21 Cdo 2670/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2670/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 7. 2024 Spisová značka:21 Cdo 2670/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2670.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Plat Odměna Dotčené předpisy:§ 134 předpisu č. 262/2006 Sb. § 224 odst. 2 písm. b) předpisu č. 262/2006 Sb. § 353 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 8. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2670/2023-159 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. R., zastoupené JUDr. Dominikem Brůhou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Hartigova č. 1107/54, proti žalované Zdravotnické záchranné službě Pardubického kraje se sídlem v Pardubicích, Průmyslová č. 450, IČO 69172196, zastoupené Mgr. Evou Tykalovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 699/28, o 40 665 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 108 C 9/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. května 2023, č. j. 23 Co 23/2023-138, takto: I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. září 2022, č. j. 108 C 9/2021-97, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 22. 12. 2021 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 40 665 Kč s 8,25% úrokem z prodlení z částek a za dobu, jež specifikovala. Žalobu zdůvodnila tím, že je u žalované v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 22. 7. 2009, v roce 2020 jí žalovaná na základě usnesení vlády České republiky č. 518 ze dne 7. 5. 2020 přiznala tzv. Covid odměnu za období březen až květen 2020 ve výši 120 000 Kč, která jí byla vyplacena ve výplatě platu za měsíc červen 2020 pod položkou „jubilea“, čímž byla účelově vyloučena z dosaženého výdělku pro účely výpočtu průměrného výdělku žalobkyně stanoveného žalovanou ke dni 1. 7. 2020 a ke dni 1. 10. 2020 a žalovaná tak neoprávněně krátila žalobkyni na platových právech a právu na náhradu platu, a to konkrétně na úseku náhrad za dovolenou a zákonných příplatků k platu stanovených zákoníkem práce procentem z průměrného výdělku, to vše v následujících dvou kalendářních čtvrtletích po vyplacení mimořádné odměny. Tato odměna je složkou platu a měla být povinně zahrnuta do výpočtu průměrného výdělku podle § 351 a násl. zákoníku práce. Rozdíl ve vyplacených částkách na dlužných platových nárocích a náhradě platu činí celkem 40 665 Kč. 2. Žalovaná se bránila námitkou, že je příspěvkovou organizací zřízenou příslušným krajem a jako taková musí respektovat pravidla určená zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Finanční prostředky pro vyplacení odměn za měsíce březen, duben a květen 2020 obdržela spolu s rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví č. OKP/37/1102/2020 ze dne 12. 6. 2020 o poskytnutí jednorázového neinvestičního finančního příspěvku ze státního rozpočtu ČR, vydaným na základě usnesení vlády České republiky č. 518 ze dne 7. 5. 2020. Součástí rozhodnutí byl rovněž pokyn k vyplacení podle ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce a v režimu tohoto ustanovení. Odměna za období březen až květen 2020 byla žalobkyni vyplacena ve výplatě platu za měsíc červen 2020 v souladu s tímto rozhodnutím podle ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, proto nebyla zahrnuta do průměrného měsíčního výdělku zaměstnance. Jiný přístup by podle názoru žalované byl v rozporu s péčí řádného hospodáře a s rozpočtovými pravidly a bylo by také v rozporu s dobrými mravy, pokud by žalovaná jakkoliv upravovala pravidla stanovená vládou. Zdůraznila, že vládou poskytnuté finanční prostředky byly určeny k vyplacení jednorázové odměny za práci při zvládání mimořádné epidemiologické situace při péči o pacienty s vysoce virulentním agens, virem SARS-CoV-2, a dovozuje, že vládou a ministerstvem byl zvolen postup podle ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce s ohledem na účel vyplacení odměny. Podle jejího názoru z ustanovení § 3 písm. a) zákona č. 218/2000 Sb. v platném znění vyplývá, že finanční prostředky jí byly přiděleny ve formě dotace, spolu s dotací obdržela od Ministerstva zdravotnictví přesný pokyn, jak mají být dotační prostředky vyplaceny, a přesný účel, k němuž byla dotace poskytnuta, přičemž se nejednalo o pouhé doporučení ministerstva, nýbrž o rozhodnutí o přidělení dotace a stanovení podmínek k jejímu čerpání ve smyslu ustanovení § 14 odst. 4 písm. c) – j) zákona č. 218/2000 Sb., bylo tedy její povinností respektovat podmínky tak, jak byly stanoveny rozhodnutím ústředního správního orgánu. Vyplacení odměn, jak se ho domáhá žalobkyně, by bylo jednoznačně neoprávněným použitím peněžních prostředků státního rozpočtu ve smyslu ustanovení § 3 písm. e) zákona č. 218/2000 Sb. 3. Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 9. 2022, č. j. 108 C 9/2021-97, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla zaměstnaná u žalované v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 22. 7. 2009 na pozici zdravotní sestra – specialistka na plný pracovní úvazek a tento pracovní poměr trval i v rozhodném období roku 2020. Žalovaná přiznala žalobkyni odměnu za práci v období pandemie Covid-19 ve výši 120 000 Kč hrubého, která jí byla za období měsíců březen až květen 2020 vyplacena pod položkou „jubilea“ a nebyla zahrnuta do výpočtu průměrného výdělku žalobkyně, tedy neovlivnila příplatky za práci v sobotu a v neděli a za práci přesčas a ve svátek v období měsíců červenec–prosinec 2020. Dovodil, že žalovaná, která je příspěvkovou organizací zřízenou příslušným krajem, je při svém hospodaření povinna řídit se pravidly stanovenými zákonem č. 218/2000 Sb., Ministerstvo zdravotnictví jako poskytovatel dotace ve svém rozhodnutí č. OKP/37/1102/2020 ze dne 12. 6. 2020 jasně vymezilo postup pro využití peněžních prostředků státního rozpočtu a žalovaná neměla možnost se od tohoto postupu odchýlit, neboť by se dopustila neoprávněného použití finančních prostředků z dotace ve smyslu ustanovení § 3 písm. e) zákona č. 218/2000 Sb. a zavdala by tak důvod, aby ji poskytovatel dotace vyzval k vrácení finančních prostředků podle § 14f zákona č. 218/2000 Sb. Jestliže by žalovaná postupovala tak, jak se domáhá žalobkyně, použila by dané finanční prostředky v rozporu se stanoveným účelem a navíc by překročila objem prostředků na platy, neboť vyplacená dotace s důsledky pro náhrady platu zaměstnanců nejen nepočítala, ale stanovenými podmínkami pro výplatu je zjevně vylučovala. Takový postup dle názoru soudu prvního stupně nelze na žalované spravedlivě požadovat. S odkazem na zdůvodnění rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví usoudil, že dotace byla z kapitoly státního rozpočtu uvolněna z důvodu podílení se záchranných služeb jako jedné ze složek IZIS na zvládání mimořádných událostí, za kterou lze vypuknutí pandemie Covid-19 považovat a podřadit ji pod režim zákona [§ 224 odst. 2 písm. b) zák. práce], stát odměnu poskytl s cílem udržet a stabilizovat tyto zaměstnance při práci v podmínkách mimořádné události a ocenit ty, kdo pracovali ve ztíženém pracovním režimu s výrazným rizikem nákazy v té době zcela nového onemocnění, v přímém kontaktu s osobami, které byly či mohly být tímto onemocněním nakaženy, a za situace, kdy bylo velmi obtížné zajistit dostatečné množství ochranných prostředků a nebylo ani zřejmé, zda jsou pro tyto pracovníky dostatečnou ochranou. Jedním z motivačních faktorů, který by vyjadřoval ocenění toho, že zaměstnanci zůstávají ve svých profesích a tyto neopouštějí, je ocenění finanční, k čemuž dospěl i stát, pokud pro všechny zaměstnance záchranných služeb vyhlásil dotační program a poskytl jednorázový neinvestiční finanční příspěvek ze státního rozpočtu, přičemž v samotném rozhodnutí v bodě 5 byly tyto prostředky označeny jako ty, které budou tvořit odměnu podle § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, a byly žalovanou jako zaměstnavatelem vnímány tak, že mají upevnit fungování specifického povolání, které má do té míry vysoké požadavky na své zaměstnance, že je cílem je v těchto profesích udržet. Nebyl přitom sta