21 Cdo 2843/2011 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2843/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 2. 2013 Spisová značka:21 Cdo 2843/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2843.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zástavní právo Dotčené předpisy:§ 200z odst. 1 o. s. ř. § 200z odst. 2 o. s. ř. § 200za odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:27. 2. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2843/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavní věřitelky Československé obchodní banky, a.s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, proti zástavní dlužnici M. R., zastoupené JUDr. Karlem Fouskem, advokátem se sídlem v Bělé pod Bezdězem, Masarykovo nám. č. 83, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 Nc 1012/2010, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 19. dubna 2011 č.j. 15 Co 195/2011-90, takto: I. Dovolání zástavní dlužnice se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Zástavní věřitelka se žalobou podanou dne 11.3.2010 u Okresního soudu v Pelhřimově domáhala, aby soud nařídil k uspokojení její "pohledávky dle notářského zápisu ze dne 28.3.2001 sp. zn. NZ 84/2001, N 85/2001 sepsaného notářkou JUDr. Blankou Vosátkovou, České Budějovice, Mánesova 3/11, ve výši 62.660,- USD prodej zástavy budovy čp. stojící na pozemku parc. č. a pozemků - parc. č. o výměře 166 m2 a parc. č. o výměře 919 m2, se všemi součástmi a příslušenstvím, zaps. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov na LV č. pro obec a k.ú. Kamenice nad Lipou". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že k předmětným nemovitostem bylo ve prospěch zástavní věřitelky zřízeno usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 2.9.2003 č.j. E 364/2003-63 soudcovské zástavní právo k zajištění pohledávky za J. R., který přistoupil k úvěrovému závazku ve výši 125.946,34 USD dlužníka "A. R. a synové s.r.o., Sklárna Včelnička se sídlem Včelnička 44", a že zajištěná pohledávka představuje "jistinu a úroky do dne prohlášení konkursu na uvedeného dlužníka ve výši 62.660,- USD". Zástavní věřitelka se domnívá, že jsou splněny zákonné předpoklady podle ustanovení § 200z odst. 1 občanského soudního řádu, neboť doložila výši své pohledávky vůči dlužníku J. R., zřízení zástavního práva a osobu zástavní dlužnice. Zástavní dlužnice namítla, že není věcně pasivně legitimována, neboť nemá se zástavní věřitelkou "žádný závazkový právní vztah, ve kterém by byla pohledávka zástavní věřitelky zajištěna zástavou". Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 8.12.2010 č.j. 3 Nc 1012/2010-59 žalobě vyhověl a rozhodl, že zástavní dlužnice je povinna zaplatit zástavní věřitelce na náhradě nákladů řízení 3.000,- Kč. Dovodil, že zástavní věřitelka prokázala základ a výši své pohledávky (notářským zápisem ze dne 28.3.2001 sp. zn. NZ 84/2001, N 85/2001, soudními spisy sp. zn. E 364/2003 a 5 E 43/2009 a interním výpisem z úvěrového účtu), že zajištění této pohledávky zástavním právem k předmětným nemovitostem bylo doloženo "pravomocným usnesením Okresního soudu v Pelhřimově o zřízení soudcovského zástavního práva č.j. E 364/2003-63" a že zástavní dlužnice je ve věci pasivně legitimována, neboť v důsledku právních účinků zřízení soudcovského zástavního práva došlo ve smyslu ustanovení § 156 občanského zákoníku k zajištění předmětné pohledávky zástavní věřitelky zástavním právem; zástavní dlužnice nabyla vlastnictví k předmětným nemovitostem smluvně v důsledku dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 11.11.2003, a proto vůči ní působí - jako pozdějšímu vlastníku zástavy - takto zřízené zástavní právo. K odvolání zástavní dlužnice Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 19.4.2011 č.j. 15 Co 195/2011-90 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejprve dovodil, že ustanovení § 165 a § 165a občanského zákoníku dopadají také na soudcovské zástavní právo a že zástavní věřitel se může domáhat nařízení soudního prodeje zástavy podle ustanovení § 200y a násl. občanského soudního řádu rovněž na základě soudcovského zástavního práva, a odmítl námitku zástavní dlužnice o nedostatku její pasivní věcné legitimace s odůvodněním, že na základě dohody o vypořádání společného jmění, uzavřené mezi zástavní dlužnicí a Ing. P. M. jako správcem konkursní podstaty úpadce J. R. dne 11.11.2003, nedochází ke zpeněžení majetku v konkursní podstatě ve smyslu ustanovení § 27 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání a že proto uzavřením této dohody o vypořádání společného jmění nezaniklo předmětné zástavní právo. Zástavní věřitelka se tedy domáhá nařízení prodeje zástavy v souladu se zákonem. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala zástavní dlužnice dovolání. Namítá, že odvolací soud "nesprávně posoudil stěžejní právní otázku jednoty osoby povinného podle vykonatelného titulu a vlastníka předmětných nemovitostí v okamžiku podání návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva", že předmětné nemovitosti nejsou "zástavou zajišťující pohledávku zástavní věřitelky" a že zástavní dlužnice nemůže být ve smyslu ustanovení § 164 občanského zákoníku osobou "v postavení zástavního dlužníka". Zástavní dlužnice rovněž odmítá názor soudů, že by předmětné nemovitosti nabyla "smluvně na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 11.11.2003". Z "podstaty institutu společného jmění manželů" totiž vyplývá, že každý z manželů je vlastníkem (nikoliv spoluvlastníkem) celé věci, přičemž jeho právo je omezováno vlastnickým právem druhého manžela, a zástavní dlužnice proto dohodou o vypořádání společného jmění "nemohla ničeho nabýt, neboť byla vlastnicí předmětných nemovitostí již na základě kupní smlouvy ze dne 2.6.2000 spolu se svým manželem". Zástavní dlužnice se stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí ke dni zániku společného jmění manželů, tj. ke dni 4.12.2002, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích o prohlášení konkursu na majetek jejího manžela. Protože zástavní věřitelka podala návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech teprve dne 24.2.2003, kdy předmětné nemovitosti byly ve vztahu k povinnému věcí cizí, není zástavní dlužnice z pohledu zřízení zástavního práva vlastnicí pozdější a nemůže být v postavení zástavní dlužnice ve smyslu ustanovení § 164 odst. 2 občanského zákoníku. Dovolatelka dále namítá, že soud prvního stupně v rozporu s ustanoveními § 6 a 118a občanského soudního řádu odmítl účastníkům při jednání sdělit svůj právní názor na věc a že odvolací soud sám potřebná poučení neposkytl a navíc v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu zamítl uvedení nových skutečností a návrh na provedení nového důkazu. Zástavní dlužnice navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zástavní věřitelka navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedla, že napadené usnesení odvolacího soudu považuje za správné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "občanského soudního řádu"), neboť napadené usnesení bylo vydáno v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal věc ve smyslu ustanovení § 242 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívěj