21 Cdo 333/2026 — Nejvyšší soud

21 Cdo 333/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 3. 2026 Spisová značka:21 Cdo 333/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.333.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Přípustnost dovolání Dovolací důvody Dokazování Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 132 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 4. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 333/2026-336 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce M. J., zastoupeného Mgr. Davidem Vavřínkou, advokátem se sídlem v Praze 8, Urxova č. 430/4, proti žalované obci Třebotov se sídlem v Třebotově, Klidná č. 69, IČO 00241741, zastoupené JUDr. Matějem Krupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 317/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2025, č. j. 23 Co 72/2025-306, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Matěje Krupy, advokáta se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2025, č. j. 23 Co 72/2025-306, zčásti neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a zčásti je uplatňován jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (jako jediný přípustný), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat. 2. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 5. V kontextu podaného výkladu dovolání v nyní projednávané věci uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje. 6. Žalobcem namítaný „rozpor s judikaturou k výkladu § 52 ZP, kdy samotné výtky předcházející výpovědi musí být konkrétní, určité, s jasně vymezenou nápravou, přiměřenou lhůtou a reálně splnitelným obsahem v mezích sjednaného druhu práce“, jakož i další námitky obsažené v dovolání (že „požadavek Žalované na 'harmonogram' nebyl obsahově ani formálně určen, neodpovídal dosavadnímu rozdělení činností vedoucího technika a v provozních poměrech technických služeb byl nahrazen účelným a funkčním provozním evidováním na jednotlivých strojích a servisních dokladech“, že žalobce „fakticky plnil požadavek vedení servisní agendy praktickým způsobem – záznamy přímo na technice … v této věci však OS ani KS nezohlednil účelovou adekvátnost takového řešení ve světle reálného provozu“, že „KS ve svém odůvodnění aproboval požadavek, který nerespektoval pracovní zařazení Dovolatele a 'povýšil' formalizaci nad materiální plnění povinnosti“, že „KS nevzal v potaz, že v bodě 24 odůvodnění sám OS shledal materiální péči o techniku jako dostačující … což představuje primární a hlavní pracovní náplň Dovolatele“, že žalobce „nikdy neobdržel přesný popis požadavku na vyklizení, inventurní soupisy, či prosté označení toho, co Žalovaná jakožto zaměstnavatel považuje za překážející, resp. nevyužitelné pro vnitřní chod technických služeb“, že odvolací soud „nevyložil, proč má zbytková 'domáckost' prostředí být kvalifikována jako neuspokojivý výsledek práce“, že soudy měly „hodnotit míru přiměřenosti požadavku zaměstnavatele – zda nepožaduje s ohledem na povahu vykonávané práce 'zcela nepřiměřený rozsah povinností'“) představují kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem. Žalobce nevymezuje žádnou právní otázku, na které napadené rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 7. Další námitky [že soud prvního stupně „nediferencoval fotografické důkazy podle doby pořízení věcí v zázemí, a KS tento deficit převzal, ač Dovolatel opakovaně vysvětloval, že zázemí dlouhodobě sloužilo i k dočasnému shromažďování odpadů od občanů (absence sběrného dvora) a že 'domácké' vybavení nebránil