21 Cdo 3447/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3447/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 10. 2017 Spisová značka:21 Cdo 3447/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3447.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 12. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3447/2017-183 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Z. H., zastoupené Mgr. Miroslavem Klusáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova č. 564/6, proti žalovanému Statutárnímu městu Zlín se sídlem magistrátu ve Zlíně, náměstí Míru č. 12, IČO 00283924, zastoupenému Mgr. Janem Tejkalem, advokátem se sídlem v Brně, Helfertova č. 2040/13, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 129/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. února 2017 č. j. 60 Co 370/2016-161, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 2. 2017 č. j. 60 Co 370/2016-161 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1331/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, uveřejněný pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 317/2015 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2932/2016 a v nich vyjádřený právní názor, že přijetí jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, jemuž byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost (případně obsazení tohoto místa zaměstnavatelem některým ze stávajících zaměstnanců), je zpravidla „důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu“; v takovém případě totiž nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec, resp. druh práce, který na základě pracovní smlouvy vykonává, stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce; jestliže se totiž z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěného zaměstnance (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost spočívající kupř. pouze v jeho osobě nebo v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce; v takovém případě ovšem nedochází k odpadnutí ani části dosavadní pracovní náplně zaměstnance v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně, na základě něhož by bylo možné dát zaměstnanci platně výpověď, a nemohou se proto uplatnit závěry vyplývající z rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980 sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněného pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, uveřejněného pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, a dalších rozhodnutí dovolacího soudu, na něž poukazuje dovolatel a podle nichž je nadbytečným zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Namítá-li dovolatel, že by se dovolací soud měl dále vypořádat s otázkou, zda měl žalovaný v postavení zaměstnavatele v daném případě povinnost na obsazení místa vedoucího nově zřízeného oddělení vypsat výběrové řízení v souladu s ustanovením § 7 odst. 1 zákona č. 312/2002 Sb., pak přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení této otázky nezávisí; není proto způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1506/2011 a ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1001/2011, kterých se žalobce dovolává na podporu svého názoru o rozporu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou, vycházejí z jiného skutkového stavu než rozsudky soudů v projednávané věci [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011 navíc řeší i jinou právní otázku, a to tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, který dal zaměstnanci výpověď podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce], a proto jejich závěry nelze na projednávanou věc vztáhnout. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 4. října 2017 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu