21 Cdo 2507/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2507/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2024 Spisová značka:21 Cdo 2507/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2507.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2507/2023-326 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně D. H., zastoupené JUDr. Jakubem Tomšejem, advokátem se sídlem v Praze 8, Petra Slezáka č. 548/8, proti žalované Základní škole a Mateřské škole Na Výsluní, Uherský Brod, příspěvkové organizaci, se sídlem v Uherském Brodě, Na Výsluní č. 2047, IČO 70932310, zastoupené JUDr. Janem Rosákem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Všehrdova č. 487, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, náhradu platu, určení neoprávněného krácení dovolené, zaplacení osobního příplatku a odčinění nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 9 C 90/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. února 2023, č. j. 60 Co 195/2022-273, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Tomšeje, advokáta se sídlem v Praze, Petra Slezáka č. 548/8. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 2. 2023, č. j. 60 Co 195/2022-273, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. 2. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 4. K založení přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3727/2022). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 5. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 6. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje. 7. V dovolání sice je předkládána k řešení jako „zásadní právní otázka“ (podle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená), „zda zaměstnanci náleží pracovní volno (ve smyslu nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci) za účast v klinické studii a při aplikaci dosud neschváleného léčiva v rámci klinického hodnocení daného léčiva“, na jejím vyřešení však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka přehlíží, že předloženou otázkou zpochybněný závěr odvolacího soudu [že „jsou podmínky pro postup podle § 199 odst. 1, 2 zákoníku práce a § 1 a přílohy pod bodem 1 nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci“, neboť „ve dnech uvedených ve výpovědi z pracovního poměru 3. 9. 2020, 27. 10. 2020, 24. 11. 2020, 22. 12. 2020 a 21. 1. 2021 nemohla konat práci po celou pracovní dobu, protože v těchto dnech podstoupila vyšetření a poté ošetření ve zdravotnickém zařízení schopném potřebnou zdravotní péči poskytnout, které je ve smluvním vztahu ke zdravotní pojišťovně, kterou si zvolila, které bylo nejblíže jejímu bydlišti i pracovišti, nebylo možné provést vyšetření a poté ošetření mimo pracovní dobu, neboť bylo prováděno v pracovních dnech v dopoledních hodinách“ (viz bod 16 napadeného rozsudku)] spočívá na vyřešení (jiné než dovolatelem předestřené) otázky, zda ve dnech, které žalovaná považuje za neomluvené zameškání práce, se žalobkyně podrobila vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení ve smyslu bodu 1 přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci. Při jejím řešení odvolací soud [vycházeje ze zjištění (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že „žalobkyně trpí chronickým kožním onemocněním, u kterého došlo k