21 Cdo 2765/2021 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2765/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 2. 2022 Spisová značka:21 Cdo 2765/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.2765.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dobré mravy Promlčení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 5. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1295/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2765/2021-147 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce L. M., narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o 129 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 87/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2021 č. j. 62 Co 99/2021-103, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021 č. j. 62 Co 99/2021-103 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je [v závěru, že žalovanou vznesená námitka promlčení nároku žalobce na doplatek platu za dobu od 1. 1. 2012 do 30. 11. 2014, který žalobce uplatnil žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 3. 8. 2020, nebyla (s přihlédnutím ke všem okolnostem) uplatněna v rozporu s dobrými mravy] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K otázce posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska korektivu dobrých mravů srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, který byl uveřejněn pod č. 8 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2159/2017 a v nich uvedený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje; uplatnění námitky promlčení se však příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž je za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Namítá-li dovolatel, že „odvolací soud v souvislosti s námitkou porušení principu dobrých mravů odmítl odkazy žalobce na ve věci konstantní judikaturu Nejvyššího soudu“, kdy poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 a ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2159/2017 a dále na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 2552/18, pak přehlíží, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 se otázky uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy vůbec netýká a že v dalších uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud a Ústavní soud aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci. Ve věci, v níž byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2159/2017, soudy dospěly k závěru, že zaměstnankyně žalované, která podala u soudu žalobu na doplatek platu za období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2014 dne 2. 3. 2016, nezavinila marné uplynutí promlčecí doby (po 5. 3. 2015) a že námitka promlčení byla žalovanou uplatněna – s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu – v rozporu s dobrými mravy, na základě skutkového zjištění, že již dne 5. 3. 2015 začala být otázka doplatku platu do výše podle platové základny odvíjející se od správně určené „průměrné nominální mzdy v nepodnikatelské sféře“ projednávána ve vedení žalované, zaměstnanci žalované vykonávající činnosti uvedené v ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, s tím byli seznámeni a byli žalovanou ujišťováni, že se o doplacení platových nároků jedná, že řešení je připravováno ve spolupráci s Ministerstvem financí a že vládě bude ke schválení předložena příslušná dohoda. V zaměstnancích žalované proto bylo vzbuzeno legitimní očekávání, že po vyřešení platových otázek spojených se správným určením „průměrné nominální mzdy v nepodnikatelské sféře“ se soudci a se státními zástupci bude věc kladně vyřešena i s nimi (i s ohledem na to, že co do použití průměrné měsíční mzdy pro výpočet platové základny nebyl důvod činit mezi dotčenými profesemi rozdíl). Uvedené skutkové zjištění se však nevztahuje k případu žalobce, který byl u žalované zaměstnán jen do 30. 11. 2014 (žalobce sám v dovolání uvádí, že o „meritu žaloby“ se dozvěděl „až koncem roku 2019, v rámci zmínky bývalého kolegy při náhodném setkání“) a v němž žalovaná svým postupem žádné legitimní očekávání ve vztahu k doplatku platu nevzbudila. Dovolatel přitom svůj nárok na doplatek platu uplatnil až více než čtyři roky poté, co vláda České republiky podle zjištění odvolacího soudu na své schůzi dne 30. 3. 2016 s návrhem řešení „platového narovnání právních zástupců Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových“ nesouhlasila. Namítá-li dovolatel, že „desetiletá objektivní lhůta bezpochyby dosud neuplynula, stejně jako neuplynula ani tříletá subjektivní lhůta, přičemž namístě zde je též posoudit zřejmý úmysl žalovaného poškodit žalobce“, a nesouhlasí-li se závěrem odvolacího soudu o promlčení uplatněného nároku na doplatek platu s tím, že „žalovaný nárok se netýká platu jako takového, ale nedoplatku či bezdůvodného obohacení“, postrádá jeho dovolání v této části vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, které je povinnou náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. V případech, v nichž dovolání může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti považuje za splněné, tj. od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. 32 Cdo 1389/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedenou námitkou žalobce se proto dovolací soud nemohl zabývat. K založení přípustnosti dovolání p