21 Cdo 2581/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2581/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 10. 2025 Spisová značka:21 Cdo 2581/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.2581.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výpověď z pracovního poměru Pracovní kázeň Lhůta hmotněprávní [ Lhůty ] Lhůta prekluzivní [ Lhůty ] Dotčené předpisy:§ 58 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.05.2025 § 58 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.05.2025 § 52 písm. g) předpisu č. 262/2006 Sb. § 11 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2581/2024-397 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce O. B., zastoupeného JUDr. Petrem Živnůstkou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí č. 225, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s. se sídlem v Děčíně, Děčín IV – Podmokly, Teplická č. 874/8, IČO 24729035, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1059/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 217/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. března 2024, č. j. 10 Co 140/2023-346, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Dopisem ze dne 16. 7. 2020 (doručeným žalobci téhož dne) žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Podle skutkového vymezení k porušení pracovních povinností došlo dne 6. 2. 2020, kdy žalobce jako vedoucí práce společně s dalšími dvěma zaměstnanci žalované (provozním elektromontérem O. K. a technikem diagnostiky T. P.) v katastru obce XY prováděl diagnostiku kabelů vedení vysokého napětí VN4177 a VN4175. Po provedení diagnostiky druhého kabelu VN4175 žalobce v rozporu s vnitřními předpisy (potvrzením do Příkazu B) předal pracoviště k provedení diagnostiky nikoliv přímo na místě provádění prací, ale v obci XY, kde „všichni tři zúčastnění“ čerpali přestávku na jídlo a oddech. Žalobce dále nezabránil tomu, aby zaměstnanec O. K. sám (v rozporu s předepsanými postupy, podle kterých při práci ve výškách na mřížovém stožáru musí být přítomni alespoň dva zaměstnanci) v 13:07 hodin odjel k 486 m vzdálenému mřížovému stožáru provést připojení „druhého kabelu“, kde však vystoupal na nesprávný stožár, který byl již pod napětím, byl zasažen elektrickým proudem a v tomto důsledku zemřel. Žalobci je rovněž vytýkáno, že při výkonu prací dne 6. 2. 2020 nesprávně vyplnil příkaz B č. 049/11077, v němž rovněž uvedl nepravdivé údaje; žalobce odpovídal za správnost a úplnost údajů týkajících se diagnostiky. 2. Žalobce se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Děčíně dne 31. 8. 2020 domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že při výkonu pracovních povinností nepochybil, neboť žádné předpisy neporušil. Nebyl vedoucím práce O. K. a neměl tedy „povinnosti a pravomoci“ k řízení práce zemřelého uváděné žalovanou ve výpovědi. 3. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 25 C 217/2020-280, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 41 213 Kč „k rukám advokáta žalované“ (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované jako „technik diagnostiky a ochran II“, že dne 6. 2. 2020 žalobce na určeném místě vykonával „funkci vedoucího práce diagnostiky“, kde společně s ním práci vykonávali O. K. (provozní elektromontér) a T. P. (technik diagnostiky v zácviku), že při výkonu práce O. K. utrpěl smrtelný pracovní úraz po zásahu elektrickým proudem a že dne 16. 7. 2020 byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru z téhož dne. Dovodil, že k výpovědi z pracovního poměru žalovaná přistoupila ve „lhůtě podle § 58 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném a účinném znění,“ neboť tak učinila do dvou měsíců ode dne, kdy se z předběžné zprávy o šetření pracovního úrazu O. K. (vyhotovené dne 1. 6. 2020) o důvodu výpovědi dozvěděla. Zabýval se proto naplněním použitého výpovědního důvodu. Dospěl k závěru, že žalobce porušil povinnosti podle „§ 106 odst. 3, 4 a § 301 písm. a), c) ZP“ tím, že „jako vedoucí práce na daném pracovišti, jehož pokynům v daný okamžik podléhali dva další zaměstnanci žalované, neměl pracoviště pod kontrolou a v momentě, kdy se od svého podřízeného T. P. dozvěděl o svévolném opuštění pracoviště poškozeným O. K., a zejména, když se dozvěděl o důvodu opuštění pracoviště tímto poškozeným (jednalo se o totožný okamžik), … neučinil žádných rozhodných (okamžitých) kroků, kterými by se pokusil zabránit další činnosti poškozeného“, a přitom „věděl, že poškozený vykonává práce ve výškách a věděl, že tyto práce vykonávat sám nesmí“ (za poškozeným odjel „až poté, kdy ukončil své práce a následně složil a naložil všechny věci do vozidla“). Porušení povinností soud prvního stupně shledal „v intenzitě závažného porušení“, a to vzhledem k tomu, že došlo k úmrtí zaměstnance žalovaného, jakož i k tomu, že ze strany žalobce došlo též k dalším „závažným pochybením, když nejzávažnější pochybení spočívalo v převzetí pracoviště od poškozeného O. K., namísto dotykem holé ruky na pracovišti, fiktivním způsobem – v restauraci, tedy bez osobního přesvědčení se o bezpečnosti přebíraného pracoviště …, což již samo o sobě mohlo taktéž vést k závažnému zranění osob“. 4. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 3. 2024, č. j. 10 Co 140/2023-346, rozsudek okresního soudu změnil tak, že „se určuje, že rozvázání pracovního poměru výpovědí z pracovního poměru ze dne 16. 7. 2020 doručené žalobci dne 16. 7. 2020 je neplatné“ (výrok I), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 48 791 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 22 996 Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Petra Živnůstky (výroky II a III). Odvolací soud poté, co dokazování doplnil „protokolem o rekonstrukci pracovního úrazu pana K. z XY ze dne 2. 3. 2020“, dospěl k závěru, že „žalovaná se o důvodu výpovědi z pracovního poměru dozvěděla dříve než 1. 6. 2020, kdy byla vypracována zpráva o incidentu, dozvěděla se o tomto důvodu nejpozději dne 6. 3. 2020, kdy sama provedla svými kvalifikovanými zaměstnanci rekonstrukci nehody na místě samém“; šetření Policie ČR „nesměřovalo ke zjišťování, zda jednání žalobce je možným porušením povinností vyplývajících z pracovních předpisů vztahujících se k vykonávané práci“. Odvolací soud zejména zohlednil, že žalovaná „šetření prováděla prostřednictvím svých vysoce kvalifikovaných zaměstnanců, např. K. F. byl specialistou – koordinátorem VOZP (správně BOZP – pozn. dovolacího soudu) a POOŽP, který prováděl školení ostatních zaměstnanců, který vypracoval s ostatními členy komise složené výlučně ze zaměstnanců žalované zprávu o incidentu, zúčastnil se rekonstrukce, kterou vedl, kde určoval, co bude předmětem rekonstrukce a co je zapotřebí zjistit ohledně úrazového děje, a podílel se na vypracovávání interních předpisů týkajících se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“. Uzavřel proto, že k výpovědi z pracovního poměru žalovaná přistoupila po uplynutí lhůty uvedené v § 58 odst. 1 zákoníku práce. 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání směřující proti jeho výroku I. Namítá, že „odvolací soud nesprávně právně posoudil počátek a konec prekluzivní subjektivní lhůty zaměstnavatele dle § 58 odst. 1 zákoníku práce za situace, kdy je výpovědní důvod dle § 52 písm. g) zákoníku práce vymezen více samostatnými skutky“, kdy je „nutné posuzovat běh prekluzivní subjektivní lhůty zvlášť ve vztahu ke každému jednotlivému skutku zahrnutému ve výpovědi do skutkového vymezení výpovědního důvodu, což odvolací soud neučinil“ (má za to, že se jedná o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud výslovně nevyřešenou). Odvolací soud též nesprávně právně posoudil „otázku, kdy se zaměstnavatel, který je právnickou osobou, dozvěděl o důvodu Výpovědi, a prostřednictvím kterých osob se o důvodu výpovědi ve smyslu ust. § 58 odst. 1 zákoníku práce dozvěděl“, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z rozsudku není zřejmé, „o kterých konkrétních skutcích žalobce vymezených ve Vý