21 Cdo 2864/2009 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2864/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 12. 2011 Spisová značka:21 Cdo 2864/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2864.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dědění Náklady pohřbu Dotčené předpisy:§ 470 odst. 1 obč. zák. § 470 odst. 2 obč. zák. § 100 obč. zák. § 101 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:7. 2. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2864/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. M. F., zastoupeného JUDr. Karlem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Žertvách č. 2230/42, proti žalované n. K. F., zastoupené Ing. V. G., a D. G., jako zákonnými zástupci, zastoupené JUDr. Jaroslavem Doudou, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova č. 242, o 1.841,10 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 151/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2009, č. j. 23 Co 133/2009-66, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 3. prosince 2008, č. j. 5 C 151/2008-46, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha – západ (změněnou se souhlasem soudu) domáhal vydání rozsudku, jímž by soud „uložil žalované povinnost uhradit mu částku 55.465,10 Sk spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 55.465,10 Sk ode dne podání žaloby do zaplacení“. Uvedl, že „žalovaná je jedinou dcerou a výlučnou dědičkou po své matce K. F.,“; že „zajistil veškeré náklady pohřbu matky žalované“; že „žalovaná odpovídá podle § 470 obč. zák. za náklady pohřbu jmenované“; že „žalovaná přes opakované výzvy dosud jeho pohledávku zcela neuhradila“ a že zbývá uhradit pohledávku „ve výši 55.465,10 Sk“. Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 3.12.2008, č.j. 5 C 151/2008-46, „návrh žalobce, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 55.465,10 Sk s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 55.465,10 Sk od 1.4.2008 do zaplacení“ zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 24.526,- Kč. Uvedl, že „pravomoc soudu České republiky je dána podle čl. 2 odst. 1 Nařízení rady (ES) č. 44/2001 o soudní příslušnosti“, neboť „žalovaná má bydliště na území ČR“; že „o dědictví po K. F., zemřelé (dále také jen „zůstavitelka“) bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Trenčíně ze dne 21.8.2007, č.j. 26 D 1303/2005-104, a usnesení nabylo právní moci dne 4.10.2007“; že „hodnota dědictví činila 671.070 Sk a jedinou dědičkou ze zákona se stala žalovaná“; že „žalobce se po žalované domáhá náhrady nákladů spojených s pohřbem zůstavitelky“; že „jde o požadavek z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 454 obč. zák.“; že „žalobce platil za žalovanou náklady pohřbu zůstavitelky“ a že proto „žalobci vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši přiměřených nákladů spojených s pohřbem zůstavitelky“; že „podle § 107 obč. zák. začala plynout objektivní tříletá lhůta k vydání plnění z bezdůvodného obohacení dne 11.8.2005, kdy byly doplaceny náklady na pohřeb zůstavitelky“; že „tímto dnem došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalované“; že „žalobce je bratrem zůstavitelky a strýcem žalované“; že „s matkou žalované byl v blízkém kontaktu a lze tedy předpokládat, že mu po smrti zůstavitelky bylo zcela zřejmé, že jedinou dědičkou po zůstavitelce je žalovaná (dcera zůstavitelky)“; že tedy „v den doplacení nákladů pohřbu věděl žalobce, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil“, když „při jednání s notářem dne 12.8.2005 muselo být žalobci potvrzeno, že jedinou dědičkou je žalovaná“; že „nejpozději 12.8.2005 začala plynout dvouletá promlčecí lhůta“; že „návrh byl podán dne 1.4.2008, tedy po uplynutí promlčecí lhůty“; že „žalovaná se promlčení dovolala“, a proto „nebylo možné právo žalobci přiznat“. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.4.2009, č. j. 23 Co 133/2009-66, rozsudek soudu prvního stupně změnil „ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu“; potvrdil „v zamítavém výroku“ a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 22.120,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že, „jestliže náklady spojené s pohřbem zůstavitelky hradila jiná osoba (než dědic), vzniklo žalované bezdůvodné obohacení podle § 454 obč. zák.“ a že „k promlčení nároku žalobce došlo ve dvouleté subjektivní lhůtě, která je upravena v ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák.“; že „nedošlo ke stavení promlčení podle § 112 obč. zák.“, protože „tím, že žalobce uplatnil svoji pohledávku v dědickém řízení, neuplatnil své právo u soudu“; že „ke stavení promlčecí lhůty dochází jenom v případě podání žaloby na plnění“; že „důvodnou není námitka, že došlo k uznání dluhu zástupkyní žalované při jednání u notáře dne 26.3.2007“; že „uznání musí vyhovovat všem náležitostem, které zákon předepisuje, jednak pro právní úkony obecně a jednak pro uznání práva zvlášť“; že „uznání musí být kvalifikované“; že „uznání dluhu musí být písemné a musí být adresováno věřiteli, dluh musí být uznán co do důvodu i výše“; že „prohlášení zástupce nezletilé dědičky, které bylo učiněno v rámci dědického řízení nelze v žádném případě považovat za uznání dluhu podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák.“; že „lhůta k uplatnění nároku začala plynout 12.8.2005 (tj. nejpozději v den, kdy žalobce přihlásil pohledávku do dědictví) a uplynula dne 12.8.2007“ a že, „byla-li žaloba podána dne 1.4.2008, byla podána po uplynutí promlčecí lhůty“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „považoval za nanejvýše pravděpodobné, že jím přihlášená pohledávka do dědického řízení, uznaná dne 26.3.2007, bude také v tomto dědickém řízení vypořádána“; že však jeho pohledávka „nebyla pojata do osvědčení o nabytí dědictví“; že „promlčení nemohlo začít běžet dne 12.8.2005, neboť v té době nezletilá žalovaná neměla ustanoveného zástupce“; že „o tom, že žalovaná má ustanoveného zástupce se dozvěděl až 29.3.2007, když ve věci dědictví po zemřelém J. F. jednal se zástupkyní žalované“; že „soud se nevypořádal dostatečně s otázkou, kdy na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení“; že, „nemá-li nezletilá povinnost zajistit pohřbení, nemohla se obohatit tím, že místo ní vynaložil náklady na pohřeb a pohřeb zajistil“; že „k bezdůvodnému obohacení došlo až tehdy, když dne 26.3.2007 přijala aktiva dědictví a odmítla uhradit pasiva dědictví“; že „bezdůvodné obohacení má povahu subsidiární a přichází v úvahu jen tam, kde nárok nelze odvodit z jiného právního titulu“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsu