21 Cdo 3347/2023 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3347/2023-573 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce Ing. Libora Diviše se sídlem v Brně – Pisárkách, Hlinky č. 45/114, IČO 65310535, insolvenčního správce dlužníka Faranji s. r. o. se sídlem v Teplicích, Tržní náměstí č. 970/2, IČO 27340147, zastoupeného JUDr. Ing. Šárkou Krejčířovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského č. 2784/24, proti žalovanému RNDr. Radku Burdovi, o zaplacení 2 300 760 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 214/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2023, č. j. 23 Co 4/2023-550, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou doručenou Okresnímu soudu Praha–západ dne 11. 6. 2020 domáhal po žalovaném zaplacení částky 2 300 760 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky od 11. 6. 2020 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný jako zaměstnanec a společnost Faranji s. r. o. (u níž byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. KSUL 23 INS 19507/2017-A-39 zjištěn úpadek a prohlášen konkurs na její majetek) jako zaměstnavatel uzavřeli pracovní smlouvu, na základě které měl žalovaný pracovat jako „ředitel developerských projektů“. Pracovní smlouva však neobsahuje jednu z podstatných náležitostí, a to den nástupu do práce, proto je neplatná a žalobce se její neplatnosti dovolává. Přestože žalovaný na základě pracovní smlouvy nevykonával žádnou činnost, pobíral od Faranji s. r. o. „minimálně“ od srpna 2012 do srpna 2017 mzdu ve výši 50 000 Kč měsíčně hrubého (36 520 Kč měsíčně čistého), za uvedené období celkem 2 300 760 Kč, a na její úkor se tak „bez spravedlivého důvodu obohatil“. 2. Žalovaný namítal, že z žalobcem uvedeného důvodu může být pracovní smlouva neplatná jen relativně, že práci pro dlužníka fakticky vykonával (účastnil se veletrhů, zajišťoval nákupy v Číně, vedl cestovní kancelář) a že uplatněný nárok je promlčený, když poslední peníze za práci mu byly uhrazeny započtením 4. 4. 2017. 3. Okresní soud Praha–západ rozsudkem ze dne 13. 5. 2022, č. j. 8 C 214/2020-510, žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci 2 300 760 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 2 300 760 Kč od 11. 6. 2020 do zaplacení, zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II). Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že mezi společností Faranji s. r. o. jako zaměstnavatelem a žalovaným jako zaměstnancem byla dne 16. 11. 2010 uzavřena pracovní smlouva na sjednaný druh práce „ředitel developerských projektů“ s místem výkonu práce „Teplice a místa staveb dle zadání majitele“, že pracovní poměr „měl skončit výpovědí ke dni 31. 7. 2017“, že na účet žalovaného u Fio banky, a. s. byly v období let 2012 až 2017 poukazovány každý měsíc opakovaně hotovostní vklady nejčastěji ve výši okolo 25 000 Kč a že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 8. 2018, č. j. KSUL 23 INS 19507/2017-A-39, byl zjištěn úpadek a prohlášen konkurs na majetek dlužníka Faranji s. r. o. a insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. Libor Diviš. Bylo rovněž zjištěno, že Faranji s. r. o. „měla sice od roku 2010 formálně jednatele v osobě J. K., ten však ve společnosti žádnou činnost nevykonával, pouze občas zjevně za úplatu podepsal nějakou listinu“, a že J. K. „je veden jako fyzická osoba v angažmá obchodních společností, ve více než 21 případech, nadpoloviční většina společností, ve kterých působí, je v likvidaci“, a „je povinným v řadě exekučních řízení“. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že pracovní smlouva ze dne 16. 11. 2010 je neplatná, neboť „neobsahuje jednu z podstatných náležitostí – den nástupu do práce“, a navíc „je otázkou, zda byla uzavřena jako vážně míněný právní úkon, kdy soud se přiklání k závěru, že tomu tak nebylo“. Měl-li žalovaný na základě neplatné pracovní smlouvy pracovat jako „ředitel developerských projektů“, pak „žádná práce odpovídající uvedenému pracovnímu zařazení nebyla v řízení zjištěna“ a pokud nějakou činnost vykonával, „se sjednaným druhem práce … neměla nic společného (vedení cestovní kanceláře, zajišťování fotografické soutěže apod.) a potřebám společnosti Faranji nesloužila“. Žalobě přesto nebylo vyhověno, neboť soud prvního stupně uzavřel, že žalobci se „nepodařilo prokázat, že by společnost Faranji s. r. o. v rozhodném období nějakou mzdu žalovanému vyplatila. Společnost nevyvíjela žádnou činnost, měla pouze formálního a nečinného jednatele, neměla žádný majetek, žádné peníze na účtech, žádnou hotovost. Kdo vkládal na účet žalovaného hotovostní vklady, které měly činit zdání, že jde o výplatu mzdy, se nepodařilo zjistit, nelze vyloučit, že to byl sám žalovaný a s ohledem na podpisy vkladatele je to i vysoce pravděpodobné. Rozhodně však nebylo prokázáno, že šlo o prostředky společnosti Faranji s. r. o.“ Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným, neboť „počátek běhu subjektivní tříleté promlčecí doby (vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo a vědomost o totožnosti obohaceného) nemůže předcházet datu ustanovení insolvenčního správce společnosti Faranji s. r. o. (společnost měla sice od roku 2010 formálně jednatele J. K., který však ve společnosti žádnou činnost nevykonával, pouze občas, zjevně za úplatu, podepsal nějakou listinu), a proto tato doba počala běžet až vyhlášením rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2020, č. j. 23 Icm 3656/2018-452, ve kterém je v odůvodnění uveden závěr o neplatnosti pracovní smlouvy žalovaného.“ 4. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 23 Co 4/2023-550, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 900 Kč (výrok II). Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně učiněným právním posouzením pracovní smlouvy ze dne 16. 11. 2010 jako neplatné z důvodu chybějící podstatné náležitosti, neboť byl-li „den nástupu do práce určen údajem ‚okamžitě‘, v kontextu dne uzavření smlouvy (dne 16. 11. 2010) a shora (tj. nad údajem dni nástupu do práce) uvedeného údaje, že žalovanému ‚je ke dni 16. 11. 2010 ukončena pracovní smlouva ze dne 7. 9. 2009 a dnem 16. 11. 2010 uzavírá novou pracovní smlouvu‘, je den nástupu do práce určen určitě, a to zcela jednoznačně v den uzavření pracovní smlouvy (dne 16. 11. 2010)“. Odvolací soud „neshledal neplatnou pracovní smlouvu ani z důvodu, že byla uzavřena fiktivně, bez vážné vůle, s vědomím, že na základě ní nebude vykonávána žádná činnost, jak namítal žalobce. V tomto směru nebyly tyto namítané skutečnosti žádným způsobem v řízení prokázány. Nesvědčí o tom ani skutečnost, že jednatel společnosti Faranji s. r. o., J. K., který s žalovaným za společnost pracovní smlouvu uzavřel, byl jako statutární orgán v mnoha dalších společnostech, z nichž podstatná většina nevykonávala žádnou činnost. Tyto údaje byly žalobkyni známy nepochybně v době podání žaloby, žádným způsobem však nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že by tato situace byla již v době uzavření pracovní smlouvy a zejména, že by tyto skutečnosti byly žalovanému známy.“ Odvolací soud proto uzavřel, že pracovní smlouva uzavřená ze dne 16. 11. 2010 je platná a pokud na jejím základě byly žalovanému vyplaceny finanční prostředky, ačkoliv ze strany žalovaného nebyla na jejím základě vykonána žádná pracovní činnost, má „zaměstnavatel nárok na vydání bezdůvodného obohacení“. Dospěl nicméně k závěru, že žalovaným vznesená námitka promlčení je důvodná, neboť poslední platba na mzdu žalovaného byla provedena dne 4. 4. 2017 a žaloba byla podána dne 11. 6. 2020, tj. po uplynutí tří let od poslední vyplacené mzdy. Nárok žalobce (insolvenčního správce dlužníka – zaměstnavatele žalovaného) na vrácení neprávem vyplacených částek na mzdě za období od srpna 2012 do dubna 2017 je proto za uvedeného stavu podle odvolacího soudu v plném rozsahu promlčen (promlčení posuzoval podle § 331 zákoníku práce). 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání; rozsudek napadl „v celém rozsahu“. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, že „pracovní smlouva ze dne 16. 11. 2010 nebyla uzavřena jako vážně míněný úkon“, aniž by (v rozporu s § 213 odst. 2 občanského soudního řádu) zopakoval dosud provedené důkazy nebo provedl důkazy nové; závěr o vážnosti vůle je podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu závěrem skutkovým, odvolací soud však o vážnosti vůle učinil od soudu prvního stupně odlišný závěr, přestože uvedl, že se ztotožňuje se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Dospěl-li odvolací soud k záv