21 Cdo 2243/2009 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2243/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 4. 2010 Spisová značka:21 Cdo 2243/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2243.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Hromadné propouštění Dotčené předpisy:§ 52 odst. 3, 4, 6 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.2003 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 5. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2243/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. P. M., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Hrušeckým, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická č. 30, proti žalované Komerční bance, a.s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČ 45317054, o určení, že pracovní poměr účastníků trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 68/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2008 č. j. 16 Co 222/2008-92, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr u žalované založený pracovní smlouvou ze dne 1. 11. 2000 nadále trvá. Žalobu odůvodnil zejména tím, že od začátku pracovního poměru u žalované byl zařazen v divizi Speciální obchody, oddělení 9528, jako specialista a že místem výkonu práce podle pracovní smlouvy bylo sjednáno Brno. Dne 29. 10. 2003 obdržel od žalované výpověď z pracovního poměru, která byla odůvodněna „snižováním stavu zaměstnanců a zvyšováním efektivnosti“. Jak se později dověděl, tuto výpověď dostal v rámci hromadného propouštění zaměstnanců žalované. Podle názoru žalobce však žalovaná nesplnila svoji povinnost „informovat žalobce o datu doručení písemné zprávy zaměstnavatele úřadu práce“, protože ve zprávě ze dne 29. 8. 2003 adresované „Úřadu práce pro Prahu 1“ neuvedla, že by se „hromadné propouštění mělo týkat Brna“. Jeho pracovní poměr u žalované proto nadále trvá. Žalovaná namítala, že žalobcova žaloba, kterou se domáhal neplatnosti rozvázání pracovního poměru mezi žalovanou a žalobcem, byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2004, č. j. 19 C 37/2004-51, zamítnuta, a že řádně splnila veškeré své povinnosti spojené s hromadným propouštěním, když dne 30. 5. 2003 informovala příslušný úřad práce o zamýšleném hromadném propouštění v souladu s ustanovením § 52 odst. 3 zák. práce a dne 29. 8. 2003 mu doručila písemnou zprávu o hromadném propouštění podle ustanovení § 52 odst. 4 zák. práce. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 11. 2005, č. j. 23 C 68/2004-37, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „uhradit žalobci náklady právního zastoupení ve výši 6.300,- Kč“. Vzal za prokázané, že dne 1. 11. 2000 žalobce podepsal s žalovanou pracovní smlouvu a byl zařazen jako pracovník speciálních obchodů do oddělení 9528 v divizi Speciální obchody s místem výkonu práce v Brně, že dne 29. 10. 2003 byla žalobci osobně doručena výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodu jeho nadbytečnosti s ohledem na probíhající organizační změny a snižování počtu zaměstnanců, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2004, č. j. 19 C 37/2004-51, bylo „rozhodnuto o platnosti výpovědi z pracovního poměru“ dané žalobci (rozsudek nabyl právní moci dne 5. 11. 2004), že zprávou ze dne 30. 5. 2003 informovala žalovaná Úřad práce pro Prahu 1 o zamýšleném hromadném propouštění a že tuto informaci doručila úřadu práce dne 29. 8. 2003. Soud prvního stupně dovodil, že smyslem ustanovení § 52 odst. 6 zákoníku práce, podle něhož pracovní poměr hromadně propouštěného zaměstnance skončí výpovědí nejdříve po uplynutí 30 dnů od doručení písemné zprávy zaměstnavatele podle ustanovení § 52 odst. 4 zákoníku práce příslušnému úřadu práce, ledaže zaměstnanec prohlásí, že na prodloužení pracovního poměru netrvá, je „dát možnost příslušnému úřadu práce připravit se na větší počet uchazečů o zaměstnání“. Vzhledem k tomu, že v době výpovědi z pracovního poměru z ustanovení § 25a zákona č. 1/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vyplývalo, že místně příslušným je úřad práce, v jehož obvodu bude zaměstnávání vykonáváno, aniž by byla upravena „speciální místní příslušnost v souvislosti s hromadným propouštěním“, je třeba podle názoru soudu prvního stupně aplikovat „obecnou úpravu místní příslušnosti úřadu práce“; zaměstnavatel je proto povinen o svém rozhodnutí o hromadném propouštění informovat úřad práce, v jehož obvodu bude zaměstnávání vykonáváno. Pracovní poměr žalobce u žalované nadále trvá, neboť žalovaná o svém rozhodnutí o hromadném propouštění dosud informovala pouze Úřad práce hlavního města Prahy a žalobce měl své místo výkonu práce v Brně. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, č. j. 13 Co 142/2006-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.575,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Hrušeckého. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná dosud nesplnila svou povinnost podle ustanovení § 52 odst. 4 zák. práce a že proto pracovní poměr žalobce u žalované ve smyslu ustanovení § 52 odst. 6 zák. práce prozatím neskončil. Místně příslušným úřadem práce ve smyslu ustanovení § 52 odst. 4 zák. práce musí být úřad práce uvedený v ustanovení § 25a zákona č. 1/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), tj. úřad práce, v jehož obvodu bude zaměstnávání vykonáváno. Ve smyslu ustanovení § 12 zákona č. 1/1991 Sb., potom úřady práce sledují vývoj zaměstnanosti v tom kterém obvodu, kde jsou místně příslušné, činí opatření k ovlivňování trhu práce, a to ve spolupráci se zaměstnavateli v regionu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že, jestliže žalovaná splnila svou oznamovací povinnost vůči jinému než místně příslušnému úřadu práce, nemohly tímto oznámením nastat účinky skončení pracovního poměru podle ustanovení § 52 odst. 6 zák. práce a že pracovní poměr žalobce tak dosud trvá. K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 8. 11. 2007, č. j. 21 Cdo 189/2007-83, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že vzhledem k tomu, že příslušnost úřadu práce ve smyslu ustanovení § 52 odst. 3, 4 a 6 zák. práce není zákonem určena ani výslovně, ani prostřednictvím činností, které si vyžaduje hledání řešení obtíží vyplývajících z hromadného propouštění, nelze při rozhodování sporu nebo jiné právní věci uvažovat o tom, jaké hledisko by bylo pro určení této místní příslušnosti úřadů práce nejvhodnější, a „nahrazovat“ v tomto směru činnost („vůli“) zákonodárce. Jestliže tedy zákon „nepovažoval za nutné a potřebné“ stanovit, jak má být určen ve smyslu ustanovení § 52 odst. 3, 4 a 6 zák. práce „příslušný úřad práce“, nelze učinit jiný závěr, než že takto „příslušným úřadem práce“ je třeba rozumět každý úřad práce a že tedy tímto způsobem byla založena – obdobně jako například u vymezení místní příslušnosti úřadů práce při poskytování informací o možnostech zaměstnání a o volných pracovních místech a poradenské činnosti týkající se zaměstnání podle ustanovení § 6 odst. 2 části první věty za středníkem zákona o zaměstnanosti – místní příslušnost kteréhokoliv úřadu práce. Doručí-li tedy zaměstnavatel prokazatelně písemnou zprávu o svém rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem nebo s radou zaměstnanců kterémukoliv úřadu práce, začala tím ve smyslu ustanovení § 52 odst. 6 zák. práce běžet 30 denní lhůta pro skončení pracovního poměru hromadně propuštěného zaměstnance. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2008, č. j. 16 Co 222/2008-92, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že pracovní poměr žalobce u žalované, založený pracovní smlouvou ze dne 1. 11. 2000, nadále trvá, zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 19.575,- Kč. Vyšel ze závěrů uvedených ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu a přihlédl k tomu, že úřad práce nemůže zaměstnavatelem rozhodnutému hromadnému propouštění zabránit. Skutečným smyslem a účelem právní úpravy obsažené v § 52 odst. 3, 4 a 6 zákoníku práce proto je poskytnout orgánům státní politiky zaměstnanosti určitý časový prostor k hledání řešení obtíží vyplývajících z hromadného propouštění. Jelikož zákonodárce v zákoně nestanovil, který úřad práce je „místně příslušný“, je tímto úřadem jakýkoli