21 Cdo 2464/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2464/2024-376 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. N., zastoupené JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 1331/31, proti žalované ha-vel internet s.r.o. se sídlem v Ostravě – Muglinově, Olešní č. 587/11a, IČO 25354973, zastoupené Mgr. Bc. Petrou Juřátkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, nábř. Přemyslovců č. 867/8, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 226/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. dubna 2024, č. j. 16 Co 12/2024-344, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Petry Juřátkové, advokátky se sídlem v Olomouci, nábř. Přemyslovců č. 867/8. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2024, č. j. 16 Co 12/2024-344, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. 2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 5. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje. 6. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání žalobkyně spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení: a) „jednak otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak,“ b) „jednak otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. 7. Ve vztahu k takto nedostatečně vymezené otázce a) (dovolatelka žádnou otázku neformuluje a její vymezení nevyplývá ani z jeho obsahu) je v dovolání namítáno, že „v tomto konkrétním případě tzv. externí zpracování mzdové agendy představuje zastírání ‚švarcsystému‘ a že již z tohoto důvodu je výpověď z pracovního poměru neplatná“, že za situace, kdy „T. pracuje u žalované v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy jako asistentka a že jako externí mzdová účetní nepracuje pro žádné další klientky (toliko pro žalovanou), nelze dospět k závěru, že práci, kterou M. T. pro žalovanou vykonává, vykonává jako externí mzdová účetní v rámci tzv. outsourcingu, ale že tuto práci vykonává v pracovněprávním vztahu a že se tedy jedná o tzv. švarcsystém“, že „je důležité se zabývat toliko otázkou, zda se žalobkyně skutečně stala pro žalovanou nadbytečnou v důsledku rozhodnutí žalované nechat zpracovávat (toliko) mzdovou agentu externí účetní M. T. jako OSVČ podnikající na podkladě živnostenského listu, nikoli pak rozhodnutím žalované ohledně vedení pokladny nebo administrace SIM karet, případně dalšími činnosti, které žalobkyně pro žalovanou v pracovním poměru vykonávala, když … žalobkyně s takovými organizačními změnami ze strany žalované nejpozději ve výpovědi seznámena nebyla“, a že proto „v tomto konkrétním případně nelze dospět k závěru, že pokud žalovaná skutečně rozhodla …, že činnost dosud vykonávanou žalobkyní coby zaměstnancem bude nadále zajišťovat prostřednictvím externí mzdové účetní M. T., že by v tomto konkrétním případě bylo žalobkyní zastávané pracovní místo mzdové účetní z důvodu úspory finančních prostředků platně zrušeno a že tak byl dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce“. Tyto námitky však představují pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by dovolatelka jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 8. K nastolené otázce procesního práva b) dovolatelka uvádí, že „rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jso