21 Cdo 2872/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2872/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 1. 2025 Spisová značka:21 Cdo 2872/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.2872.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Bezprávná výhrůžka Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 587 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:24. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2872/2024-96 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce K. P., zastoupeného JUDr. Martinem Plchem, advokátem se sídlem v Mýtě, Vojtěšská č. 245, proti žalovanému BERGER BOHEMIA a. s. se sídlem v Plzni 3 – Liticích, Klatovská č. 410/167, IČO 45357269, zastoupenému JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem v Plzni 3 – Jižním Předměstí, Žižkova č. 1737/52, o neplatnost rozvázání pracovního poměru dohodou, vedené u Okresního soudu v Plzni-město pod sp. zn. 39 C 207/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2024, č. j. 13 Co 267/2024-76, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marka Görgese, advokáta se sídlem v Plzni 3 – Jižním Předměstí, Žižkova č. 1737/52. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2024, č. j. 13 Co 267/2024-76, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 3. Ve vztahu k výkladu pojmu tzv. bezprávné výhrůžky, která může mít za následek neplatnost právního jednání podle § 587 občanského zákoníku, Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že psychické donucení (nátlak) způsobuje, že vůle jednajícího je deformována pod vlivem bezprávné výhrůžky, a tudíž není projevem přání jednajícího účastníka právního (pracovněprávního) vztahu, ale jeho důvodné obavy (důvodného strachu). Jednající osoba tak například uzavře smlouvu (dohodu) podle pokynů druhého účastníka právního vztahu, kterou by nebýt důvodné bázně (kupř. o svou osobu či osoby blízké, popř. o své majetkové, ekonomické či jiné zájmy) za normálních poměrů neuzavřela. Každý psychický nátlak (psychické donucení) ovšem nelze považovat za nepřípustný. O bezprávnou výhrůžku jde tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Konečně musí být bezprávná výhrůžka adresována tomu, jehož právní úkon (nyní právní jednání) se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, uveřejněný pod č. 12/1999 v časopise Soudní judikatura, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněného pod č. 70/2011 Sb. rozh. obč., anebo též závěry uvedené ve vztahu k této otázce v dovolatelem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 1198/2003). 4. Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit, za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) uzavřeného pod jeho vlivem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005); tak je tomu například v případě, kdy zaměstnavatel svůj návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou odůvodní tím, že podle jeho názoru jsou zde důvody, pro které by mohl se zaměstnancem pracovní poměr zrušit okamžitě (srov. například dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001). Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. Právní úkon (nyní právní jednání) donuceného adresáta musí být v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází od druhého subjektu právního úkonu (právního jednání), anebo od třetí osoby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006, uveřejněný pod č. 157/2009 v časopise Soudní judikatura). 5. K uvedeným závěrům, k nimž dospěl za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, se pak dovolací soud přihlásil i ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014 (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněného pod č. 79/2020 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 992/2023, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 21 Cdo 886/2023, na který poukazuje sám dovolatel). 6. Bylo-li v řízení před soudy v projednávané věci zjištěno, že dohoda o rozvázání pracovního poměru, kterou žalobce uzavřel s žalovaným dne 30. 6. 2023, nebyla uzavřena „pod tlakem či na základě výhružky“, a že „bylo jednoznačně vyvráceno tvrzení žalobce, že by na žalobce byl ze strany zaměstnavatele činěn nátlak či vyhrožování žalobci“, který „aniž byl k podpisu dohody nucen, podpis na dohodu připojil po konzultaci se svým právním zástupcem“, je závěr odvolacího soudu, že nelze dovodit neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 30. 6. 2023 ve smyslu ustanovení § 587 občanského zákoníku, v souladu s (výše uvedenou) ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit. 7. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že nelze dovodit neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 30. 6. 2023 ve smyslu ustanovení § 587 občanského zákoníku (uvádí-li, že dohodu o rozvázání pracovního poměru podepsal „v tísni a pod nátlakem žalovaného“ a také v důsledku nátlaku ze strany zaměstnance žalovaného K. K., který žalobce dne 4. 5. 2024 fyzicky napadl na pracovišti a vyhrožoval mu, a že byl k podpisu dohody „donucen“), a předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že se „jednalo o bezprávnou výhružku“, která má za následek neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru)]. 8. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn.