21 Cdo 2681/2016 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2681/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce DIAMO, státního podniku se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČO 00002739, zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami VII, 28. října č. 184, proti žalované K. V., jako dědičce po Z. V., zemřelému dne 10. září 2015, zastoupené JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem se sídlem v Příbrami III, Zahradnická č. 74, o 474.813,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 158/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2016 č.j. 23 Co 292/2015-174, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 22.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jaroslava Sýkory, advokáta se sídlem v Příbrami III, Zahradnická č. 74. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou dne 26.6.2014 u Okresního soudu v Příbrami domáhal, aby mu Z. V. zaplatil 474.813,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že Z. V. byl zaměstnancem právního předchůdce žalobce Uranových dolů Příbram a že mu byla z důvodu zjištěné nemoci z povolání "přiznána" náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Mezi zaměstnavatelem a Z. V. byla uzavřena dne 5.7.1989 dohoda o vyplacení náhrady za ztrátu na výdělku, podle níž "od výdělku Z. V., kterého dosahoval před zjištěním nemoci z povolání, byl odečítán přiznaný invalidní důchod a dosahovaný výdělek Z. V. po jeho převedení na jinou práci", a v níž se Z. V. zavázal informovat zaměstnavatele o svých příjmech. V rozporu s touto povinností Z. V. zamlčel žalobci skutečnost, že "v období od roku 2002 do prosince roku 2011 pobíral od Obce Bratkovice odměnu v souvislosti s výkonem funkce člena zastupitelstva a starosty této obce"; žalobce z tohoto důvodu "přeplatil" Z. V. na náhradě za ztrátu na výdělku o částku 600.945,- Kč, na kterou byly vydány ze strany Specializovaného finančního úřadu platební výměry na "odvod za porušení rozpočtové kázně" a současně byla žalobci "ze strany Specializovaného finančního úřadu vyměřena penále za porušení rozpočtové kázně a penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně v celkové výši 474.813,- Kč". Z. V. dosud dobrovolně žalobci uhradil pouze "přeplatek na náhradě za ztrátu na výdělku", odmítl však uhradit náhradu škody ve výši vyměřených penále, která žalobci vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti Z. V. informovat žalobce o "změně ve svých příjmech". V souvislosti se zatajením příjmů ze strany Z. V. bylo proti němu vedeno trestní řízení u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 76/2012 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11.3.2014 č.j. 13 To 418/2013-308 byl Z. V. "uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu, kterého se dopustil zatajením příjmů vůči žalobci". Z. V. namítal, že vznik škody nezavinil a že nebyla dána příčinná souvislost mezi jeho chováním a škodou, která žalobci vznikla, když nebyl účastníkem řízení, ve kterých byla žalobci uložena povinnost uhradit "odvody za porušení rozpočtové kázně", nemohl ovlivnit výsledek řízení, ani podat odvolání a žalobce se odvolal pouze proti platebním výměrům, kterými byla vyměřena penále, avšak nedomáhal se přezkumu platebních výměrů na odvody za porušení rozpočtové kázně a odvolací orgán tak neměl možnost přezkoumat námitky týkající se otázky porušení rozpočtové kázně, a že "odměnu starosty nevnímal jako mzdu, neboť nebyl dostatečně poučen jako příjemce náhrady za ztrátu na výdělku". Dále namítal, že nárok žalobce byl promlčený. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 28.4.2015 č.j. 5 C 158/2014-104 uložil Z. V., aby zaplatil žalobci 237.406,50 Kč, zamítl žalobu o zaplacení dalších 237.406,50 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobci vznikla škoda, když "na základě rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství poukázal částky 100.056,- Kč a 374.757,- Kč", že škoda vznikla v příčinné souvislosti s jednáním Z. V., který zamlčel svůj příjem a způsobil tím chybný výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, a že právo žalobce na náhradu škody promlčeno nebylo, když předmětná částka byla zaplacena dne 23.1.2013. Soud prvního stupně však shledal "důvod ve smyslu ustanovení § 257 odst. 4 zákoníku práce pro úhradu poměrné části škody dle zavinění", když s odkazem na "odůvodnění rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně" dovodil, že "bylo plně v kompetenci žalobce stanovit pravidla pro zjištění všech existujících příjmů Z. V. a žalobce se své zodpovědnosti nemůže zbavit jen konstatováním, že nemá žádnou možnost si ověřit, zda údaje poskytované poživatelem náhrady jsou pravdivé, kompletní a bez vady", "neměl se spokojit s pouhým čestným prohlášením", ale měl například spoluprací s příslušnými orgány vyžadovat potvrzení čestných prohlášení, nebo zjistit další příjmy Z. V.; z tohoto důvodu byla Z. V. uložena povinnost zaplatit jednu polovinu "žalované škody". Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali žalobce a Z. V. odvolání a Z. V. dne 10.9.2015 zemřel. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11.11.2015 č.j. 23 Co 292/2015-156 rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno se žalovanou, která byla jmenována správkyní pozůstalosti. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 16.11.2015 č.j. 25 D 1032/2015-124 bylo žalované potvrzeno, že nabyla dědictví po Z. V. Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 12.1.2016 č.j. 23 Co 292/2015-174 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 237.406,50 Kč, a potvrdil ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení dalších 237.406,50 Kč; současně rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení, když "škoda vznikla zaplacením uložených penále dne 23.1.2013" a žaloba byla podána dne 26.6.2014, dovodil, že vztah mezi žalobcem a Z. V. byl "vztahem občanskoprávním, neboť škoda vznikla žalobci zaplacením penále a ke zmenšení majetku nedošlo zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním", a dospěl k závěru, že mezi porušením právní povinnosti Z. V. "řádně a pravdivě sdělit žalobci výši svých příjmů pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku" a vzniklou škodou nebyla dána příčinná souvislost, neboť penále byla uložena žalobci správním rozhodnutím, jehož správnost nelze v civilním řízení přezkoumávat, v důsledku jednání žalobce, které "bylo jako nesprávné spatřováno v jeho postupu při zjišťování příjmů Z. V.". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že vztah mezi žalobcem a Z. V. byl vztahem pracovněprávním, neboť Z. V. byl "poživatelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti", že ke zmenšení majetku žalobce došlo "jednáním Z. V., když zatajil své příjmy a pro toto své jednání byl v trestním řízení uznán vinným z trestného činu podvodu", a že je současně dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním Z. V. a škodou vzniklou žalobci, neboť v případě, kdyby Z. V. své příjmy nezatajil, žalobce by je ve výpočtu vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku zohlednil, "k chybnému čerpání prostředků ze státního rozpočtu ze strany žalobce by nedošlo" a nedošlo by ani k "vyměření penále za chybné použití těchto prostředků". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl. Zdůraznila, že "penále byla žalobci uložena pro jeho jednání, které bylo nesprávné v jeho postupu při zjišťování příjmů Z. V.", a že nebylo prokázáno porušení právní povinnosti ze strany Z. V., ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody. Uvedla, že předmětem řízení byla náhrada škody za zaplacená "penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně", nikoliv "odvod za porušení rozpočtové kázně" a, "není-li odpovědnost žalované dána co do podstaty věci, není dána ani její odpovědnost za penále za prodlení". Nárok žalobce je současně promlčen, neboť povinnost platit penále vzniká okamžikem, kdy se žalobce ocitl v prodlení, a nikoliv až vydáním platebního výměru, neboť platebním výměrem se pouze předepisuje k úhradě nezaplacené penále. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, který