce 1999 splnilo zisk na méně než 75% (dosáhlo zisku cca 87.000,- Kč oproti plánovaným 6,000.000 Kč, přičemž „sám žalovaný ani nenamítal, že docílený zisk představuje jinou částku“), žalovanému ve smyslu „Příkazu ředitele závodu č. 3/99“, jímž byly stanoveny zásady a pravidla mzdové zainteresovanosti pro rok 1999, a „Stimulačního listu“ ze dne 26.3.1999 vyplacená „návratná“ záloha na prémii nenáležela a žalobkyně proto „byla ve smyslu ust. § 121 odst. 1 písm. c) zák. práce oprávněna částku 22.001,- Kč žalovanému srazit ze mzdy“. Jelikož však pracovní poměr žalovaného skončil ke dni 31.1.2000, ke srážce ze mzdy, „jak tomu bylo u jiných pracovníků střediska“, nedošlo a žalobkyně se tudíž „důvodně domáhala na žalovaném vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 243 zák. práce“ v požadované výši. Námitku žalovaného, že žalovaná částka mohla představovat jinou pohyblivou složku mzdy odvolací soud odmítl s odůvodněním, že podle „stimulačního listu“ i zmíněného příkazu ředitele závodu sice mohla být zaměstnanci vyplacena ještě mimořádná odměna, ovšem pouze do výše 24.000,- Kč (resp. do výše 20.000,- Kč celému středisku) a navíc musel být pro přiznání takovéto odměny určen mi