21 Cdo 2226/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2226/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 11. 2019 Spisová značka:21 Cdo 2226/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2226.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Uznání dluhu Pracovněprávní vztahy Dotčené předpisy:§ 2053 o. z. § 133 o. s. ř. § 545 o. z. § 555 o. z. § 556 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 2. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2226/2018-160 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce D. se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Hrubá Horka č. 50, proti žalovanému V. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Motlíkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Na Stráni č. 857, o 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 109 C 34/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. února 2018 č. j. 29 Co 325/2017-117, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. září 2017 č. j. 109 C 34/2016-85 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne 9. 8. 2016 se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu 100 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 8. 2015 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že žalovaný dne 11. 6. 2015 „na základě prohlášení dlužníka o uznání dlužné částky co do důvodu i výše“ uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 100 000 Kč. Za důvod vzniku uvedeného dluhu žalobce označil „mzdové náklady“, které vznikly na straně žalovaného „jako bezdůvodné obohacení“. Žalovaný se zavázal uhradit dluh do 31. 7. 2015. V průběhu řízení žalobce (podáním ze dne 27. 9. 2016) doplnil, že částka „vyplývá jako následná škoda z trestné činnosti žalovaného, který postupně odcizoval žalobci, jakožto svému zaměstnavateli magnetický bronz“. Následně (u jednání dne 19. 7. 2017 a podáním ze dne 16. 8. 2017) dále doplnil, že „se jedná o mzdové náklady, tedy veškerou mzdu žalovaného a další náklady vyčíslené ve mzdových listech za celou dobu jeho pracovního poměru, tedy 2. 1. 2014 až 12. 6. 2015“ vynaložené na dobu (v průměru 3 hodiny denně), po kterou žalovaný páchal uvedenou trestnou činnost. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě potvrdil, že je trestně stíhán pro přečin krádeže, kterého „se dopouštěl pokračujícím jednáním v období od dubna 2014 do května 2015 krádežemi odřezků bronzových trubek určených do sběru ke škodě zaměstnavatele, pana J. D.“. Žalovaný souhlasil s ukončením pracovního poměru u zaměstnavatele. Jednatel žalobce (J. D.) „mu předestřel dvě možnosti“, a to podpis uznávacího prohlášení, anebo že mu „dá paragraf“. Žalovaný „ve snaze mít možnost nastoupit do práce u nového zaměstnavatele“ podepsal prohlášení o uznání dluhu a mezi účastníky došlo k ukončení pracovního poměru dohodou bez uvedení důvodu. Průměrný výdělek, kterého u žalobce dosahoval, činil 11 696 Kč, a proto „požadovaná částka 100 000 Kč představuje čistou mzdu žalovaného za více jak osm měsíců“. Z toho je podle žalovaného „zřejmé“, že „obsah uznávacího prohlášení žalovaného nepředstavuje a nemůže představovat vážnou vůli žalovaného a bylo podepsáno pod nátlakem, pod pohrůžkou těžké újmy“, spočívající v tom, že „nesežene zaměstnání“. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 20. 9. 2017 č. j. 109 C 34/2016-85 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 22 000 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Motlíka. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že jediným společníkem a jednatelem žalobce je J. D., který současně podniká pod obchodním jménem „J. D. K.“, že žalovaný na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2014 pracoval u žalobce jako dělník a tuto práci současně na základě „pracovní smlouvy na vedlejší pracovní poměr“ ze stejného dne (kterou soud považoval za dohodu o pracovní činnosti) vykonával též pro „fyzickou osobu J. D. K.“, že oba pracovněprávní vztahy byly rozvázány dohodou ke dni 12. 6. 2015, že žalovaný dne 11. 6. 2015 podepsal „Prohlášení dlužníka o uznání dlužné částky co do důvodu a výše podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb. (NOZ)“, ve kterém žalovaný vůči „společnosti (korporaci) D.“ uznal svůj dluh „co do důvodu a výše v částce 100 000 Kč“ (s tím, že důvodem dluhu „jsou mzdové náklady“), který se zavázal uhradit do 31. 7. 2015, a že žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 6. 2017 č. j. 1 T 162/2015-423 uznán vinným, že v době od dubna 2014 do května 2015 postupně odcizil na adrese XY ke škodě poškozeného J. D. K. se sídlem v XY, IČO XY, magnetický a nemagnetický bronz o hmotnosti 865,06 kg, čímž způsobil celkovou škodu 266 797,26 Kč, a byla mu též uložena povinnost nahradit J. D. škodu ve výši 46 294,88 Kč (ve zbytku svého nároku byl J. D. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních). Na základě provedeného dokazování sice dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaný při podpisu „uznávacího prohlášení“ dne 11. 6. 2015 „byl vystaven výhružkám či jiné formě nátlaku“, avšak „uznávací prohlášení“ nelze mít za „dostatečně určité a jednoznačné“, neboť „jednoznačně je uvedena pouze částka 100 000 Kč“, avšak z vymezeného důvodu dluhu není zřejmé, „jaké mzdové náklady, za jaké období a z jakého důvodu mají být žalobci žalovaným zaplaceny“; uznávaný dluh by „mohl být snadno zaměněn s jiným“. Uzavřel proto, že „uznávacímu prohlášení“ nelze pro jeho neurčitost přiznat účinky uvedené v § 2053 občanského zákoníku. Vzhledem k uvedenému se soud prvního stupně zabýval existencí tvrzeného dluhu a dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, neboť žalobce, přes poučení podle § 118a občanského soudního řádu, k důkazu předložil pouze „uznávací prohlášení ze dne 11. 6. 2015 a nečitelné vyčíslení mzdových nákladů“, ze kterých však není zřejmé, „na čí úkor se měl žalovaný bezdůvodně obohatit, když ve stejnou dobu pracoval pro žalobce, ale i pro J. D. jako fyzickou osobu“, přitom podle vyhlášeného rozsudku v trestní věci kradl bronz „ke škodě J. D.“. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 22. 2. 2018 č. j. 29 Co 325/2017-117 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 400 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Motlíka. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že prohlášení žalovaného nesplňuje náležitosti uznání dluhu podle § 2053 občanského zákoníku. Uvedl, že „konkretizace dluhu pouze uvedením jeho výše (100 000 Kč) s tím, že jde o mzdové náklady je nedostatečná a neurčitá“. Pojem „mzdové náklady“ zákoník práce „nezná“, proto „i kdyby šlo o mzdu, odměnu za vykonanou práci, není zřejmé, za jaké konkrétní období a z jakého důvodu by mělo dojít k jejímu vrácení“. Za nedůvodnou označil námitku žalobce, že „účastníkům bylo zřejmé, jaký byl důvod uznání dluhu“, neboť pro právní posouzení věci „je podstatné pouze to, co bylo projeveno v písemné formě“. Nedošlo tedy k přesunu důkazního břemene na žalovaného. Odvolací soud dále uzavřel, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní ohledně vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného ve výši 100 000 Kč. „Navíc“ vyšel z toho, že je třeba na projednávanou věc aplikovat ustanovení § 331 zákoníku práce, které v pracovněprávních vztazích „výrazně modifikuje“ úpravu bezdůvodného obohacení (obsaženou v ustanoveních § 2991 až § 3005 občanského zákoníku) a podle kterého je zaměstnanec povinen vrátit přijaté peněžité plnění (včetně mzdy) pouze tehdy, jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Pokud tomu tak nebylo, přijal plnění „v dobré víře“. Žalobce však v řízení ani netvrdil (a tudíž ani neprokazoval), že „by žalovaný věděl nebo musel vědět“, že mu mzda (ve výši 100 000 Kč) byla vyplacena nesprávně nebo omylem. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým napadl výrok, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Odvolacímu soudu vytkl, že – ač je právní úprava uznání dluhu obsažena v ustanovení § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – věc posuzoval podle ustanovení zákoníku práce. Z odůvodnění rozsudku přitom vyplývá, že posuzoval „uznávací prohlášení“ z 27. 9. 2016, ohledně dlu