21 Cdo 2270/2023 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2270/2023-196 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce D. T., proti žalovanému CARBOKOV s. r. o. se sídlem v Karviné-Fryštátu, Svatopluka Čecha č. 640/27, IČO 25853180, zastoupenému JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátu, Masarykovo nám. č. 91/28, o doplatek odstupného a o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 217/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 2023, č. j. 16 Co 2/2023-166, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 9. 1. 2018 a doplněnou podáním ze dne 15. 6. 2018 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 427 412,63 Kč „s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % od podání žaloby do zaplacení“. Žalobu zdůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy byl od 1. 4. 2000 do 1. 2. 2016 zaměstnán u žalovaného jako horník v dole, že mu ke dni 16. 9. 2015 byla zjištěna nemoc z povolání, že ke dni 1. 2. 2016 byl jeho pracovní poměr u žalovaného ukončen dohodou z důvodu uvedeného v § 52 písm. d) zákoníku práce a že mu žalovaný řádně nevyplatil odstupné a řádně nevyplácí náhradu za ztrátu na výdělku jak po dobu trvání pracovní neschopnosti, tak po jejím skončení, neboť mu po celou dobu jeho působení v dole jakožto horníka nebyla mzda vyplácena správně. Část mzdy byla žalobci vyplácena skutečně jako mzda a část mzdy byla vyplácena v rámci tzv. cestovních náhrad, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky, neboť žalobce vykonával každý pracovní den práci v dole Staříč. Ačkoliv žalobce plnil pracovní povinnosti toliko pro žalovaného, kromě pracovní smlouvy se žalovaným měl uzavřenou pracovní smlouvu se společností „PERMON“ SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ, IČO 27693518800000, se sídlem Polsko, Sosnowiec, Teatralna 9 (dále též jen „společnost PERMON“), a tato společnost mu po celou dobu jeho působení v dole vyplácela cestovní náhrady a také část mzdy. Žalobce tedy každý měsíc dostal od žalovaného výplatní pásku, ze které vyplývala mzda od žalovaného, a k této výplatní pásce byl připojen list papíru, ze kterého bylo patrné, kolik mu bude/bylo vyplaceno od společnosti PERMON, kolik od žalovaného a kolik z titulu tzv. cestovních náhrad. 2. Žalobce má za to, že tato konstrukce odměňování byla zcela účelová, že mzda mu byla umělým způsobem snížena, že vysoké částky mu by byly vypláceny formálně z titulu cestovních náhrad, přestože v tomto případě cestovní náhrady neplnily svůj účel, neboť konal práci vždy na jednom pracovním místě v České republice pro jednoho zaměstnavatele (žalovaného), a že jediným účelem této konstrukce bylo ušetření na povinných platbách odváděných zaměstnavatelem za zaměstnance a dosažení nižších daňových odvodů. Pracovněprávní vztah ke společnosti PERMON, pro kterou měl žalobce podle pracovní smlouvy pracovat na poloviční pracovní úvazek, tak byl zcela uměle vytvořen a žalobce vykonával těžkou práci horníka za neadekvátně a nespravedlivě nízkou mzdu. Odstupné a náhrada za ztrátu na výdělku tak byla žalobci žalovaným vypočtena z průměrného hrubého měsíčního výdělku před vznikem škody (12 633 Kč), aniž by byla započítána část mzdy, která mu byla vyplácena po celou dobu zaměstnání v rámci tzv. cestovních náhrad a v rámci mzdy od společnosti PERMON. Žalobce má za to, že pro účely výpočtu odstupného a náhrady za ztrátu na výdělku měly být zohledněny též částka 4 873 Kč jakožto hrubý průměrný výdělek před zjištěním nemoci z povolání vyplácený společností PERMON a tzv. cestovní náhrady, které byly žalobci po celou dobu zaměstnání vypláceny a jejichž průměrná výše za období října, listopadu a prosince 2015 činila 11 479 Kč měsíčně, a že se tedy při výpočtu mělo vycházet z částky 29 007 Kč jakožto průměrného hrubého měsíčního výdělku žalobce. Žalobci tak žalovaným dosud nebylo zaplaceno 196 487 Kč na odstupném, 18 131 Kč z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti trvající od 4. 1. 2016 do 31. 1. 2016 a 212 794,63 Kč z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 2. 2. 2016 do 30. 6. 2018. 3. Žalovaný zejména namítal, že vyplatil žalobci ve smyslu § 67 odst. 2 zákoníku práce odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného měsíčního výdělku, že další odškodnění nároku žalobce v souvislosti s uznáním nemoci z povolání bylo provedeno prostřednictvím Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, a že žalobce měl sjednáno místo výkonu práce na dole Paskov, přičemž zaměstnavatel jej nikdy nevyslal na žádnou pracovní cestu, se kterou by bylo spojeno jeho právo požadovat cestovní náhrady. Pokud žalobci poskytoval cestovní náhrady jiný subjekt označený v žalobě, pak se jedná o zcela odlišnou společnost, než je žalovaný. Je pravdou, že žalovaný zaměstnává i polské zaměstnance, a to na základě dohody se společností PERMON. Všichni zaměstnanci z Polska jsou zároveň v Polsku zaměstnáni u společnosti PERMON na poloviční úvazek, přičemž jim tato polská společnost nepřiděluje konkrétní pracovní úkoly, jedná se o jakousi „placenou pracovní pohotovost“, a v souvislosti s tímto zaměstnáním vzniká zaměstnanci nárok z pracovního poměru v Polské republice. Zaměstnanci v okamžiku sjednávání pracovního poměru s touto společností vědí, že jejich pracovní poměr v Polsku bude takto sjednán a že budou dále „delegováni“ k práci k žalovanému v České republice. U žalovaného pak s tímto zaměstnancem dochází ke sjednání standardního pracovního poměru podle zákoníku práce platného v České republice. 4. Okresní soud v Karviné mezitímním rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, č. j. 24 C 217/2018-60, rozhodl, že žaloba je co do základu uplatněného nároku důvodná a že rozhodnutí o výši nároku a nákladech řízení se ponechává rozsudku konečnému. Vzal za prokázané, že žalobce pracoval od roku 2000 v dolech společnosti OKD, a. s., prostřednictvím žalovaného coby svého zaměstnavatele, se kterým v období před vznikem škody měl sjednanou mzdu ve výši 12 000 Kč, a že v tomto období důlní zaměstnanci OKD, a. s., pobírali v průměru mzdu třikrát vyšší, a dospěl k závěru, že v souladu se základními zásadami spravedlivého odměňování zaměstnanců a rovného zacházení se zaměstnanci, vyjadřujícími hodnoty, které chrání veřejný pořádek, je za stejnou práci ve srovnatelných pracovních podmínkách (§ 110 zákoníku práce) nutno za spravedlivé a v souladu s veřejným pořádkem považovat to, že tito zaměstnanci (pracující za srovnatelných podmínek) za vykonanou práci obdrží alespoň přibližně srovnatelnou mzdu, což „v daném případě zdaleka není“, neboť mzda žalobce je třetinou mzdy zaměstnanců jiného zaměstnavatele pracujících za srovnatelných podmínek. Jedná se tak o extrémní nepoměr v odměňování zaměstnanců, jenž bez dalšího zakládá nespravedlivost při odměňování. K dalším plněním poskytnutým žalobci jiným subjektem nelze přihlédnout. Situaci, kdy je zaměstnanci vyplácena zaměstnavatelem (žalovaným) třetinová mzda oproti zaměstnancům jiné společnosti (OKD, a. s.) pracujícím na stejných provozech a kdy je žalovanému takový zaměstnanec delegován další společností (PERMON), u které žalobce fakticky nepracuje, přičemž mu tato společnost vyplácí mzdu a cestovní náhrady, které částečně dorovnávají zaměstnanci (žalobci) mzdu, kterou by jinak obdržel u této jiné společnosti, soud prvního stupně vyhodnotil tak, že se jedná ze strany žalovaného a společnosti PERMON o nepoctivé jednání, a žalovaný proto nemůže mít prospěch z toho, že vyplatí žalobci odstupné a náhradu škody na zdraví pouze z průměrného výdělku, kterého žalobce u žalovaného dosahoval na základě zcela nespravedlivě stanovené mzdy (srov. § 6 občanského zákoníku). Soud prvního stupně dále uzavřel, že k dočasnému přidělení či agenturnímu zaměstnávání nedošlo v souladu s právní úpravou těchto institutů, avšak že žalobce byl od samého počátku přijímán do pracovního poměru k výkonu práce „v rámci společnosti OKD, a. s.“ Na tom nic nemění, že si žalovaný vytvořil u společnosti OKD, a. s., vlastní strukturu řídících pracovníků, kteří samostatně vykonávají subdodavatelsky důlní práce, když se jedná o stejné práce, jaké vykonávají zaměstnanci OKD, a. s. Při stanovení průměrného výdělku je proto nutno vycházet z § 43a zákoníku práce, podle kterého nesmějí být pracovní a mzdové podmínky horší, než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného zaměstnance zaměstnavatele, k němuž je zaměstnanec dočasně přidělen. Soud prvního stupně tak shledal nárok žalobce co do základu, tedy co do stanovení průměrného měsíčního výdělku žalobce ve výši dosažené horníky OKD, a. s., zařazených na stejnou práci, důvodným. 5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 4. 2020, č. j. 16 Co 226/2019-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k z