21 Cdo 2206/2012 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2206/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 6. 2013 Spisová značka:21 Cdo 2206/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2206.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 52 písm. e) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2009 § 14 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2009 § 72 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2009 § 77 odst. 2, 3 a 4 předpisu č. 20/1966Sb. ve znění do 30.06.2010 § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 6. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2206/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. J., zastoupeného JUDr. Janou Burleovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, B. Václavka č. 923, proti žalované UMOE SCHAT-HARDING spol. s r.o. se sídlem ve Slaném, Netovická č. 353, IČO 26448394, zastoupené JUDr. Ivanem Burešem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Kotlářce č. 6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 52/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2011 č.j. 23 Co 301/2011-83, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 2.12.2009 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že „na základě lékařského posudku ze dne 2.12.2009 závodní lékařky MUDr. Š. B. žalobce již není nadále zdravotně způsobilý k výkonu (dosavadní) práce údržbář-zámečník“ a žalovaná „není schopna mu umožnit převedení na jinou práci či pracoviště“. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že dne 16.12.2009 podal v zákonné lhůtě návrh na přezkoumání lékařského posudku, na který se výpověď odvolává, a že tedy v okamžiku dání výpovědi „výpovědní důvod neexistoval“, neboť lékařský posudek ve smyslu ustanovení § 77 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb. „nebyl platný a příslušným správním orgánem, který posudek přezkoumává, dosud nebylo rozhodnuto“. Kromě toho z dotčeného lékařského posudku není podle názoru žalobce „patrno, že je vydáván lékařem závodní preventivní péče“, a „text výpovědi je neurčitý“, neboť vymezení výpovědního důvodu „neodpovídá“ jeho výslovnému znění uvedenému v ustanovení § 52 písm. e) zák. práce, na který výpověď odkazuje. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 9.12.2010 č.j. 21 C 52/2010-54 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.700,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Burleové. Soud prvního stupně zdůraznil, že dlouhodobá nezpůsobilost zaměstnance konat dále dosavadní práci „není důvodem pro výpověď podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce sama o sobě, ale jen tehdy, byla-li zjištěna lékařským posudkem, který je platný nebo který byl potvrzen rozhodnutím příslušného správního úřadu“. Z ustanovení § 77 odst. 3 a 4 zákona č. 20/1966 Sb. přitom vyplývá, že „lékařský posudek je platný, pokud nebyl podán návrh na přezkoumání (který lze podat do 15 dnů ode dne jeho prokazatelného předání pacientovi)“. Jestliže tedy žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru v době, kdy žalobci teprve začala běžet 15-ti denní lhůta k podání návrhu na přezkoumání lékařského posudku MUDr. Š. B. (tento posudek byl žalobci doručen ve stejný den jako výpověď, tj. 2.12.2009) a žalobce navíc následně této možnosti využil a dne 16.12.2009 podal návrh na přezkoumání ke jmenované lékařce, která návrh postoupila Krajskému úřadu Středočeského kraje, odboru zdravotnictví, je podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že „lékařský posudek MUDr. Š. B. v době, kdy byla na jeho základě dána žalobci výpověď z pracovního poměru, nebyl platný“, a „soud proto shledal neplatnou i výpověď z pracovního poměru danou žalobci žalovanou dne 2.12.2009“. Okolnost, že žalobce oznámil žalované až po uplynutí výpovědní doby dne 2.3.2010, že výpověď považuje za neplatnou a že trvá na dalším zaměstnávání, nemá podle názoru soudu prvního stupně „tato časová prodleva od okamžiku, kdy byla žalobci výpověď žalovanou doručena, vliv na právo žalobce podat v zákonem stanovené lhůtě upravené v § 72 zák. práce k soudu žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru“. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.10.2011 č.j. 23 Co 301/2011-83 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.100,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Burleové. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, jestliže naplnění důvodu výpovědi podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce použitého žalovanou k rozvázání pracovního poměru se žalobcem posuzoval podle stavu a se zřetelem k okolnostem, které tu byly v době doručení výpovědi žalobce, tj. dne 2.12.2009, kdy žalobce za přítomnosti svědků odmítl výpověď převzít, čímž nastaly účinky jejího řádného doručení. Podle jeho názoru soud prvního stupně „správně poukázal na to, že proti lékařskému posudku může ten, jehož se posudek týká podle § 77 odst. 2 a 3 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, podat návrh na jeho přezkoumání do 15 dnů ode dne, kdy mu byl doručen“. Dala-li proto žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce, „aniž by vyčkala uplynutí patnáctidenní lhůty pro možnost zpochybnění správnosti lékařského posudku návrhem na jeho přezkoumání“, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že „nebyl v okamžiku výpovědi zákonný formální předpoklad dosud naplněn“. I když zákon č. 20/1966 Sb. v souvislosti s lékařským posudkem nepoužívá termínu „právní moc“, lze zde podle názoru odvolacího soudu „dovodit určitou analogii – neuplynula-li dosud lhůta k podání opravného prostředku (v případě lékařského posudku k podání návrhu na jeho přezkoumání), posudek dosud nenabyl právní moci a nelze z něj dovozovat žádné relevantní závěry či ho brát jako podklad pro tak zásadní úkon, jakým je výpověď z pracovního poměru“, a – jak dále zdůraznil – „je potom již bezpředmětné, zda následně byl či nebyl podán návrh na přezkoumání, a byl-li podán, jaký byl výsledek přezkoumání posudku“. Argumentaci žalované ustanovením § 69 zák. práce spolu s námitkou, že žalobce jí před uplynutím výpovědní doby neoznámil, že s výpovědí nesouhlasí s že trvá na dalším zaměstnávání, odmítl s odůvodněním, že okamžik, kdy zaměstnanec učinil vůči zaměstnavateli oznámení o tom, že trvá na dalším zaměstnávání, „nemá žádný dopad na možnost uplatnění neplatnosti skončení pracovního poměru u soudu (srov. § 72 zák. práce), ani na posouzení důvodnosti této žaloby“, nýbrž má vliv toliko „na případný vznik nároku na náhradu mzdy po neplatném skončení pracovního poměru, případně na okamžik a způsob skončení pracovního poměru, jehož skončení dřívějším právním úkonem bylo neplatné“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vyjádřila přesvědčení, že v napadaném rozsudku „se jedná o řešení zásadních právních otázek, a to zda může být dána výpověď dle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce na základě lékařského posudku, který je zaměstnavateli k dispozici, a zaměstnavatel neví a vědět nemůže, že byl podán návrh na přezkum tohoto rozhodnutí, a to bez ohledu na výsledek tohoto přezkumu“. Podle jejího názoru „by měl zaměstnanec, pokud nesouhlasí s lékařským posudkem a podává návrh na přezkum, jednoznačně sdělit zaměstnavateli, že takový návrh na přezkum podává a s výpovědí nesouhlasí“. Jako „druhou takovou otázku“ dovolatelka označila „rozpor mezi požadavkem právní jistoty obou stran a výkladem ustanovení § 69 zák. práce provedeným oběma soudy“ v tom smyslu, že „zaměstnanec, který nesouhlasí s výpovědí z pracovního poměru, nemusí o tom informovat zaměstnavatele ani do skončení pracovního poměru dle – byť údajně – neplatné výpovědi“. Otázkou podle názoru dovolatelky „zůstává i to, zda takový postup zaměstnance posvěcený citovanými rozhodnutími není v rozporu s dobrými mravy tak, jak má na mysli ust. § 14 zák. práce“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 1