21 Cdo 2584/2000 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2584/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 11. 2001 Spisová značka:21 Cdo 2584/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2584.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb. § 241 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 1 odst. 3 písm. c) předpisu č. 76/1959Sb. § 421 odst. 3 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2584/2000 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) se sídlem v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o náhradu škody, vedené u Obvodního soud pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 342/92, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2000, č.j. 12 Co 719/99-276, takto: I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 1.065.750,- Kč, se odmítá. II. Jinak se dovolání žalované zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.350,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná (původně též další žalovaná „N. Č. B.“) zaplatila 1.201.500,- Kč s 3% úrokem z částky 127.350,- Kč od 1. 5. 1990 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z částky 127.350,- Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že v roce 1973, kdy vykonával vojenskou základní službu, přespával v maringotce za velmi tuhých mrazů až do –28 °C. Silně prochladl a onemocněl akutní glomerulonefritidou. Jeho zdravotní stav se stále zhoršoval a od 6. 5. 1980 mu byl přiznán částečný a od 1. 1. 1984 plný invalidní důchod. Dne 2. 4. 1985 mu byla provedena transplantace ledvin s oboustrannou nefrektonomií a od května 1990 přestal vidět na levé oko, kde se vyvinul šedý zákal, jako důsledek základního onemocnění ledvin. V důsledku toho požadoval odškodnění formou bolestného, ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. 9. 1996, č. j. 13 C 342/92-95, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaným ani České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Věc posuzoval podle občanského zákoníku, neboť podle ustanovení § 206 zákoníku práce ve znění platném v prosinci 1973 se na příslušníky ozbrojených sil v činné službě vztahovala pouze ustanovení § 180 až 203 zákoníku práce, v rámci nichž byla upravena odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná postupovala způsobem v armádě obvyklým, že neporušila žádnou povinnost vyplývající z rozkazu prezidenta republiky z 28. dubna 1961 ani povinnost vyplývající z ustanovení § 415 tehdy platného občanského zákoníku. Proto žalovaná Česká republika odpovědnost za škodu vzniklou v souvislosti s onemocněním žalobce nenese. Ve vztahu k tehdy druhé žalované N. Č. B. dovodil, že nebylo zjištěno, že by škoda na zdraví byla způsobena okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jež byla použita při poskytnutí služby. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 1997, č.j. 12 Co 133/97-117, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované České republice zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; konstatoval, že ve vztahu k tehdy druhé žalované N. Č. B. zůstal rozsudek soudu prvního stupně „nedotčen“. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že věc má být posouzena podle zákoníku práce. Vycházel přitom z toho, že žalobce se žalobou domáhá nikoliv odškodnění původního onemocnění vzniklého v roce 1973, ale náhrady škody vzniklé v roce 1990 v souvislosti s částečnou ztrátou zraku. Domáhá se tedy nově vzniklé škody, byť ji v žalobě dává do souvislosti jak se základním onemocněním, tak i dialyzační příhodou, k níž mělo dojít v roce 1985. Uložil dále soudu prvního stupně doplnit řízení o skutečnosti rozhodné pro posouzení předpokladů pracovněprávní odpovědnosti za škodu. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 8. 1999, č.j. 13 C 342/92-255, žalované uložil zaplatit žalobci 67.875,- Kč s 3% úrokem z částky 27.150,- Kč od 26. 5. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, do částky 1.133.625,- Kč, do úroků z prodlení za dobu od 1. 5. 1990 do 25. 5. 1992 a do úroků z prodlení z částky 1.174.350,- Kč za dobu od 26. 5. 1992 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl, že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jsa zavázán právním názorem odvolacího soudu, posoudil věc podle ustanovení § 187 a násl. zák. práce ve znění po účinnosti zákona č. 188/1988 Sb. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že příčinou vzniku onemocnění žalobce, jež se projevilo dne 4. 12. 1973 a jehož následkem byla ztráta obou ledvin a ztráta vidění na levé oko, bylo porušení povinností uložených žalované branným zákonem č. 92/1949 Sb., ve znění platném „v té době“, a s vládním nařízením, jež tento zákon provádělo, č. 21/1958 Sb. a že navíc za dané situace šlo o postup v rozporu s pravidly občanského soužití. Nároky, které žalobci vznikly v souvislosti s vynětím ledvin a transplantací ledviny, včetně duševních poruch v souvislosti s tím vzniklých, považoval (vzhledem k námitce vznesené žalovanou) za promlčeny. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění vzhledem k okolnostem případu za použití ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., v platném znění, zvýšil na 5-ti násobek. Úrok z prodlení přiznal žalobci pouze z částky 27.150,- Kč, když právě tuto částku mohla žalovaná žalobci dobrovolně vyplatit, neboť o vyšším než dvojnásobném zvýšení bodů rozhoduje pouze soud. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2000, č.j. 12 Co 719/99-276, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, výroku o nákladech řízení mezi účastníky a výroku o nákladech státu potvrdil, v zamítavém výroku ohledně částky 1.133.625,- Kč rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 67.875,- Kč, a ohledně zbývajících 1.065.750,- Kč rozsudek potvrdil, uvedl, že v zamítavém výroku o příslušenství pohledávky zůstal rozsudek „nedotčen“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; proti svému rozsudku připustil dovolání. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že příčinou oslepnutí žalobce na levé oko bylo základní poškození zdraví v roce 1973 (v době výkonu základní vojenské služby žalobcem) onemocněním zánětem ledvin. Souhlasil také se závěry soudu prvního stupně o tom, že na straně žalované došlo k porušení právních povinností, jež byly příčinou vzniku škody u žalobce, a to již při odvodu žalobce v rozporu s vládním nařízením č. 21/1958 Sb., jímž se provádí branný zákon, a o tom, že ve vztahu k základnímu onemocnění se ustálil zdravotní stav žalobce již v roce 1986, a proto nároky uplatněné v souvislosti s onemocněním ledvin a následnými zákroky až v roce 1997 jsou promlčeny. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že jde o případ hodný mimořádného zřetele, a proto „přikročil k výraznějšímu zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění“ a přiznal žalobci další 5-ti násobek základní částky bodového ohodnocení. Za otázku zásadního právního významu považoval to, „zda jde o odpovědnost za škodu z pracovněprávního nebo občanskoprávního vztahu, kdy se ustálil zdravotní stav žalobce natolik, aby bylo možno provést ohodnocení jeho ztížení společenského uplatnění, tedy zda je poškození zraku vyvrcholením jeho zdravotních obtíží nebo novou škodou a s tím i související otázky promlčení nároku“. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že i když lze souhlasit se závěrem, že poškození ledvin a další zdravotní postižení žalobce vznikla v přímé souvislosti s onemocněním, které se u žalobce projevilo v časové souvislosti s výkonem vojenské základní služby, je názoru, že základní poškození zdraví z roku 1973 nelze posoudit jako pracovní úraz ani jako nemoc z povolání. Proto nelze ani „novou škodu“, tj. částečnou ztrátu zraku z května 1990, posuzovat podle ustanovení § 187 zák. práce jako obecnou odpovědnost organizace za škodu. Nesouhlasí také se