21 Cdo 2389/2005 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2389/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 4. 2006 Spisová značka:21 Cdo 2389/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2389.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 7 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 2 odst. 2 předpisu č. 221/1999Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2389/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. T., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o 205.915,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 246/2004, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2005 č.j. 62 Co 217/2005-31, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě škody na zdraví částku 205.915,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v době trvání jeho služebního poměru vojáka z povolání utrpěl dne 26.9.2002 „kolem 03.30 hod.“ při dopravní nehodě poškození zdraví, které žalovaná „posoudila jako služební úraz“, a současně sdělila žalobci, že „v souladu s ust. § 126 odst. 1 písm. a) z. č. 221/1999 Sb. se zprošťuje zcela odpovědnosti, neboť jedinou příčinou úrazu bylo zaviněné jednání žalobce, kterým porušil ustanovení z. č. 361/2000 Sb.“. Protože však žalovaná podle názoru žalobce „odpovídá za škodu vzniklou služebním úrazem v rozsahu 60%“, požadoval po ní náhradu bolestného a za ztížení společenského uplatnění ve výši 144.000,- Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 61.915,- Kč. Obvodní soudu pro Prahu 6 usnesením ze dne 15.2.2005 č.j. 11 C 246/2004-8 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že po právní moci usnesení bude věc postoupena ministru obrany. Soud prvního stupně zdůraznil, že „podle ust. § 144 a násl. zák. č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, jednají ve věcech služebního poměru služební orgány, včetně rozhodování o opravném prostředku“, a „jedná se o vztahy veřejnoprávní povahy“. Posuzovaná věc „tedy nevyplývá ze vztahů vyjmenovaných v ust. § 7 odst. 1 o.s.ř.“, a protože „nepřichází v úvahu ani aplikace ust. § 7 odst. 3 o.s.ř.“, neboť „úprava zák. č. 221/1999 Sb. výslovně zakládá soudní pravomoc pouze k přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu“ (které však v daném případě vydáno nebylo), dospěl k závěru, že „k projednání a rozhodnutí této věci není dána soudní pravomoc“. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 4.8.2005 č.j. 62 Co 217/2005-31 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že uplatněný nárok žalobce se týká služebního poměru účastníků, který je svou povahou právním poměrem veřejnoprávním, kde jeden z účastníků vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci, a že proto „se nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř.“, v nichž mají účastníci rovné postavení. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. činí právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky služební orgány (tj. prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci), jejichž postup v rámci řízení ve věcech služebního poměru (mezi něž „lze nepochybně zahrnout i poměrně rozsáhlou problematiku odpovědnosti za škodu jak vojáka vůči státu, tak i státu vůči vojákovi“), včetně opravných prostředků, je vymezen v části deváté zmíněného zákona, přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci zákon nesvěřuje soudu ani podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., a že proto soud prvního stupně nepochybil, jestliže řízení z důvodu „nedostatku pravomoci soudu“ podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že „je nutné rozlišit pojmy rozhodování ve věcech služebního poměru a rozhodnutí o náhradě škody na zdraví vzniklé vojákovi“, protože „oba tyto pojmy se zásadně liší svým věcným obsahem a také rozdílnou formou“. Zdůraznila, že pro rozhodování ve věcech služebního poměru „je typické“, že se jimi zakládají určitá práva nebo povinnosti vojáka jednostranným rozhodnutím služebního orgánu jednajícího jménem státu, tedy subjektem veřejnoprávní povahy. Vedle těchto případů služební orgány vydávají ve vztahu k vojákovi i „nepřeberné množství rozhodnutí“ upravujících konkrétní výkon služby (formou rozkazu či pokynu), která ovšem „nelze podřadit (a nesporně to ani nebylo vůlí zákonodárce) pod rozhodování podle hlavy deváté“ zákona č. 221/1999 Sb., neboť se jimi nezakládají žádná práva a povinnosti a „stát zde vystupuje spíše jako zaměstnavatel, tedy subjekt povahy soukromoprávní“. Stejně je tomu podle názoru dovolatelky i v daném případě, kdy nejde o věc služebního poměru, ale o věc, „která se služebním poměrem toliko souvisí, a to jen při posuzování souvislosti činnosti vojáka při služebním úrazu s výkonem služby“. Jinak by „zcela ztrácelo smysl“ označení části deváté zákona č. 221/1999 Sb. jako „Rozhodování ve věcech služebního poměru“ či hlavy I. téže části zákona „Řízení ve věcech služebního poměru“, neboť „by neexistoval případ, který by nebyl rozhodnutím ve věci služebního poměru, pokud je účastníkem řízení voják“. Soudy v této souvislosti „nezohlednily“, že „současná podzákonná právní úprava a organizační struktura ministerstva postup žalované při vydávání rozhodnutí o náhradě škody za poškození zdraví vojáka tak, jak o něm bylo pravomocně rozhodnuto, neumožňuje“. Zákon č. 221/1999 Sb. ani jiný zákon neřeší bližší úpravu ke způsobu rozhodování a rozsahu odškodnění škody na zdraví vzniklé vojákovi z povolání, přičemž z rozkazů ministra obrany č. 52/1995 a č. 22/1992 je zřejmé, že o charakteru úrazu a jeho případného odškodnění rozhoduje příslušný velitel útvaru, případně (u složitých případů) ředitel Vojenského úřadu pro právní zastupování; ten ovšem není vůči útvarům nadřízeným služebním orgánem, který by věc řešil v odvolacím řízení, a ani není ve struktuře ministerstva obrany stanoven orgán, který by měl pravomoc přezkoumávat v odvolacím řízení závěry ředitele tohoto úřadu. Proto podle názoru dovolatelky výsledkem rozhodovacího procesu v případě služebních úrazů „není rozhodnutí služebního orgánu podle části deváté zákona č. 221/1999 Sb., neboť služební orgán nemůže jednostranně rozhodnout o výši odškodného, ale jde o pouhý návrh na mimosoudní vypořádání existujícího právního nároku na náhradu škody na zdraví“, který „postrádá znaky veřejnoprávního vztahu“ a „zejména nezakládá práva a povinnosti jakéhokoliv subjektu českého práva“. Jediným způsobem, jakým voják může zvrátit závěr, který ve věci jeho úrazu učinil velitel útvaru či ředitel Vojenského úřadu pro právní zastupování, je - jak žalovaná zdůraznila – „obrátit se po obdržení rozhodnutí v zákonné lhůtě na místně příslušný soud“. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a „vrátil věc k dalšímu řízení“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 30.9.2004 nárok na náhradu škody na zdraví (sestávající se z náhrady za bolest, za ztížení společenského uplatnění a za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti), jež mu vznikla následkem služebního úrazu, který utrpěl dne 26.9.2002 v rámci plnění rozkazu nadřízeného. Protože jde o základ a výši nároku vyplývajícího ze služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání, který vykonává vojenskou činnou službu v ozbrojených silách České republiky jako svoje zaměstnání, a protože ze žaloby a z obsahu spisu nepochybně