21 Cdo 235/2014 – Nejvyšší soud

21 Cdo 235/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně A. Sch.-J., zastoupené JUDr. Hanou Klímovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí č. 12, proti žalovaným 1) A. S., zastoupené JUDr. Denisou Neumannovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční č. 6, a 2) K. J., zastoupenému Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská č. 4, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 9/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2013, č. j. 19 Co 218/2013-182, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.438,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Denisy Neumannové, advokátky se sídlem v Karlových Varech, Jateční č. 6. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.438,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Pavla Grünera, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská č. 4. Odůvodnění: V řízení o dědictví po V. J., zemřelém dne 18.10.2004, (dále také jen „zůstavitel“), Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 18.9.2007, č.j. 27 D 2065/2004-289, uložil žalobkyni ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31.12.2013), aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podala žalobu o určení, že „je jedinou dědičkou ze závěti zůstavitele“. Vycházel přitom ze zjištění, že zůstavitel zemřel ženatý a měl dvě děti (žalované 1/ a 2/). Pro případ své smrti pořídil čtyři listiny, a to vlastnoruční závěť ze dne 15.3.1980, závěť sepsanou ve formě notářského zápisu dne 20.3.1985, vlastnoruční závěť ze dne 4.11.1999, ve které ustanovil univerzální dědičkou veškerého svého majetku „movitého i nemovitého“ žalobkyni a současně projevil vůli „vyloučit z dědění“ ostatní zákonné dědice bez uvedení bližšího důvodu, a listinu sepsanou těsnopisem dne 14.7.2004. Protože A. S. a K. J. „neuznali vydědění za platné a namítli relativní neplatnost závěti ze dne 4.11.1999“, zatímco A. Sch.-J. trvala na platnosti vydědění potomků zůstavitelem, soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o dědickém právu závisí na zjištění sporných skutečností. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 26.1.2012 se žalobkyně domáhala určení, že „je jedinou dědičkou po zůstaviteli“. Uvedla, že „se seznámila se zůstavitelem v roce 1977, tehdy žila v NDR, později v roce 1979 po smrti svého otce se přestěhovala do tehdejší SRN“ a „zůstavitele navštěvovala v Karlových Varech, kde vlastnil dům, ve kterém žily také děti zůstavitele, každé v jiném patře“, že „již tehdy byl mezi zůstavitelem a oběma dětmi špatný vztah“, když „dospělá dcera a dospělý syn se o otce nestarali, nevěnovali mu žádnou pozornost“, že „zůstavitel v domě neměl ani základní životní podmínky a musel se odstěhovat do Prahy, kde mu byl přidělen družstevní byt“, že žalovaní „zůstaviteli nikdy ve stáří s ničím nepomohli, v nemocnici jej nenavštívili“, že „zůstavitel sepsal celkem čtyři závětní listiny“, a to „závěť sepsanou vlastní rukou dne 15.3.1980, ve které ji ustanovil univerzálním dědicem veškerého movitého a nemovitého majetku, závěť sepsanou ve formě notářského zápisu dne 20.3.1985, ve které jí odkázal veškeré své jmění, vlastnoruční závěť ze dne 4.11.1999, ve které ji ustanovil univerzálním a jediným dědicem veškerého movitého a nemovitého majetku, a listinu sepsanou těsnopisem ze dne 14.7.2004, ve které jí odkázal veškerý majetek movitý i nemovitý a zároveň vydědil žalované a jejich potomky“, že „důvodem vydědění žalovaných je skutečnost, že žalovaní vyštvali zůstavitele z domu v Karlových Varech, chovali se k němu špatně, neposkytli mu pomoc ve stáří a nemoci a nenavštěvovali jej v nemocnici v době nemoci“, dokonce „již týden po jeho úmrtí pozvali znalce a nechali udělat cenový odhad nemovitosti“, a že „zůstavitel si nepřál, aby po něm dědili“. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15.1.2013, č.j. 6 C 9/2012-97, žalobu zamítl; žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení 22.554,- Kč k rukám její zástupkyně a žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení 22.114,- Kč k rukám jeho zástupce. Vycházel ze zjištění, že „usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18.9.2007, č.j. 27 D 2065/2004-289, na němž není vyznačena doložka právní moci, a které bylo doručeno právnímu zástupci žalobkyně JUDr. Zítkovi dne 25.9.2007, soud odkázal žalobkyni, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení podala žalobu na určení, že je jedinou dědičkou ze závěti zůstavitele“, že „žalobkyně byla poučena o následcích nepodání žaloby ve stanovené lhůtě, tedy o tom, že soud bude v dědickém řízení pokračovat se všemi dosavadními účastníky řízení uvedenými v záhlaví usnesení“, že „ostatním účastníkům bylo usnesení doručeno dne 25.9.2007 a 26.9.2007“, že „přípisem ze dne 27.9.2007 právní zástupce JUDr. Adam Zítek oznámil ukončení zastupování žalobkyně a požádal o prodloužení lhůty k podání žaloby o 30 dnů s ohledem na skutečnost, že žalobkyně nehovoří česky“, že tento přípis byl soudu doručen dne 1.10.2007, že „o prodloužení lhůty nebylo rozhodnuto“, že „žalobkyně podáním ze dne 29.10.2007 (doručeným soudu dne 30.10.2007) požádala o ustanovení německy mluvícího zástupce (čl. 292 a překlad na čl. 330)“, že „usnesení na čl. 289 přeložené do německého jazyka bylo žalobkyni doručeno do vlastních rukou dne 22.9.2008 (doručenka čl. 320)“, že „usnesením ze dne 9.9.2011, č.j. 27 D 2065/2004-400, byla žalobkyně plně osvobozena od soudních poplatků a usnesením ze dne 9.12.2011, č.j. 27 D 2065/2004-413, které nabylo právní moci dne 3.1.2012, jí byla ustanovena k ochraně jejích zájmů zástupkyně JUDr. Hana Klímová, advokátka“, a že „žaloba o určení dědice byla podána dne 27.1.2012“. Dospěl k závěru, že „usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18.9.2007, č.j. 27 D 2065/2004-289, bylo doručeno právnímu zástupci žalobkyně dne 25.9.2007“ a že „jde o řádné doručení“, že „žalobkyně proti tomuto rozhodnutí nepodala odvolání“ a „patnáctidenní lhůta pro odvolání skončila dnem 10.10.2007“, že „s ohledem na doručení všem účastníkům rozhodnutí nabylo právní moci dne 12.10.2007 a lhůta jednoho měsíce skončila dnem 12.11.2007“, že žalobkyně sice „odeslala žádost o ustanovení německy mluvícího právního zástupce dne 29.10.2007, tedy v jednoměsíční lhůtě k podání žaloby“, že však „žalobu v této lhůtě nepodala“, a že „tomuto závěru neodporuje ani skutečnost, že žalobkyně je státním příslušníkem SRN a do němčiny přeložené usnesení jí bylo doručeno až dnem 22.9.2008“, neboť „z článku 37 odst. 4 LZPS nelze dovodit nutnost překladu písemností, včetně rozhodnutí soudu, gramatickým ani logickým výkladem“, a uzavřel, že „žaloba byla podána opožděně“. Nad rámec rozhodnutí se zabýval rovněž otázkou platnosti jednotlivých závětí zůstavitele a platnosti vydědění žalovaných. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.9.2013, č.j. 19 Co 218/2013-182, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé“ potvrdil a ve výroku o nákladech řízení rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 1) částku 11.426,- Kč a žalovanému 2) částku 8.181,52 Kč, jinak rozhodnutí – co do výroku o nákladech řízení – potvrdil; současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9.576,- Kč k rukám jejího zástupce a žalovanému 2) částku 9.149,84 Kč k rukám jeho zástupce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „ze žádného právního předpisu nelze dovozovat povinnost soudu zasílat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí do jiného jazyka, než v jakém byl vyhotoven“, že „pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce, jakožto projev svrchovanosti českých státních orgánů nad územím České republiky, je zněním autentickým a pro všechny dotčené subjekty závazným“ a že „závazky plynoucí z Listiny základních práv a svobod či mezinárodních smluv směřují především k situaci, kdy je nařízeno jednání a účastník neznalý jednacího jazyka by tak nemohl bezprostředně reagovat na průběh jednání“, a že „žalobkyně podala žalobu opožděně“. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „zamítnutí žaloby jako opožděné nebylo vůči ní spravedlivé“, neboť „opožděné uplatnění žalobního nároku bylo důsledkem procesního pochybení soudu, které nelze přičítat k její tíži“, že „běh lhůty pro podání žaloby měl být počítán nikoli od právní moci usnesení soudu ze dne 18.9.2007, č.j. 27 D 2065/2004-289, tedy od 12.10.2007, ale až od právní moci usnesení ze dne 9.12.2011, č.j. 27 D 2065/2004-413, tedy od 3.1.2012“, neboť „až od tohoto data měla reálnou možnost uplatnit svůj žalobní nárok“. Dovolatelka je přesvědčena, že „měla p