21 Cdo 3009/2016 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3009/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 6. 2017 Spisová značka:21 Cdo 3009/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3009.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada za ztrátu na výdělku Nemoc z povolání Dotčené předpisy:§ 371 předpisu č. 262/2006Sb. § 14 odst. 1 předpisu č. 183/1994Sb. ve znění od 01.01.2008 § 14 odst. 2 předpisu č. 183/1994Sb. ve znění od 01.01.2008 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:8. 9. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3009/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem v Příbrami, nám. T.G.Masaryka č. 1, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu č. 376/1, IČO 00551023, o 56.230,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 286/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2015 č.j. 62 Co 375/2015-151, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12.5.2015 č.j. 42 C 286/2013-119 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti částku 56.230,- Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 1.5.2013 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že z titulu nemoci z povolání jí byl dne 29.10.1990 přiznán částečný invalidní důchod a od 2.12.1990 pobírá náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity), kterou jí nejprve vyplácel její bývalý zaměstnavatel - Národní podnik Rukavičkářské závody Dobříš, a to na základě dohody ze dne 24.10.1991 „podle § 195 starého ZP“. Tato dohoda „byla respektována i všemi následnými právními nástupci národního podniku po provedené privatizaci“. Po zániku posledního z nástupců národního podniku, přešla od 1.6.2009 povinnost vyplácet žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku na žalovanou. Žalovaná (prostřednictvím příslušné pojišťovny) však žalobkyni vyplatila dne 17.8.2011 dlužnou náhradu za období od 1.6.2009 do 31.7.2011 v nižších částkách než obvykle, což podle vyjádření žalované „je způsobeno přechodem ze starého způsobu výpočtu náhrady na nový způsob platný od 1.6.1994, který byl pro žalobkyni údajně k tomuto datu výhodnější“. S tímto však žalobkyně nesouhlasí, neboť žalovaná má oproti ní „rozdílný pohled na způsob, jakým se má náhrada vypočítávat“. Podle názoru žalobkyně „celý problém spočívá v neodečtení částky 220,- Kč státního vyrovnávacího příspěvku od původně přiznaného částečného invalidního důchodu žalobkyně, jak je uvedeno v § 14 zákona č. 183/1994 Sb.“, který sice nabyl účinnosti až od 1.12.1994, ovšem „napravuje nespravedlnost, která se objevila při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku od 1.6.1994 do 30.11.1994 v souvislosti s vyplácením státního vyrovnávacího příspěvku k invalidnímu nebo částečnému invalidnímu důchodu“. Kdyby žalovaná v rámci porovnání výhodnosti způsobů výpočtu náhrad ke dni 1.6.1994 tuto částku správně odečetla od částečného invalidního důchodu žalobkyně nejen při výpočtu náhrady „novým“ způsobem (podle § 195 zák. práce ve znění účinném od 1.6.1994), ale i při výpočtu náhrady „starým“ způsobem (podle § 195 zák. práce ve znění účinném do 31.5.1994), musela by dospět k závěru, že „starý“ způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku je pro žalobkyni příznivější. Na základě podrobného výpočtu výše náhrad v jednotlivých měsících v období od 1.6.2009 do 31.3.2013 požadovala žalobkyně po žalované doplatek v celkové výši 56.230,-Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12.5.2015 č.j. 42 C 286/2013-119 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zabývaje se „klíčovou otázkou, který způsob výpočtu měl být použit podle zákona č. 74/1994 Sb. ve znění zákona č. 220/1994 Sb.“, zdůraznil, že podle judikatury dovolacího soudu „je porovnání, která z právních úprav je pro poškozeného zaměstnance příznivější, třeba provést podle stavu, jaký tu byl ke dni 1.6.1994“. Ke dni 1.6.1994 však ustanovení § 14 zákona č. 183/1994 Sb. ještě neplatilo (tento zákon nabyl účinnosti až 1.12.1994), a pokud ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že ustanovení platí i pro náhrady, jejichž výše byla stanovena před 1.12.1994, nelze podle názoru soudu prvního stupně „toto chápat jako retroaktivní ustanovení, dle kterého by bylo nutné i vyplacené náhrady podle § 195 zákona č. 65/1965 Sb., ve znění zákona č. 188/1988 Sb. přepočítat a odečíst při výpočtu 220,- Kč a vzniklý rozdíl doplatit“; účinky tohoto ustanovení, tj. odpočet 220,- Kč od invalidního důchodu, „se vztahuje jen na důchody po zrušení bývalého státního vyrovnávacího příspěvku“. Za tohoto stavu soud prvního stupně uzavřel, že pro žalobkyni byl ke dni 1.6.1994 výhodnější „nový“ způsob výpočtu náhrady podle ustanovení § 195 zák. práce ve znění účinném od 1.6.1994. Protože podle výpočtu soudu žalobkyně obdržela na náhradách za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.6.2009 do 31.3.2013 o 3.283,- Kč více, než stanoví příslušná zákonná ustanovení, byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.12.2015 č.j. 62 Co 375/2015-151 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že se na případ žalobkyně vztahuje ustanovení čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb., ve znění zákona č. 220/1995 Sb., které stanoví, že úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se provede i u zaměstnanců, kterým náhrada příslušela před 1.6.1994, je-li to pro zaměstnance příznivější, přičemž podle závěrů soudní praxe (rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.2.1997 sp. zn. 2 Cdon 603/96, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 2/1997) „porovnání, která z právních úprav je pro poškozeného zaměstnance příznivější, je třeba provádět podle stavu, jaký tu byl ke dni 1. června 1994“. Ve shodě se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že pro žalobkyni byl k uvedenému datu výhodnější výpočet provedený žalovanou podle ustanovení § 195 zák. práce, ve znění zákona č. 74/1994 Sb., kdy se od nelimitovaného průměrného výdělku před vznikem škody (po příslušné valorizaci), který v daném případě k tomuto dni činil 5.870,- Kč, odečetl částečný invalidní důchod žalobkyně (bez státního vyrovnávacího příspěvku 220,- Kč) ve výši 1.510,- Kč stanovené od 1.11.1993. Náhrada „podle nové právní úpravy“ tedy dosáhla částky 4.360,- Kč, zatímco podle „starší právní úpravy“, platné do 31.5.1994, kdy se od limitovaného průměrného výdělku před vznikem škody, který činil 5.153,- Kč, odečetl původní částečný invalidní důchod žalobkyně ve výši 906,- Kč, by náhrada činila pouze 4.247,- Kč. Podle názoru odvolacího soudu „soud prvního stupně při výpočtu správně nepřihlížel k ustanovení § 14 zákona č. 183/1994 Sb.“ (podle něhož se ode dne účinnosti tohoto zákona pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti odečítá od částečného invalidního důchodu částka 220,- Kč), neboť tento zákon „nabyl účinnosti až dne 1.12.1994 a jím zavedené pravidlo o odpočtu částky 220 Kč tudíž ke dni 1.6.1994 ještě neplatilo“ a „nebylo tak možno tento mechanismus při výpočtu v případě žalobkyně uplatnit“. Odvolací soud proto dospěl z závěru, že žalovaná „postupovala správně, když v rozhodném období vypočítávala náhradu za ztrátu na výdělku žalobkyně podle právní úpravy účinné od 1.6.1994“, přičemž „okolnost, že právní předchůdce žalované používal pro výpočet náhrady jinou metodiku, je právně nerozhodná“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil, jaká právní úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je pro žalobkyni ke dni 1.6.1994 výhodnější, jestliže ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 183/1994 Sb. neprovedl odpočet částky 220,- Kč jako tzv. státního vyrovnacího příspěvku z původně přiznaného částečného invalidního důchodu žalobkyně. Odvolací soud vycházeje z „judikátu 2 Cdon 603/96“ toto porovnání výhodnosti právních úprav náhrady provedl „s hodnotami a legislativou platnými dne 1.6.1994“, zatímco dovolatelka má za to, že porovnání by mělo být provedeno „s hodnotami z 1.6.1994 nebo z 1.10.1995, al