21 Cdo 2408/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2408/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2026 Spisová značka:21 Cdo 2408/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.2408.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody zaměstnavatelem Znalecký posudek Pracovní úraz Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 125 o. s. ř. § 127 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 965/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2408/2025-467 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí č. 832/19, proti žalovanému JUTA a. s. se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Dukelská č. 417, IČO 45534187, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 229/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. dubna 2025, č. j. 19 Co 304/2024-444, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 2025, č. j. 19 Co 304/2024-444, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Napadený rozsudek odvolacího soudu (který dospěl k závěru, že dočasná pracovní neschopnost žalobce trvající od 2. 1. 2020 do 19. 4. 2021, „resp. dlouhodobý pokles pracovních schopností žalobce a nároky s tím související“, nebyly v příčinné souvislosti s pracovním úrazem žalobce ze dne 6. 10. 2017, že „pracovní úraz ze dne 6. 10. 2017 nebyl důležitou a podstatnou příčinou snížení pracovních schopností žalobce a neměl žádné trvalé následky“ a že „invalidita žalobce vyplývá z degenerativního onemocnění pravého ramenního kloubu“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 3. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z názoru, od kterého se odvolací soud (ani soud prvního stupně) v posuzované věci neodchýlil, že o vztah příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla), že z hlediska naplnění příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena, a že vyskytne-li se u poškozeného současně více zdravotních problémů, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je rozhodující, zda pracovní úraz byl příčinou škody (zda jeho důsledkem byl vznik škodního nároku), anebo zda má škoda podklad v příčinách jiných (jiných „obecných“ onemocněních), s pracovním úrazem nesouvisejících. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. například stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11/1976 Sb. rozh. obč., str. 35, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněného pod č. 35/2000 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007). 4. Uvádí-li dovolatel, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „jaké skutečnosti jsou významné z hlediska naplnění příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a ztrátou na výdělku vznikající zaměstnanci od určitého data“, jejíž posouzení odvolacím soudem pokládá za „nesprávné a odporující dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, zejména pak rozsudku 21 Cdo 4199/2017 ze dne 4. 10. 2018“, a namítá-li, že odvolací soud „nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti, když dospěl k nesprávnému závěru, že příčinou újmy žalobce je degenerativní onemocnění vzniklé ještě před úrazem, aniž se samostatně zabýval otázkou vlivu pracovního úrazu žalobce na zdravotní stav žalobce“, že přítomnost degenerativních změn v ramenním kloubu nevylučuje odpovědnost žalovaného za újmu vzniklou žalobci a že v řízení nebyl vyvrácen závěr znaleckého ústavu Úrazové nemocnice v Brně, že „pracovní úraz mohl být spouštěčem změn vedoucích až k invaliditě žalobce“, pak přehlíží, že výše uvedený závěr odvolacího soudu zmíněné ustálené judikatuře dovolacího soudu nijak neodporuje a že v projednávané věci byl zjištěn jiný skutkový stav než ve věci, v níž byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4199/2017, s jehož obecnými závěry je ale jinak rozsudek odvolacího soudu zcela v souladu. 5. Odvolací soud své závěry o nedostatku příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem žalobce ze dne 6. 10. 2017 a újmou na jeho zdraví v odůvodnění rozsudku náležitě odůvodnil a opřel je o výsledky dokazování (zejména o znalecký posudek z oboru zdravotnictví vypracovaný znaleckým ústavem – Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, na němž se podílel kolektiv složený ze dvou posudkových lékařů, traumatologa a ortopeda, neurologa a radiologa). 6. Ustálená soudní praxe vychází dlouhodobě z názoru, že při řešení otázky příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody (újmy) nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2659/2012); právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat jen ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26/2012 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 120/2012). 7. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů (a tedy ani správnost skutkového zjištění soudů, že pracovní úraz a vznik újmy na straně poškozeného nejsou ve vzájemném poměru příčiny a následku) však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky (které tvoří podstatu dovolání žalobce v souvislosti s výše předestřenou otázkou) nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). 8. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatele, že odvolací soud „při hodnocení obou znaleckých p