21 Cdo 2480/99 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2480/99 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce I. Š. proti žalovanému J. P., o 41.490,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 43/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. dubna 1999 č.j. 21 Co 187/97-140, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu 41.490,10 Kč s 3% úrokem z prodlení od 31.7.1992 do 14.7.1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.8.1990 jako instruktor řidičů motorových vozidel a že během roku 1991 a 1992 u žalovaného odpracoval 819 hodin práce přesčas, za které mu však žalovaný nezaplatil dohodnutý příplatek za práci přesčas, který činí celkem 3.413,10 Kč. Mimo to žalovaný dosud žalobci neuhradil v plné výši náklady, které mu za období od 1.1.1991 do 31.7.1992 vznikly v souvislosti s užíváním vlastního motorového vozidla k výkonu práce; žalobce z tohoto důvodu požadoval doplatek 38.960,- Kč. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19.12.1996 č.j. 11 C 43/93-111 žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost „nahradit\" žalobci náklady řízení ve výši 17.449,- Kč „k rukám zástupkyně žalobce\" a povinnost „nahradit\" státu na nákladech řízení 210,- Kč „do pokladny Okresního soudu v Hradci Králové\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce během roku 1991 a 1992 odpracoval „s vědomím žalovaného\" 779 hodin práce přesčas, za kterou mu ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 nařízení vlády č. 121/1990 Sb. přísluší vedle dosažené mzdy rovněž příplatek ve výši nejméně 25 % základního mzdového tarifu, a protože mu žalovaný tento příplatek nevyplácel, náleží žalobci při uvedeném počtu přesčasových hodin požadovaných 3.413,10 Kč. Protože ohledně náhrady nákladů za použití vlastního motorového vozidla žalobce k výkonu práce nebyla uzavřena mezi účastníky žádná dohoda a ani pro tyto účely neexistoval žádný speciální předpis, je třeba podle názoru soudu prvního stupně „pro takovéto případy\" analogicky použít vyhlášku č. 57/1979 Sb. ve znění vyhlášky č. 480/1990 Sb. a zákon č. 119/1992 Sb. Podle uvedených předpisů měl žalovaný zaplatit žalobci na náhradě za použití vlastního motorového vozidla 202.768,- Kč, uhradil mu pouze 164.691,- Kč, žalobci proto náleží náhrada v dosud neuspokojené výši 38.960,- Kč. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6.4.1999 č.j. 21 Co 187/97-140 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil povinnost „nahradit\" žalobci náklady odvolacího řízení v částce 3.750,- Kč „k rukám jeho advokátky\". Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce konal práci přesčas se souhlasem žalovaného, který „přesčasové hodiny žalobce odsouhlasil\" a „neučinil žádné opatření k tomu, aby žalobce takovou práci konat nemusel\". Proto mu podle ustanovení § 11 odst. 1 nařízení vlády č. 121/1990 Sb. a od 1.2.1991 („po vypuštění\" tohoto ustanovení nařízením vlády č. 14/1991 Sb.) podle ustanovení § 116 odst. 1 zák. práce náleží vedle dosažené mzdy též příplatek za práci přesčas ve výši 25% mzdového tarifu. Vzhledem k tomu, že „nebylo prokázáno uzavření nájemní smlouvy\" mezi účastníky, při posouzení otázky náhrady nákladů za používání vlastního motorového vozidla žalobcem odvolací soud vycházel z ustanovení § 131 písm. b) zák. práce „ve znění před novelou provedenou zákonem č. 74/1994 Sb.\". Protože však pro výpočet výše této náhrady nebyl vydán uvedeným ustanovením předpokládaný pracovněprávní předpis, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že do 30.4.1992 je třeba „analogicky vycházet\" z vyhlášky č. 57/1979 Sb. a od 1.5.1992 ze zákona č. 119/1992 Sb. Výši uplatněných nároků odvolací soud stanovil na základě znaleckého posudku Ing. H. O návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nerozhodl. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Vytkl odvolacímu soudu, že se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, přestože soud prvního stupně „neprovedl všechny důkazy tak, aby byla zjištěna materielní pravda\". Namítal, že nebyly provedeny „dostatečné důkazy\" k jeho „zásadní\" námitce, že žalobce si prováděl rozvrh práce a plánoval si jízdy sám, jak je to běžné ve všech autoškolách, neboť výcvik bylo nutno „přizpůsobit potřebám a možnostem žáků\". Není proto podle názoru dovolatele správný závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce konal práci přesčas minimálně se souhlasem žalovaného, protože - jak vyplývá z výše uvedeného - žalovaný žalobci žádnou práci přesčas nařizovat nemusel a z hlediska výše mzdy bylo též v zájmu žalobce, aby odpracoval co nejvíce hodin; proto také žalovaný „všechny vykázané hodiny žalobcem odsouhlasil a proplácel\". Namítal rovněž, že žalobce neprokázal, že by podle ustanovení § 11 odst. 2 nařízení vlády č. 121/1990 Sb. žádal žalovaného o poskytnutí náhradního volna za práci přesčas, jestliže podle svého tvrzení přesčasovou práci vykonával. Dovolatel potvrdil, že „neměl námitek k používání vlastního vozidla žalobce k výuce\", vytýkal však odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, zda vozidlo žalobce splňovalo podmínky pro cvičná vozidla, „tj. zda odpovídalo současnému technickému rozvoji a vozidlům běžně užívaným v provozu\" a zda měl žalobce na vozidlo uzavřenou havarijní pojistku. Zdůraznil, že žalobci náhrady za používání vlastního motorového vozidla řádně hradil a že výši náhrady vždy projednával s učiteli jízd na poradách. Vyslovil nesouhlas se závěry, které odvolací soud učinil o výši nároku na základě znaleckého posudku Ing. H., a navrhl řízení doplnit novým znaleckým posudkem, „přičemž znalci by měly být zadány takové úkoly, které znalec může posoudit\". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), a po přezkoumání ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí o