21 Cdo 2606/99 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2606/99 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce E. S. proti žalovanému P. f. T., a.s., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 151/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 1999 č.j. 20 Co 166/99-34, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 18.8.1998 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce ve funkci generálního ředitele „v průběhu měsíce července a srpna 1998 investoval prostředky penzijního fondu v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 42/1994 Sb.\". Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným trvá. Žalobu odůvodnil zejména tím, že formulace důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru „rozhodně nesplňuje požadavek ustanovení § 55 zákoníku práce\", neboť není skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným (podle jeho názoru „dokonce není skutkově vymezen vůbec\"), a kromě toho - jak uvedl dále - se ani vytýkaného porušení pracovní kázně nedopustil. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15.12.1998 č.j. 27 C 151/98-17 žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vyhověl, žalobu na určení, že pracovní poměr trvá, zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit\" žalobci náklady řízení ve výši 4.225,- Kč „k rukám dr. L. H.\". Ve věci samé dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatným právním úkonem, neboť skutkové vymezení důvodu je natolik nedostatečné, že „nelze důvod tohoto opatření vůbec přezkoumat\". Jestliže žalovaný teprve ve vyjádření k žalobě důvod okamžitého zrušení pracovního poměru „upřesňoval a doplnil o další skutková tvrzení\" a dovolával se dokumentů Komise pro cenné papíry a Ministerstva financí, které byly zpracovány až v říjnu 1998, jedná se právě o postup, kterému se ustanovení § 55 zák. práce „zjevně snaží zabránit\". K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.6.1999 č.j. 20 Co 166/99-34 rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku ve věci samé\" potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že „se jejich náhrada žalobci nepřiznává\", rozhodl, že se žalobci „nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení\" a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud se „ztotožnil\" se závěrem soudu prvního stupně, že „okamžité zrušení pracovního poměru nesplňuje náležitosti uvedené v ustanovení § 55 zák. práce\", především „požadavek určitosti a nezaměnitelnosti skutku\". Odvolací soud poukázal na skutečnost, že žalobce prováděl z titulu své funkce ve společnosti v průběhu měsíce července a srpna 1998 „celou řadu finančních operací\" a že žalovaný teprve v průběhu řízení specifikoval dvě z nich provedené v červenci a „blíže neupřesnil\", k jakým investicím mělo dojít v měsíci srpnu. Rozhodnutí o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že v rozhodnutí není řešena otázka zásadního právního významu pro judikaturu soudů, ale „standardním postupem je řešena otázka určitosti písemného vylíčení skutkového stavu\". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť odvolacím soudem posuzovaná otázka, zda vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru učiněné žalovaným, je „dostačující a vyhovující z hlediska § 55 zák. práce\", má podle jeho názoru zásadní právní význam. Namítal, že obsah právního úkonu je třeba posuzovat jako celek, tedy nejen z hlediska ustanovení § 55 zák. práce, ale též s ohledem na „příslušná ustanovení\" zákona č. 42/1994 Sb. Protože v průběhu měsíců července a srpna 1998 došlo jen ke dvěma případům investování prostředků žalovaného v rozporu se zákonem č. 42/1994 Sb. (žalovaný označil případy smluv ze dne 17.7.1998 a 22.7.1998) a protože zákon č. 42/1994 Sb. zcela taxativně vymezuje způsob investování prostředků penzijního fondu, od kterého se nelze odchýlit, žalobci „muselo být již při uzavírání smluv známo, že zcela zásadním způsobem porušuje své povinnosti\" plynoucí mu z uvedeného zákona i z jeho funkce. Závěr o nedostatečném skutkovém vymezení okamžitého zrušení pracovního poměru, však odvolací soud učinil, aniž by se zabýval „taxativními ustanoveními\" zákona č. 42/1994 Sb., která obsahují výčet možností investování prostředků investičního fondu „a tím činí skutkové vymezení okamžitého zrušení pracovního poměru zcela přesné a nezaměnitelné s jinými důvody\". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže ve výroku svého potvrzujícího rozsudku návrh zamítne, ale i v případě, že o návrhu účastníka - v rozporu se zákonem - vůbec nerozhodne. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní o